Je sekání trávy na zahrádce práce, nebo zábava? V plné travní sezóně, tedy na přelomu jara a léta, jsem v pokušení sekat trávu dvakrát týdně. Roste ta potvora tak rychle, že je to skoro vidět, a brouček usazený na vrcholu stébla aby si připadal jako ve výtahu. Včera jsme sekal po neuvěřitelných třech nedělích a nebylo to z nutnosti, spíš proto, že bylo hezky a přišlo mi nepřístojné nevyužít tak pěkné odpoledne k něčemu užitečnému.

Jestliže je to práce a budu předpokládat, že jako normální člověk se práci vyhýbám jak jen to jde a pokládám ji za újmu, pak bych měl mít radost, že tráva přestala vyžadovat moji péči. Teď vydrží posekaná zcela jistě hluboko do listopadu a kdo ví, jestli ji budu muset posekat ještě jednou, než přijde ta zima tisíciletí, o které píší noviny. Byl by to tedy jev pozitivní, tenhle úbytek růstu. A přece mi to přijde líto, aspoň trochu. Končí tráva, končí rok, jsme pomalu v půlce prvního ze tří dvojciferných měsíců, drobet smutku v tom přece jen je.

Dosekal jsem a Ljuba trávu ošetřila podzimním hnojivem, to proto, aby napřesrok na jaře zase pořádně rostla a broučci si mohli připadat jako ve výtahu.
V té souvislosti mě napadá: co kdyby existoval prášek, který by růst trávy zarazil, že by se tráva posekala a pak už nerostla nebo jen docela málo?
Kdysi jsem četl o výzkumu (výzkum typu vědci zjistili...) že drtivá většina dotázaných mužů a) žehrá na to, že se musí holit, b) odmítla by vodičku, která by růst vousů zastavila.

Takže, prášek proti trávě? Děkuju pěkně. To si raději zasekám.

Přišlo to v osum
V osum ráno začali u nás vulici sekat asfalt. Sekali dvacet minut, aby si byli bezpečně jisti, že posledního opozdilého spáče vzbudili, a pak odešli svačit. To tak bývá, tihle lidé, jak známo, neustále svačí.
Věc se má tak: část vsi, kde bydlíme, je stará asi tak patnáct let. Před tím se tu říkalo Na bažinách, stavění začalo budováním kanalizace a vozovek - a tu to máme. Kolem každé šachty na dešťovou vodu a kolem každé přípojky klesla zemina a asfalt se propadl. Důsledek lajdáctví před patnácti lety. No a teď mužové propadlý asfalt vysekají a nalijí tam nový a za dalších patnáct let to bude zase propadlé a bude se to dělat znovu. Zase začnou v osm ráno a v osm dvacet půjdou na svačinu.

V sousední ulici to už dodělali, také v takových ranních dvacetiminutových výkonech. V naší ulici jsme pozorovali modrým sprejem vyhražené obdélníky. Tak jsme si říkali: volby jsou patnáctého, zdalipak to stihnou do voleb? Protože po patnáctém odejdou a vrátí se za čtyři roky.

No vida, chlapci to stihli a možná, že do pátku vykutají i propadlý asfalt před našim domem. A nalijí tam nový. Jak se říká - vzniká nová tradice, něco jako asfaltové obsírky.

Cider je zase tady!
Připomenu, že cider je staré keltské pití, stručně, nepřesně zato výstižně je to něco jako pivo z jablek: málo alkoholický bublinkatý osvěživý ovocný nápoj. Pije se to hodně v Normandii a v Bretani a taky to pijí Angličani. Já to kdysi objevil v Normandii a zajásal jsem tedy, když se cider objevil i u nás. Poprvé jsem o tom psal na Hyeně v červnu a o měsíc později znovu.
V tom červnu jsem psal:

Včera mi pan Zuzaňák přivezl mnou objednaný kartonek českého, respektive moravského cideru Mad Apple, půllitrovka za 44 korun - hned jsem vyzkoušel a je výtečný! Hned jsem objednal větší množství než malé, protože cider, to je super pitíčko na léto.Takže tenhle problém je vyřešen. Teď ještě jak se zbavit komárů a jakou trafikou zklidnit Topolánka a nastane ráj a na nebi bude pořád duha.

No a vidíte. Pan Zuzaňák mi skutečně přivezl větší množství než malé, nicméně komáři nezmizeli, Topolánek trafiku nedostal a duha ve svinském počasí, jak známo, nevylejzá, zůstává zarolovaná někde v krabici. A to množství větší než malé?
Ljuba zjistila, že cider není věčný, že do konce října (ten červnový) expiruje!
"Nevadí," pravila po krátké leč intenzivní úvaze. "V půlce října to, co zbyde, začnem rozdávat kamarádům."
V půlce října nejenže nebylo co rozdávat, nebylo co pít. No a ejhle, Mad Apple funguje nadále, taktéž hodný pan Zuzaňák a v garáži máme opět ten veselý komín žlutých krabic Mad Apple.
Měl jsme radost, pan Zuzaňák menší. Ono je vinař, prodává primárně víno, a hned mi nabízel dodávku svatomartinského nebo nového beaujolais.
Na co víno? Mám cider!
Nejsem Limonádový Joe. Jsem Jablečný Andy. Inu, Mad Apple, to se hodí.

Strýc Podger u rámaře
Nevím, zda to tušíte, ale v podstatě jsem malíř - ukázku mých skvělých děl můžete spatřit například zde. Tudíž potřebuji rámaře. Dřív jsem chodil do rámařství na Smíchově v Stroupežnického ulici, působí tam pan Krušina se svou paní, je to klasický nrodinný krámek či dílnička či obé dohromady, je to tam domácí, voňavé, zkrátka milé a chodil jsem tam moc rád. Od té doby, co jsme se odstěhovali do Zvole, mám tady pana Zemana v sousedním Okrouhlu. Tak to je se mnou a s rámy.

Proto jsem byl překvapený, když mi volala paní z rámařství, že u nich mám už strašně dlouho rám a kdy si pro něj přijdu a kdy ho zaplatím?
Vzápětí jsem volal Davidovi, aby byl tak hodný a skočil do Stroupežnického a rám vyzvedl a zaplatil, že mu při nejbližší příležitosti peníze dám. David všeho nechal a nazítří do Stroupežnického spěchal, jenže tam měli zavříno. Jenže, znáte to, já to pustil z hlavy a včera nový telefonát, vedený tónem hněvo-bolným, že už je to zase půl roku atakdál.
Rozsejpal jsem se v omluvách a zase jsem volal Davida a on byl tak hodný, že opět všeho nechal a do Stroupežnického spěchal a tantokrát zavříno neměli.
Jenomže paní Krušinová o ničem nevěděla.

Asi už tušíte... Bylo to jiné rámařství... Já si koupil do svého ateliéru v Dolních Břežanech, kde učím na počítači Photoshop, takový šikovný závěsný systém, na něm jsem si vyvěsil fotky, které jsme pořídili s Ljubou na cestách, a při té příležitosti jsem si tam objednal rám... a pustil to z hlavy.
Takže pojedu do Školské... až se mi nabije baterka od auta. Jenže to je jiná podgerovská historie.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena