Jedno z těch zastavení bylo na zbraslavské ochranné hrázi, vybíhající do Vltavy. Je to důkladná stavba zhotovená z velkých žulových kamenů. Do škvíry mezi nimi jsem snadno ukryl dopis s pokyny, zatímco se děti zaměstnaly tím, že z červeného listí vyskládaly velké písměno K. Tedy K jako Kelly.
Na koruně té hráze, asi dvě stě metrů od břehu, ležel nechutný objekt zvaný všelijak, děti tomu někdy říkají bobo. Objevil jsem bobo a volal jsem: "Pozor, je tu bobo!"
Všechny děti vzaly na vědomí, že zde leží bobo.
V dálce seděl rybář. Zatímco děti skládaly K, sbalil fidlátka a vracel se k domovu. Hodina pokročila, do oběda nedaleko, možná že si už předkládal pomyslný předkrm, možná že jeho pozornost oslabily jiné úvahy, zkrátka, muž vešel do boba rozvážným krokem a kráčel k domovu, zanechávaje za sebou bobí stopy.
Volal jsem: "Pozor, je tu rozmatlaný bobo!"
Leč, některým dějům nelze zabránit. Děti složily písmeno K a rozběhly se po stráni a nalezly dopis a jedno po druhém vcházely do boba, nedbajíce zásady Hérakleita z Efesu nikdy nevstoupíš do stejného boba. V tu chvíli už rybář téměř dospěl ke břehu a jak se černavě tyčil na pozadí se svým pláštěm a rybářským kloboukem, děti ho spatřily a jedno z nich zvolalo:
"Viděli jste? To byl Kelly!"
A zrodil se nejsilnější zážitek herního dne.

Ještě k tomu Kellymu
Stálo nás to spoustu vymýšlení a příprav a byli jsme zvědaví, které ze zastavení, bylo jich deset plus zastávka v mexické restauraci Barabizna, kde se taky čarovalo, zanechá na dětech nejhlubší stopu. Jak řečeno, bylo jich šest, přehled mám o Domince, mé vnučce. A výsledek?

Při jednom ze zastavení, v pořadí sedmém, pokud počítáme Barabiznu tak osmém, se děti držely za ruce a obcházely opuštěný domeček a šeptaly: "Kelly, jdeme si pro poklad." No a Dominka viděla, že se dveře domku pootevírají.

"Jak to, že se otevíraly?" Pak zase: "Proč se pootevíraly?" Nebo: "Kdo je otevíral?"
Také to jsou otázky.
Dveře byly zamčené na petlici a neotevřely se ani o milimetr.
Takže, jak to, že se pootevíraly?
Protože uvnitř se schovával Kelly, to je přece jasné.

Svět čísel
V Dolních Břežanech mám ateliér nazvaný Pod pumpou (proč? je to prosté, milý Watsone, protože v něm mám benzínovou pumpu!) a v něm vyučuju fotografickou editaci čili úpravu fotek ve Pohotoshopu a v Zoner Photo Studiu. Tedy - tuhle školičku teprve rozjíždím a včera jsem tam měl v pořadí druhého žáka. Měl přijet v půl druhé, takže jsem sám přijel v jednu, abych se mrknul, zdali je všechno v pořádku. No, nebylo. Bezdrátová myš zdechla od té doby, co jsem tam byl naposled - vyprchaly jí baterky. Nezbylo než jít vedle do Tesca, tam baterky nevedou, je to takové to pidiTesco, takže k pumpě a tam baterky měli a než se to všechno odbylo, žák už přišel, takže jsme šli nahoru společně. No a tam mi počítač začal tvrdit, že mám nelegální wokna.

Jsem si jistý, že jsem hned po instalaci počítače spustil registraci woken. Takže jsem to udělal znovu, wokna s uspokojením potvrdila, že jsem je neukrad, vrátil jsem CD s těmi všemi pečetěmi do šuplete a mohl se věnovat žákovi.

Nicméně, opět si neodpustím zadumání nad tím, proč jsou všechna tahle čísla tak šíleně složitá? Kombinace čísel a písmen, teď si nevybavím, kolik jich po mě wokna chtěla, ale řekl bych, že 6x4, to je víc kombinací, než je atomů ve známém vesmíru! A nedělají to jenom wokna, tohle je společná vlastnost nejednoho softwaru.

Možná, že si vymýšlením takových piškuntálií výrobci softwaru dodávají důležitosti. Přejme jim to. Jsou předmětem takové nenávisti, že si aspoň tuhle malou radost zaslouží.

Ty kluci jsou hrozný
V neděli jsem vzal Dominku do cirkusu. Má ráda cirkus a já pod jejím vedením jsem se odnaučil nemít rád cirkus - ty dnešní cirkusy jsou přece jen jiné než ty, co bývaly, když jsem byl v dominčím věku. Cirkus byl v Jinonicích, tedy deset minut jízdy od Dominčina domova.
Po představení jsme šli k autu a holčička prohlásila, že má žízeň. Řekl jsem jí, že budeme za deset minut doma a tam se napije. Jenže žízeň byla tak strašlivá, že bylo nutno jít do mekáče. Tam jsem jíí koupil pití a vtom dítě začalo škemrat, že chce hračičku. No a hračičku tam mají jako přívažek k hamburgeru s hranolky!

U Joviše, zde dítě narazilo na skálu nerozbornou. Hamburger a hranolky do tebe cpát nebudu. Abych rozptýlil chmuru, odvedl jsem ji k hejbacímu autíčku, co když se do něho strčí desetikoruna tak dvě minuty sebou zmítá, vrčí a bliká světly. Dominka usoudila, že je lepší mít autíčko pod zadkem než hračičku na střeše a upokojila se. Sotva se autíčko rozkejvalo, kde se vzal, tu se vzal, přiběhl chlapeček v jejím věku, tedy více méně čtyřletý, vletěl na sousední sedadlo, chopil se volantu (tahle autíčka mají dva volanty a dělal vrrr a pajtloval volantem ze strany na stranu. No a když autíčko zmlklo, zase odběhl.

Dominka sledovala jeho počínání se znechucením.
"Ty kluci jsou hrozný," pravila. "Viděl jsi? Von vůbec nedovede řídit!"
No, já bych řekl, že hrozný jsou spíš ty holčičky. Způsob, jakým starého zkušeného chlapa dotáhnou na vařené nudli pod záminkou žízně do mekáče k hračičce přidávané k hamburgeru je skutečně velmi holčičí.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena