Co si Iris brání
Se svými dvaceti kily, něžným stiskem čelistí a bílou srstí toho moc náš pointer Iris moc neubrání. K té srsti, zdá se, že mezi psy to platí tak trochu, jako ve starých kovbojkách, kde hodní měli bílé klobouky na hlavě a zlí černé: ti bílí psi jsou nějak hodnější než černí. Známe tu v okolí několik bílých nebo hodně světlých pejsků, jeden bydlí právě naproti přes ulici, a všichni jsou vysloveně přátelští. I když i v těch bílých a černých kloboucích je výjimka - vzpomínám na jediného psa, ze kterého míval můj rváč Bart respekt, ačkoli se s ním nikdy neutkal, a to byl bílý pes, čtenáři starších vydání Psa si možná vzpomenou na Bílého fantoma. Ale to byla opravdu výjimka.
Takže k tomu bránění. Iris vrčí a vyjíždí na kteréhokoli psa, který jde kolem našeho domu. Její teritorium, to je celá ulice přímo před naším domem a taky před domem sousedů zleva i zprava. Tudy cizí pes prostě jít nesmí, bílý jako černý, pokud nechce vyvolat její nevraživost. No a pak samozřejmě je krajně nežádoucí, aby se některý pes, bílý jako černý, nějak moc ochomejtal kolem mě nebo Ljuby. Takový zásah do majetkových práv si Irda nenechá líbit. Naposledy, tedy včera, na to narazil jeden moc roztomilý bílý pejsek. Ne snad, že by vznikla rvačka, to ne, ale vrčení nastalo převeliké.
Majetnické vztahy jsou zřejmě v přírodě velmi hluboce zakódovány.

Zase jednou na Údolí včel
Prvního června jsem tu psal o premiéře dramatizace románu románu Vladimíra Körnera Údolí včel ve Strašnickém divadle. Ljuba tam hraje hlavní ženskou roli a včera jsem se byl podívat po půl roce, jak pěkně si inscenace sedla. Mně se moc líbí, ale nejsem tu od toho, abych hodnotil dívadlo, ve kterém Ljuba hraje: když napíšu, že se mi hra líbí, budete si myslet, že nejsem objektivní. Tak jen docela neutrálně napíšu, že je to skvělý, že to musíte vidět a že lístky se dají objednat tady.
Ta inscenace je zajímavě prostorově řešená. Hraje se na praktikáblech a taky částečně na předscéně, přičemž diváci sedí na jevišti a ty praktikábly jsou rozestavěné po sále. Hraje tam i pan Skopeček (82) a když se hrálo posledně, úplně v závěru spadl po hlavě do tmy (ono je to pořád skoro potmě).
Takže včera, když hra skončila, šel jsem jako poslední a koukal jsem, odkud ten Skopeček spadl. Jsou tam dvě možnosti: z nižšího praktikáblu a pak rovnou z jeviště. Uvažoval jsem: to asi tady z toho nižšího praktikáblu, protože dnes hrál, jinak by ještě byl zafačovanej v sádře s gypsovou nohou u stropu a to by ještě mohl mluvit o štěstí, kdyby byl spadnul z toho jeviště po hlavě! Jenže... Koukám, že radiátor je proti tomu jevišti a ne proti nižšímu praktikáblu, a Ljuba říkala, že spadl obličejem na radiátor.
No, Ljuba to asi zdramatizovala a radiátor si přidala kvůli efektu, usoudil jsem.
Jenže on spadl opravdu z té strašné vejšky a skutečně na radiátor.
Vysvětlení? Je to prosté. Jan Skopeček je ze železa. Bouli na čele už má velkou jenom jako tenisák a ty modřiny pod očima už z předposlední řady nebyly skoro vidět (když diváci zavřeli oči).

Noční pohřeb
Už po setmění mě Iriska doprovázela za humna, kam jsem se odebral s rýčem v ruce a mrtvým ptáčkem v krabičce. Seděli jsme s Ljubou o oběda, když najednou přiletěl ptáček žluťásek, ozval se jen lehký úder a ptáček ležel na terase. Hned jsem vyběhl a zvedl ho. Měl otevřené oči. Nehýbal se. Připadalo mi nemožné, že by z něho život vyletěl tak rychle. Bylo tomu tak. Zdá se, že právě v poledne, kdy svítilo slunce, se zahrada odráží ve skle dveří a ptáci ztrácejí orientaci.

Ráno jsem měl jinou ptačí příhodu. Sypal jsem slunečnicová semínka do krmítka. Máme krásné, velké dvoupatrové krmítko, skutečný domeček s plechovou střechou. Obě patýrka jsou ve výši mé tváře. No a jak tam sypu, přiletěla sýkorka. Nevšimla si, že tam stojím - asi jsem jí s tím krmítkem splynul. Uviděla mě, až když z druhé strany do krmítka vlétala.
Lekli jsme se oba. Byl jsem najednou 10 cm od zobáku přilétajícího na můj nos! Ona roztáhla křídla a zapnula plný zpětný chod. Zastavila ve vzduchu na fleku a otočila to a uháněla pryč.

Krocení zlého robota
Máme už asi rok zametacího robota. Je to taková kulatá věc, samo to jezdí po místnosti, vespod jsou maličké kartáčky a jakmile to narazí do zdi nebo do nábytku, mění to směr. Uvnitř je akumulátor a když mu dochází šťáva, samo se to vrací k nabíjecí kolébce a tam se to napapá. Znovu se ale do práce nepustí, od prsu se mu nechce. Musí se znovu posadit doprostřed místnosti a stiskem tlačítka spustit. Poradil nám ho Jirka Knébl, náš soused a přítel, tvůrce webu Woleschko.
Musí se z toho sypat smetí a občas se to musí čistit - na kolečka se zamotávají vlasy (moje ne, přísahám) a podobně. Což vše dělám.
Přesto se zčista jasna robot začal nějak divně zasekávat. Vždycky se rozjel, pak jakoby škobrtl a vrátil se. Choval se, jako by narážel na neviditelnou stěnu. Dělal jsem s ním všechno možné, až nakonec jsem ho odvezl k Jiřímu. On s robotem má delší zkušenosti.
Spustili jsme h u nich v obýváku. Rozběhl se a začal zametat.
"To je generálský efekt," trapně jsem se začal omlouvat. Nicméně, opravdu u Knéblů fungoval bez problému. Odnesl jsme ho zpátky domů a od toho dne funguje zase tak, jak má. Jiří s ním nedělal nic.
Jak si vysvětlit tento jev? Nejschůdnější mi připadá magický vliv Jiřího Knébla na neživou hmotu. Onehdy se nám vytrhla sprcha z vanové baterie. Odnesu ji ke Knéblům. Pokud kovová obruba sroste, zabalím to všechno, odejdu z domova a stanu se Jeho Prvním Apoštolem.
(O uklízecím robotu psal před dvěma měsíci i Ota Ulč, v článku Náš robot neumí uvařit švestkové knedlíky - pozn. red.)

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena