Včera jsme se vypravili do města nna oběd - měl jsem svátek. Chodíme občas do Domyna na Novodvorské, je tam klid a dobře tam vaří, zkrátka, máme to tam rádi. Usadili jsme se, Ljuba, Anna Marie a já, objednali si a lebedili jsme si, že jsme Iris nechali doma: v Domynu mají na zemi dlažbu a ta Irisku studí.
No jo, jenže ledva jsme si objednali, volal hodný pan soused, že nám troubí alarm.
Položte mrtvé netopýry na moji hlavu, volám s medvědem Balú... Odcházel jsem poslední, bezmyšlenkovitě jsem vyťukal bezpečnostní kód alarmu a nepomyslel na to, že je pes uvnitř.
Takže hodný pan soused použil rezervní klíče, které u něho máme schované, vytáhl rozklepanou Iris z kvílejícího domu, zrušil kvílení, odvedl pejska domů a Ljuba jela zpátky do Zvole pro psa - já nemohl, protože coby oslavenec jsem si dal aperitývek, malého ferneta.

Co k tomu dodat.
Ano, nemusíte hádat patnáctkrát. Slavnostní atmosféru zakryl jakýsi mráček...

ZLOBENÍ S ASTONEM

Baf
Ano, hádáte správně, Dominika objevila hru zvanou "baf". Neovládá ji bezezbytku, protože pořád ze skrýše vykukuje, kdy už jdu, abych se mohl strašně leknout, až na mě udělá baf - a já musím koukat hodně vysoko, kudy létají vrány, abych ji neviděl. Pekli jsme perníčky - tedy přesně: Ljuba s Dominikou pekly vánoční perníčky a v přestávkách jsme si hry na "baf" užili dost a dost.

Co naplat, zlatým hřebem akce bylo roztloukání koření. Ukázalo se, že Ljuba půjčila hmoždýř Anně. Volal jsem kamarádovi ob dvě ulice. Zvedl to mladej.
"Hmoždýř? Co to je?" pravila mladá generace. Rodiče nebyli doma, následoval telefonát mamince a pak telefonát mně: mohou nabídnout sbírku robotů s čepelemi a drtiči a hnětači, ale hmoždýř nikoli.

Troglodyta nezaskočíš! Vyřešil jsem to kladivem. Roztloukali jsme s Dominikou střídavě. Pravda, ztráty byly veliké, měli jsme poněkud okořeněnou kuchyň. I my máme moderní výbavu, vysavač nevyjímaje. Takže koření bylo poté vysáto.
Ale vůně, ta zůstala.
Ze všech koutů na mě dělá "baf". Ale já se jí nelekám, já ji vítám. Je to vůně Vánoc.

Dominka pamětník
Jsme ve stádiu mluvení. Pravda, je to mluvení řečí capartovskou, dominkovskou, a rozumím jenom tomu, o čem vím, že Dominka chce říct: výroky se opakují, takže napotřetí, napočtvrté pochopím smysl sdělení. A noří se vzpomínky.

V minulosti se udály dva významné děje.
Jednou Bart čmuchal kolem igelitového pytlíku tak dlouho, až si ho nasadil na hlavu a chvilku se marně snažil ho tlapou sundat. Dominka to viděla a velmi se smála a pak to vyprávěla miminkovskou posunčinou. Dnes už dokáže odít tento pohnutý děj do slov.
I s druhou událostí je spojen pejsek - naše Iriska. To byla Dominka s Ljubou na procházce v lese a hrály si tam na ohníček - naskládaly malou hraničku z větví. Iris taky chtěla přispět svým dílem a tlapkou jim hraničku rozhrábla. I tohle vypráví Dominka, byť ne zcela srozumitelně.
Až se s ní za dvacet let potkáte, nechte si to odvyprávět, to už jí bude určitě rozumět mnohem líp než dnes.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena