Jsou to dva roky, co se narodila naše Nora. Tehdy jsme to netušili, teprve neurčitě jsme uvažovali o náhradě za Irisku, která nás opustila těsně před Štědrým dnem předchozího roku. Nevěděli jsme tedy, že se někde narodilo štěňátko a že ho čeká hodně nepěkné údobí života, ze kterého se bude dlouho vybabrávat po příchodu k nám. To vše je překonáno, když už ne zapomenuto.

Pro Noru bude dnešek den jako každý jiný a možná bude psím způsobem vzpomínat na včerejšek. To jsme podnikli výlet o celkové délce skoro patnáct kilometrů, Vranským údolím k Vltavě a pak po silnici nyní zavřené, protože tam hrozí sesuv skály z vrchu Homole a zpátky Ohrobecký údolím.

Oběma údolími či stržemi tečou potoky. V tom Vranském údolí teče Zvolský potok. Teče a občas dělá tůňky. Jistě už tušíte, co bylo. Jedna ta tůňka Noru mimořádně zaujala. Byla plná černého smrdutého bahna a takové bahno, to je pejskova radost! Natáhla si tam krásné černé punčošky.

O něco níže byla další tůňka, plná křišťálově čisté vody – nechápu, kam se všechno svinstvo podělo, možná se usadilo v té první tůňce. No a Ljuba hodila Noře do té čisté tůňky klacek, hned na kraj. Pejsek se radostně za klackem vrhnul, ale ouha, byla tam hloubka, takže Nora pořádně zahučela. Hned se otočila a vyhrabala se ven – čistá jako Venuše vycházející z vln.

Tak to byla předehra k narozeninám. Jak oslavíme dneska? Na buřty si nepotrpíme, takže to nejspíš zase bude nějaký vejlet, ovšem skromnější. Je všední den, čas k práci, a to se musela naučit za dva roky svého života i Nora.

Do třetího roku

Oslavy druhých narozenin naší Nory byly střídmé. Pejskové šampaňské nepijí. Ovšemže milují špunty od šampaňského, ale musí to být pravé šáňo, žádný sekt, žádná bohemka. Nicméně šáňo se nekonalo, a tudíž ani špunt nevyletěl. Zato přinesla Ljuba Noře její milovanou pochoutku, jakési sušené ucho nebo co to je. Nora se zaradovala, popadla ucho a odběhla s ním do tmy na zahradu, abychom jí ho nesnědli. To je její nejvyšší kulinární ocenění, něco jako michelinská hvězdička.

No a jaký jsem dal Noře dárek já? Pěknou partičku norského fotbalu. Vydržela nám až do setmění, zdupali jsme trávník (ještě že v noci pak pršelo) a světe div se, unavený jsem pak nebyl jenom já, ale i Nora! Má potvora sílu, tahat se s ní o balón není maličkost, lana na konci balónu jsou už pořádně rozedraná, ale drží, a Nora balón nepustí, pokud nevisí jako zakousnutý pitbul. Hráli jsme až do zemdlení, pak přijela Ljuba z pole role, přivezla ucho a Nora s ním zmizela ve tmě, a tak jsme si zapálili v krbu a čekali, až se Nora ze ztemnělé zahrady vrátí bez ucha, a při tom vzpomínali, jak to bylo, když jsme si ji prvního srpna přivezli malinkou a vyděšenou ze všeho kolem sebe, z domu i zahrady a nás dvou, tedy ze všeho, co teď tvoří její svět. Všechno nejlepší!

Nabitý program

Začalo to už v pátek. Holčička Sára odnaproti slavila čtvrté narozeniny a byli jsme se tam navečer s Dominikou a Norou podívat. Na Noru tu byla opravdu přesila. Dětiček tam byl nezjistitelný počet, statistickou metodou jsem dospěl k počtu osmi plus mínus. Pejskové byli snadněji spočítatelní, byla tu Sally, pak leonberger velký jak piáno a pak tedy Nora. Nora to vše vnímala klidně a dobromyslně a to je, jak jistě uznáte, na jednoho pejska dost slušný výkon při počtu dětiček plus mínus osmi.

V sobotu jsem pak stavěl s Dominkou na zahradě domeček a v neděli odpoledne byl hotový. Pozvali jsme Sáru a jejího brášku Davídka, aby stavbu zkolaudovali. No a Noru příchod dětiček vyděsil, nejdřív štěkala a pak zalezla do svého nejtajnějšího úkrytu, mezi dřevník a popelnici.

Nevyzpytatelné jsou zákruty psí psychiky neboli psíchyky... Snad že to byl vpád do jejího teritoria? Anebo výsledek kalkulu, že když to bylo TAM, tak si říkala: jen ať to tu šklebouni zbourají, můj dům to není, kdežto tentokrát se devastační oddíl dostavil do JEJÍHO domu?

Podceňovala moji schopnost dům ochránit. Když pak šklebouni přišli a že prý "můžeme si jít hrát dovnitř?", odpověď zněla přísně herodesovsky: "Hrajte si venku!" My s Norou víme svý.