Každý pes je milovník silných aromat, nicméně Gari je speciální případ. S jinými pejsky sdílí nadšenou vášeň pro smrdutá aromata, nemusím to snad rozebírat. V tom si mohou s Norou podat tlapky. Nicméně jsem si nevšiml, že by třeba Nora vyhledávala aromata libá. Například nedaleko místa, kde ráno v lese cvičím, mají dřevorubci plácek a na něm řežou motorovkou klády na špalky a ty pak štípají na palivové dříví, na polena. Je po nich spousta pilin. Voňavých pilin. Zatímco cvičím, Gari se rozkošnicky v pilinách provaluje, zatímco Nora sedí a vejrá a má starost, aby se mi něco nestalo.

Dnes ráno při návratu z procházky se Gari na chvilku zdejchla – vlezla pootevřenými dvířky na hřiště a vletěla na plochu, na které se sušilo seno. A zase ta rozkoš, zase zádíčka, zase tlapky ve vzduchu.

Kéž by tomu tak bylo vždycky… Čert sám ví, že tomu tak opravdu, ale opravdu vždycky není...

Dlouhý pochod

Občas ho s pejsky podnikám, to když vezu auto do servisu v sousedním Ohrobci. Tentokrát ho tam nechávala Ljuba na pravidelnou prohlídku, brala si pak cestou do práce moje auto a já s pejsky putoval přes humna obou obcí. Autem je to mžik, po silnici dva kiláčky, polňačkami se do protáhne na kilometrů pět. Procházeli jsme i kolem Paloučku, to je místo, kam chodíme s kamarády cvičit tai ti. Sjel jsem si tam pěkně po ránu oblíbenou sestavu 74 forem a pejskové jako obvykle asistovali.

Byli ale nespokojeni. Jsou zvyklí, že cvičím jinde. Mám takové místo v lese (onehdy jsem tam zapomněl vodítko a hledal jsem ho pak několik dnů). Ano, tam se cvičí.. Na žádném paloučku! Haf!

Bojíme se vosy

Někteří z nách onehdy chytili vosu, samozřejmě tlamou, a samozřejmě dostali žihadlo. Klonkrétně, zmíněný jedinec je Nora. Přes všechna varování, po deset let opakovaná: nech tu vosu, štípne tě. To se tedy stalo, a co dál?

Gari s Norou mají svoje pelecho-křesílka u francouzského okna vedoucího na zahradu. Samozřejmě, že občas nějaká vosa vletí dovnitř a když se tak stane, chce se dostat ven a po hmyzím způsobu leze po skle v naději, že v něm najde díru na svobodu (velmi lidské počínání, nemyslíte?). Nora okamžitě slézá s pelecho-křesílka a jde si stěžovat. Marné jsou námitky, že vosa má teď jiné starosti, než žihadlit nějakou paní Noru. Musím zasáhnout. Mám na to metodu – přiklopím vosu, papírkem uzavřu sklenici zespodu a vynesu vosu na svobodu.

Nastává klid? Ale kdepak. Nora nevěří, že nastal klid. Chodí po přízemku a tváří se starostlivě. Což naštěstí netrvá dlouho. Pejskové nejsou sloni, mají krátkou paměť, tedy, jak na co. Na přítomnost vosy Nora zapomene, ale že je vosa lezoucí po okně smrtelně nebezpečná, to si bude pamatovat do konce svých dnů.

Pro změnu potmě

Tak dlouho bylo léto a tak dlouho bylo pořád světlo, až přišel předvoj podzimu a než se nadějete a je tma jak v pytli. Poslední procházku jsem tedy podnikl za svitu mobilu. Bílá těla Gari a Nory se přede mnou míhala jako duchové. Pejskové vidí ve špatném světle líp než my, každopádně se mi nezdálo, že by se chtěly tlačit do světelného kuželu mé improvizované baterky. Takže příště to bude čelovka. A kabát. A čepice. A pořádné boty.

Jen ti pejskové se budou v temnotách metelit, jako by se nechumelilo (i když se bude chumelit).

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena