Zemřel Kurt Vonnegut
Kurt Vonnegut nemá sobě rovného snad s výjimkou Ray Bradburyho v americké science fiction - přinejmenším v jednom ohledu: stal se uznávaným světovým autorem bez ohledu na žánr, ve kterém literárně působil. Román, kterým proslul, jsou Jatka číslo 5. Je založen na osobních prožitcích. Zažil bombardování Drážďan na konci světové války v nezáviděníhodné roli zajatého vojáka. Jistě to byl zážitek dostatečně šílený na to, aby o něm napsal šílenou knihu. A ta zaujala. Neméně proslulý je i jeho román Kolíbka a do třetice citujme i Snídani šampionů. Většina jeho děl se dá charakterizovat jako literární groteska. Pozor, ne humoristický román - je to vždycky groteska výsměšná, dokonce krutě výsměšná. To, čemu říkáme laskavý humor, ve Vonnegutovi nehledejme.

Bylo velké štěstí, že Vonnegut byl dobře známý českým čtenářům už za minulého režimu. Poznali jsme ho z mistrovských překladů Jaroslava Kořána, jednoho mála překladatelů, kteří si dokázali s jeho hravým a překladatelsky nesmírně obtížným jazykem poradit. Ve svých groteskách karikoval populární kulturu, jíž byl obklopen, v plném rozsahu, včetně sci-fi. Jeho oblíbenou postavou byl Kilgor Trout, jak ho charakterizoval - spisovatel, který neuměl psát, ale nápady měl dobré. Nápad Kilgora Trouta: Strom, který má místo listí stodolarové bankovky a nese plody diamanty. Pod ním se vraždí lidé a z jejich tlejících mrtvol strom žije. Pěkná ukázka Vonnegutova humoru.

Perlička nakonec.
Pročpak Vonnegut vycházel u nás v době nejtužší normalizace? Je to moje domněnka, ale myslím, že z téhož důvodu, proč u nás vycházel Asimov: soudruzi si mysleli, že Asimov je sovětský soudruh a Vonnegut enderácký soudruh. S českým překladem jsem se poprvé setkal na ulici - na začátku sedmdesátých let ještě směli soukromí prodejci prodávat knihy na ulici. A na Perštejně byl prodejce a prodával Jatka č.5 a na knize bylo napsáno: TOTO NENÍ AUTOR Z NDR, ALE Z USA!
Jenže tomu stejně málokdo věřil. Vonnegut a píše o bombardování Drážďan. To bude jistě nějaká rudá ventra!

Brigáda ve Zvoli
V sobotu jsme měli ve Zvoli brigádu! Čistil se les ( toho jsem se neúčastnil) a čistily se i strouhy podél cest (toho jsem se účastnil). Nejsem veliký milovník brigád (musel jsem na chmel jako gymnazista, na tu odpornou otrockou práci, na kterou dodnes vzpomínám jako na nehorázný příklad vykořisťování). Vzpomínám i na poslední svoji brigádu, těsně před nástupem na vysokou školu. Pracovali jsme u jakési stavební organizace (dnes bychom řekli firmy). Tam nám dali za úkol zpracovat izolátory. Šlo o toto:
Dřevěné sloupy pro elektrické dráty mají jak známo porcelánové izolátory na železných hácích, ty jsou ke sloupu přišroubované. Takže náš úkol vypadal tak, že jsme nejdřív měli kladivem rozbít ten izolátor a pak upnout do svěráku železo a velkým klíčem vyšroubovat matice. Ty byly zarezlé. Práci to dalo strašnou, ale nakonec, asi po týdnu lopotění, jsme z obrovské hromady těchto háků udělali dvě menší, hromadu háků a hromadu matic.
Pak přijelo auto, chlapi to naložili a odvezli všechno do hutí.
Já, když to viděl, jsem se zařekl: vy kurvy, naposledy jste mě nachytaly! Už nikdy nepůjdu na brigádu.
Never say never again, praví staré české přísloví. Byl jsme na brigádě a cítím se dobře, když jdu s Iris kolem vyčištěného příkopu. Tedy, kdyby mi někdo řekl v tu chvíli, kdy jsem se dostavil na pracoviště s rejčem na rameni, že to myslej vážně a chtěj to táhnout fakt až k lesu, nejspíš bych prchnul.
Neměl bych mozol na pravé dlani. Taky bych neměl ten dobrej pocit. Ono jde jedno k druhému.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena