Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Verneovky a jiné knížky

Psal jsem tu o verneovkách a zase se k nim vrátím. Proč o nich nenapsat i v seriálu o mém dětství? Tenkrát jsem s nimi začal.
První verneovka, kterou jsem dostal do rukou, byl Tajuplný ostrov. Vydalo ho nakladatelství SNDK, pozdější (dodnes existující) Albatros. Dali mi ji rodiče k Ježíšku v roce 1954, bylo mi tehdy devět. Bylo to překrásné vydání - kniha byla skvěle vytištěná na prvotřídním papíře. Poději, když jsem začal verneovky sbírat, jsem zjistil, že je to vydání, které jako jediné ve dvacátém století existuje minimálně ve dvou barevných variantách, jako modrá a žlutá kniha (v devatenáctém století vydával různé barevné vydání Hynek).

Mnohem později jsem v Albatrosu pracoval. V knihovně tam měli archivní výtisky všeho, co SNDK vydalo. V padesátých létech vycházely odpudivé knihy, ale občas se mezi nimi vyskytly doslova perly. Platilo to obecně o tehdejší knižní produkci. Tehdy vycházela skvostná vydání klasické literatury s původními ilustracemi - namátkou připomenu Rabelaisova Gargantuu a Pantagruela. Inu, tehdy ještě žili a fungovali lidé, kteří ovládali řemeslo běžné před tím, než přišli komunisté, všechno ukradli a postupně vše, do důsledku vše, zničili a srazili na dno. Tenkrát věru nevycházelo moc knížek, které by zajímaly desetiletého kluka. Verneovky to samozřejmě byly - mám je dodnes, všechny z té doby.

Nicméně, rád bych se v téhle souvislosti zmínil o knížce, kterou jsme miloval já a všichni moji kamarádi: brožurka Nepolapitelný monitor od Igora Vsevoložského. Bylo to o říční obrněné strážní lodi, která se při nacistickém útoku ocitne za frontou, tedy pluje na Volze v území obsazeném Němci. Ti se snaží monitor potopit, lépe polapit a on se probíjí ke svým. Četl jsem ji jistě padesátkrát. Později jsem na ni vzpomínal. Říkal jsem si: co by asi ve skutečnosti udělali s námořníky, kteří byli tak dlouho v německém zázemí? Jistě by je poslali na Sibiř do Gulagu, pravděpodobněji popravili.
Ale o tom v té skvělé knize nebylo ani slova.

Noviny

V padesátých létech jsem byl malý kluk a noviny jsem samozřejmě nečetl. Nicméně si na ně pamatuji a pamatuji si i na to, jak je četli rodiče. Takže patří do mého vzpomínacího seriálu. Především, až do počátku padesátých let, ještě vycházely Lidové noviny. Později se staly symbolem svobodného tisku - v několika volných měsících roku 1968 se uvažovalo o jejich obnovení (já sám jsem měl uzavřenou smlouvu s nimi jako redaktor) a vznikly pak koncem osmdesátých jako samizdat a od roku 1989 vycházejí jako řádný deník. Tehdy samozřejmě živořily, až byly zdeptány a zrušeny.

Noviny tehdy vycházely sedm dní v týdnu, tedy i v neděli. Nedovedu si vybavit, kdy přesně se přestaly nedělníky vydávat, samozřejmě ve všech denících najednou, na jediný příkaz shůry. Noviny byly pochmurné, skoro bez obrázků. Pro utužení ducha lidu v nich ale vycházely politické karikatury. Mistry kresby byli Antonín Pelc, ten se ale záhy vzpamatoval a přestal to svinstvo dělat, a Lev Haas, který vydržel dlouho, snad do sedmdesátých let, pak se odstěhoval do NDR. Tihle kreslíři budovali obraz světa: tábor míru, to bylo to, kde jsme žili, velmi šťastně. Za hranicemi byl tábor války.Ovládali ho pupkatí kapitalisté a dělníci tam byli hubení, zoufalí, neboť tam byla pořád krize. Imperialisté samozřejmě vedli války, házeli na lidi bomby, čemuž bylo nutno zabránit.

Noviny byly pekelně nudné. Někdy v polovině padesátých let, snad zrovna v roce 1955, začala vycházet Večerní Praha. To bylo velké osvěžení, protože se tu psalo o obyčejných věcech a dokonce - začaly tu vycházet i zprávy o zločinech! Byla to rubrika označená velkým znakem paragrafu a ta se těšila obrovskému zájmu a lidi si ji vystřihovali. Dostal se do ní i můj spolužák Franta P. Chytli ho v Labuti, jak ukradl dvě kravaty, a napsali o něm článek Malý nenechavec. Franta byl na to velmi pyšný, článek měl vystřižený a nosil ho v celuloidovém pouzdru a na požádání ho ukazoval.