Naši pejskové mají společnou misku na vodu. Snažím se ji průběžně doplňovat, taky Ljuba doplňuje, když si všimne, že je miska prázdná. Mám v poslední době pocit, že víc a častěji lemtá Garina. Ta když se k misce posadí, je schopná ji vyzunknout na posezení. Proč ne. Ale Nora, řekl bych, chodí častěji čurat. Kde se ta voda v Garině ztrácí? Jako by to byla psí řeka Okawango, která se na svém konci větví do delty a ta se vytratí v písčinách pouště Kalahari?

Nebudu o tom dál dumat. Jdu doplnit misku, Garina má žízeň.

Jak svatojánští broučci

Ljuba koupila pejskům nové svítící obojky. Jsou moderní, s nabíjecím aku, připojí se k nabíječce přes micro-USB, naši pejskové jdou s dobou!

Po soumraku jsme vyrazili. Ty staré svítící obojky byly barevně odlišené, Noře jsme dávali modrý, Garině červený. Tyhle jsou oba modré. Ale nedojde k záměně. To vzdálenější světýlko je vždycky Gari, bližší Nora. A už při první procházce – leknutí, ve tmě se objevilo obrovité psisko, obrovité soudě podle ráže červeného obojku! Stačil jsem se podivit, že tak ohromný pes má krk tak nízko nad zemí, a pak už bylo všechno jasné: nebyl to obojek, byl to opasek kolem břicha docela normálně vzrostlého pejska.

O atraktivitě

Jdeme s pejsky alejkou vedoucí k našemu Šmoulovu (čtvrť metropolitní Zvole) a tu se k nám připojí pejsek. Moje dámy ho vlídně přivítají, on doráží, přestanou být vlídné, obě podle své nátury. Nora se tváří pohrdavě, Gari pejska seřve, on je nadšený.
Přibíhá paní od pejska. Ječí, máchá rukama, snaží se ho lapit. Jsem asi trochu zlomyslný. Stačilo by mi Gari s Norou zavolat, ony by přiběhly, pejska bych chytil a předal. Nějak se mi ale nechce spolupracovat. Nakonec se na scéně objevila jiná paní s pejskem na vodítku a ta nezbedu odchytila a předala povykující dámě.
Poučení z toho není žádné, protože lidé jako ona jsou nepoučitelní. Princip je jednoduchý. Musíte být pro toho pejska víc atraktivní než jiní pejskové. Povykováním a mácháním rukama se toho nedosáhne.

Kam kdo mizí

Oba naši pejskové mají sklony k mizení. Naštěstí v tom mají systém, takže je snadno najdu.

Večer vyjdu na zápraží a vydám povel Vyčurat a spát. Stačí, abych se ohlédl, nebo abych se zadíval nad střechy domů naproti v naší ulici, kde za jasného nebe červeně svítí Mars, a pejskové zmizí.

Starost mi to nedělá. Garina, ta mizí do garáže a šmejdí kolem pytlů s granulemi. Norina, ta je nátury romantické a ráda se potmě prochází křovinami. Jsou obě vyčurané, fyzicky i v přeneseném slova smyslu, takže jednu vyženu od pytlů, druhou z křoví a jde se spokojeně spát.

Umění mizeti

Opravdu nemáme velký dům. Líbí se mi výrok jednoho čínského velmože: majitel domu, který umí spočítat, kolik je v tom domě místností, je prostě chuďas. Takže toto věru není náš případ. Nicméně navzdory k evidentní topografické přehlédnutelnosti domu je mnohdy těžké, najít naši Garinu.
Měla by být v obýváku. Není. Prázdný je její pelech v mé pracovně, není ani v pokoji Ljuby a v ložnici taky není. Zbývá garáž a předsíň. Ani tam není. Se zahradou nepočítám. Tam jsme šel nechat vyčurat Noru, štěkala jako blázen a to by Gari přiběhla, kdyby byla v doslechu.
Není nikde, kde ji hledám. Pak se náhle vynoří.
Kde byla?
Ví, ale nepoví. Tak se o to raději nezajímám.