O prvním sněhu vím já – viděl jsem ho z okna, na Gari s Norou to šeredné překvapení teprve čeká. Už zapomněly, jaké to je, běhat v tom bílém studivém. Na útrapy se snadno zapomíná. Teď žijí v blaženství: Ljuba včera pekla perníčky a v domě to vánočně voní. Perníčky uložila do plechových škatulí a ukryla v ateliéru.

Příkaz: je třeba hlídat dveře do ateliéru, ani škvírka nesmí zůstat. Pejskové jsou živel podobný vodě. Ta je buď izolovaná nebo není izolovaná, nepromine žádnou škvírku. Voda všude vleze, pejskové taky. Od pejsků se liší v tom, že ona by ty perníčky nesežrala, ona by je rozmočila. Výsledek by ovšem byl stejný, bylo by po perníčcích, bylo by po vánoční pohodě.

Světýlka

Po setmení chodím s pejsky doplněnými o světélkovací obojky. Když to přišlo na trh, už je to pár let, koupila to paní od nás z ulice a já se tomu hodně podivoval a říkal jsem si, jestli to pejskům nebude vadit? A nevadí. Běhají a světélkují. Včera to bylo drsné: bylo náledí a já se ploužil jen tak tak – a pejskové běhali a světélkovali. Potkal jsem pána, taky takto potácivě doprovázel veselého světélkového psa. Prohodili jsme pár slov o náledí a plazili se dál. Pak jsem viděl přes pole další světýlko. Odhadl jsem, že tam jede někdo na kole a za chvilku se vynořil – a s ním menší světýlko, pes! Že někdo chce jet na kole po takovém náledí, ano – zatím jede po lesní a pak polní cestě, ale zanedlouho bude na asfaltu.

Jen jsem si to stačil pomyslet a slyšel jsem motorku. Někdo jel na motocyklu!

Holky, to bude ďábel sám, zavelel jsem k odchodu a vydal se na strastiplnou, ony veselou, cestu návratu.

Teritorium

Při procházkách na louce v Olešku se z dálky zdravívám s pánem, který tam chodí se svou fenkou, řekl bych, že je to dalmatinka. Taky se bavíme přes plot, když jdu kolem jeho domu. Včera jsme se potkali jaksi naplno. Gari s Norou se s jeho fenkou obcházely a všechny tři se chovaly vcelku vlídně.

“To jsme moc rád, že je to takhle,“ říkal ten pán. „To víte, musí být opatrný. Tuhle byla u nás návštěva a ta naše prokousla jejich jezevčici ucho. Pořád nic a pak se to semlelo a bylo z toho prokousnuté ucho.“
“To víte,“ řekl jsem, „ona si asi bránila teritorium.“
“Ale to nebylo na teritoriu!“ bránil se ten pán. „To bylo v kuchyni!“

Paštika

K snídani jsem měl topinku s paštikou. Byl to zbytek paštiky, v kelímku po ní zbylo pár drobečků a něco bílého, ten lůj nebo co to je. Jistě to bude chutnat pejskům, až se vrátíme ráno z procházky.

Pak jsem šel do pokoje s kafíčkem, sednu si do křesla a budu si číst Neviditelného psa. Pak se osprchuju, obléknu a půjdu s pejsky.
Ti trpělivě čekají na svých pelíško-křesílkách. Že by oba? Kdepak, jenom Nora. Kam se poděla Gari? Z kuchyně slyším divné šramoty a tu to máme, přichází bezelstná Gari a nese v tlamě kelímek se zbytky paštiky.
Zatracená vopice jedna slídivá, všetečná, nic jí neujde!
Paštika uklizena do lednice. To se Gari ještě nenaučila otevírat. A já se nenaučil odhadovat míru jejího důmyslu.