Garina není milovník zimy. Den zahajujeme ráno – vypouštím pejsky z domu, tedy z domovních dveří, na přední zahradu. Ta je jaksi obětována či vyhrazena psím tělesným potřebám. Nora vždy vyběhne a vykoná, co je od ní čekáno, Gari jen vystrčí nos a zase se stáhne. Má dobrý držáček, takže více méně v pohodě počká, až s oběma vyjdu na regulérní procházku a to, co udělala Nora před domem, vykoná ona v poli.

Pak nastane večer. Samozřejmě jdu na večerní procházku. Když je nutkání nutkavé, vypravím se s flaškami a papíry do kontejnerů tříděného odpadu. Gari váhá. Je moc zima? Není moc zima? Pořád ale kouká po dveřích do zadní zahrady, do naší vymazlené zahrady s kameny, lampami, jezírkem a bonsajemi.
Tak běž, vypustil jsem ji dnes večer.
Vyběhla a zase zaběhla: byla tam naprosto stejná zima, jako na přední zahradě.

Čištění lesa

Musím připustit, že naši pejskové dovedou v lese vyčuchat všelijaké plastové nesmysly. Samozřejme, že to jsou především petflašky. Dokonce je to tak, že snad někdo nosí do lesa flašky plné vody a rozhazuje je tam. Stará se o ně Nora. Má docela rozměrnou tlamu, ale přece jen půldruhalitrová flaška jí dělá problém.

Dneska jsme řešili kelímek. Někdo zahodil prázdný, docela velký kelímek. Nakonec to dopadlo tak, že jsem kelímek vzal do kapsy a odnesl ho do popelnice – na zpáteční cestě. Obvykle petflašku – pořádně rozžvejkanou – dopravíme společně. Ale tentokrát mám zásluhu jen já, stoprocentně já.
Tak se aspoň pochlubím.

Výchova neposluchy

Stalo se to u sousedů. Athos je tak trochu neposeda a není s ním snadné pořízení. Když do domácnosti přibylo kotě, vše se hodně zkomplikovalo. Athos kotě mordoval a bylo nutno věc řešit.

Takže nastoupila elektroléčba. Znáte to: obojek s přijímačem, elektrony, vysílačka, pes zlobí, pošle se mu varování v podobě vrčení a pak dostane prdu. Čili: moříš kotě, varování a pak prda.

Dojednáno, vykonáno. Athos obdařen obojkem. Kotě se vyskytlo. Athos po něm vystartoval. Varování: vrčení bzučáku na obojku. Athos nedbal a vzal kotě do tlamy. Následovala prda.

Kotě důsledkem elektrické rány se změnilo v kominický kartáč a zaječelo. Athos se lekl a kotě pustil. Kotě uteklo. A od té chvíle se Athos kotěte nedotkl.
Vidíte, jak funguje moderní technika?

Opatrný pejsek

Kdo čte Hyenu, ví, že řeč nepůjde o Garině. Ta není opatrný pejsek. Ta strčí tlamu do šrotovníku, aby se podívala, co se to tam železného točí. Opatrný je pejsek, kterého onehdy potkala Ljuba na procházce, pejska a jeho paní.

Byla to procházka večerní. Tady v okolí je plno divokých prasat. Zvolchují půlku úrody, jak tak odhaduju. A ta paní vyprávěla, že jde s tím opatrným pejskem a on si najednou dřepne a kouká a ona se tedy zastaví a najednou, dupy dupy, přeběhne stáo prasat.
To se děje večer.
Já bych na to nervy neměl. Proto večer chodím kolem baráku. Tady divoká prasata nejsou.
Zatím.

Jak o vánocích

Pejskové se měli dobře, oni se mají vždycky dobře, když jsme s nimi pohromadě – a to jsme byli skoro pořád. Skoro: jednou dvakrát na návštěvě, pak štědrovečerní mše v kostele svaté Markéty.

No ovšem i stromeček a dárečky. Kdo první dostal nadílku? Samozřejmě Garina. Ta okamžitě vyčuchala kostičku omotanou červenou mašlí v hromadě balíčků. Vytáhla ji a odnesla na křesílko. Nora ji ze sousedního křesílka smutně sledovala. Bylo tedy nutno vylovit z balíčků i její kostičku – šlo to bez psího čenichu obtížně, ale povedlo se to. První obdarovaní byli tedy pejskové a nadílka mohla zdárně pokračovat. Dostal jsem kafe a flašku, abych tedy prozradil něco navíc.