Sedím u počítače a pracuji. Pejskové jsou na svých stanovištích v hloubi domu. Mají své pelechy na několika místech, je to složitá a pro veřejnost nepodstatná topografie.
Pracuji. Pak slyším divné zvuky.
Jdu se podívat. Nora ke mně zvedne zraky: Co je? Rušíš, spím.
Navštívím druhý pelech. Gari se protáhne a po chvilce otevře oči. Co je?

Vrátím se k práci. Divné zvuky se po chvilce ozvou znovu, obnovím inspekci, se stejným nulovým výsledkem.

Večer se vrátí Ljuba z práce, obhlédne bojiště a okamžitě objeví ohlodanou a olízanou plechovku od psí konzervy.

Jak k tomu došlo?
Vím, koho se na to nemám ptát..

Mokrý a ještě mokřejší

Byli jsme se s Dominikou podívat, jak tají ledy na Berounce. Hezké je to v Mokropsech. Kdysi jsme se tam jezdívali k jezu koupat, už dlouho jsem tam nebyl. Hodně se to tam vylepšilo, je tam pěkná cyklostezka, tu a tam u břehu přístaviště pro vyhlídkovou loď – takové dva sloupky se spirálovou stuhou, jako mají v Benátkách.

Dominika (10 let) se ptala, proč se Mokropsy jmenují Mokropsy. Usoudil jsem, že nejspíš proto, že se v té Berounce cachtali psi, a ona, protože je to dítě koumavé, usoudila, že ve všech obcích podél kterékoli řeky se cachtají psi a že tedy by se všechny poříční obce měly jmenovat Mokropsy. Na to jsem nedovedl odpovědět a dumal jsem o té záhadě, až jsme došli za zátočinu a tam měl pán tři psy a házel jim tenisáky do vody mezi kry a pejskové se vrhali do ledové vody a nosili pánovi tenisák celí šťastní a vděční, že jim umožní se vyráchat v řece teplé (studené) tři stupně Celsia.

Pak už se Dominika neptala, proč se Mokropsy jmenují Mokropsy.
Bylo to jasné.

Sbohem a šáteček

Vracíme se z procházky. Chodíme teď na louku k Olešku, je tam poměrně málo bahna a holky pěkně rotují po pláni a mám je na očích. Jsem už u auta, otevřu dveře a Gari, jako vždycky první, hupne dovnitř, div že nevyrazí ty protější dveře.

Kde je Nora? Ohlédnu se. Ona smutně stojí nad půlbochníkem chleba, mokrým, špinavým. Nějaký pejsek ho přivlekl odkudsi z lesa.

Pojď, Norinko, dostaneš plnou misku granulí. Nech ten chleba ležet, nabádám ji.

Neochotně se nechá přemluvit, aby opustila kořist. Ujde krok, druhý a pak se smutně po chlebu ohlédne.

Sbohem, chlebíčku, kořisti má milovaná!

Už to dlouho nebylo

Jak dlouho? To se ví přesně, jak dlouho. Naposlety do bylo 3.3. 2016 po lesní sněhové kalamitě, když se Gari napíchla na zlomenou větev. Dnes se nenapíchla, dnes šlápla na střep a rozřízla si pravou přední tlapku.

Byla se mnou na procházce. Netuším, kde se to mohlo stát. Obě jsem měl pořád na očích, běhaly normálně, tedy Nora plavně a Gari jako ušaté torpédo. Když jsme se vrátili, zůstali jsme ještě na zahradě, obhlížel jsem keříky a najednou koukám - na na dlážděné cestičce jsou doslova louže krve. Nora byla v pořádku, no ovšem, Gari... Napadlo mě, že si to udělala někde na pozemku, třeba se někde vzadu něco rozbilo, jenže krvavou skvrnu jsem našel i v autě – ráno je vyvážím na louku k Olešku, je tam nejmíň bláta.

Typické: vcházeli jsme na veterinu, Gari první na vodítku, strčila do čekárny hlavu, já jsem byl ještě přede dveřmi a už slyším sestřičku:

“Pojďte dál, pane Neff!“

Inu, Gari je na veterině štamgast.

Gari na veterině, do tlapky má zavedenou kapačku.