Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Přituhuje

No a pak začali chodit za otcem otcové obce, předseda národního výboru a předseda strany. Slyšeli, že otec vede nemravný život a po zahradě mu běhají nahaté ženské. A co vůbec děláte, pane Neff, ptali se ho?

"Píšu knihy," říkal jim, ačkoli to nebyla celá pravda pravda. Psal, ale nesměl tenkrát to, co napsal, vydávat.

"To my víme," kývali. "Jenže co děláte?"

Rozhodoval se tenkrát, že půjde dělat na stavbu přehrady. Měl jsem z toho ohromnou radost. Konečně budu mít tátu, jako všichni ostatní! Běžel jsem s tou novinou za panem Pokorným. Táta bude dělat na přehradě, hlásil jsem.

"Ten určitě," děl pan Pokorný ponuře.

Nakonec se jim všem rukou společnou a nerozdílnou podařilo naši rodinu vystrnadit.

Po mnoha letech jsem potkal člověka, který se v Slapech usadil. Byl hrozně srdečný a říkal mi, jak jsou Slapští pyšní na to, že Vladimír Neff žil v jejich vesnici.

"Vyřiďte jim," odpověděl jsem mu, "ať si vyserou voko."

Mandelinka

Do školy jsem začal chodit v jednapadesátém roce a už druhý rok nás nahnali na brigádu sbírat mandelinku bramborovou. Američané se toho roku rojili, byli velmi zlí, na Koreu pouštěli bomby a morové mouchy a na nás mandelinku bramborovou. Měl jsem o tom přesnou představu. I na sirkách byl obrázek mandelinky, jak nám skáče padákem na brambory. Ve Slapech jich byl největší lán hned za zdí Bondyovic zámku. Žádnou mandelinku jsme nenašli a vraceli jsme se z brigády s pocitem, že Timur by nás nepochválil.

K mandelince mám dodnes speciální vztah. Abych ho vysvětlil, musím trochu odbočit.

Dědeček si před válkou postavil v Čerčanech na břehu Sázavy hezkou malou vilku, podsklepenou s vlastní studnou, ve španělském stylu. Když mu sebrali obchod, zakopal za pomoci souseda část skladu stříbrných příborů a čekal, až to rupne, aby je mohl zase vykopat. Místo rupání přituhovalo, takže udělal další lstivý tah: převedl vilku na mého tátu, který nebyl kapitalista, nýbrž pracující inteligence.

Jenže, otec byl i chlastající inteligence, a to důkladně. V létě 1949 jsme byli v ex-dědečkově vilce v Čerčanech a na návštěvu tam přijela Olga Scheinpflugová s doktorem Pipkem. Hodně pozdě v noci otec šel návštěvu doprovodit na nádraží a když se volným krokem vracel, natrefil na oddíl členů Svazu mládeže, kteří tam pochodovali nocí za zpěvu Komandýra Čapajeva. Otec k tomu měl několik přípodotků, na něž reagovali, co on že je zač.

"Co jsem zač?" opáčil. "Jsem agent chodec a rozsévám mandelinku bramborovou."

Tím umocnil jejich zájem a když pochopil, že po něm nežádají autogram, svoji výpověď opravil:

"Nejsem agent chodec! Jsem vodní polobůh Adonis a jdu obcovat s nymfami!"

Po těch slovech se vrhl do Sázavy a uplul do noci.

Přišel domů, maminka mu vynadala, usušila ho, a uložila do postele. Následujícího dne jsme se vydali do Zlenic, otec schlíplý, oko krhavé. No a tam si pro něho přijeli estébáci a sebrali ho.

Byla to melodramatická scéna, na niž si matně pamatuju. K dramatickému aranžmá přispěl i fakt, že estébácky bojový tudor parkoval na druhém břehu a estébáci museli nejdřív otce dopravit na převozníkův prám.

"Tatínku, vezmi mě sebou," volal jsem. "Chci se taky povozit autíčkem."

"Nejde to, synu," odpověděl tatínek. "Na tuto plavbu se musím vydat sám!"

Toto vše se dělo před očima narvané zlenické plovárny, plné štamgastů z kavárny Slavie a Paukertovy vinárny.

Bytíz z toho naštěstí nebyl, ač mohl být, zásluhou tátova předválečného kamaráda Rosy, který dělal v Benešově partajního tajemníka. Vilka ale zůstala za nehty policajtovi jménem Dřímal, který tenkrát tatínka odvážel pramicí. Pak ho od policie vyhodili, prý pro krádeže, ale ve vilce bydlel dál, a táta ji nakonec v osmapadesátém roce prodal jistému panu Chudáčkovi za sedmadvacet tisíc. Kvůli rozsévání mandelinky měl táta malér i ve Svazu spisovatelů. Povolali ho na koberec, pérovali, nejvíc ze všech Stáňa Neumann, který hřímal:

"Naše děti, naděje komunismu, svými prstíčky likviduje amerického brouka a tento buržoazní pazhřivec si z toho dělá srandu!"

Tátu zachránila Marie Pujmanová, která oponovala čímsi v tomto smyslu:

"Je nedůstojno zabývat se takovou bagatelou!"

Otcovu vinu jsem měl později napravit svými prstíčky já, ale brouka jsem nenašel. Neumann spáchal po osmašedesátém sebevraždu. Vilku nakonec koupil můj kamarád Čmehyl, redaktor Svobodné Evropy. Ví Bůh, že mu ji přeju.