Bude nás víc…
Ne, není to tak, že Gari a Nora dostanou společníka nebo společnici. Je to nerozborná dvojka a nikoho třetího by nesnesly. Ale Anna s Patrikem do toho takzvaně praštili a výsledkem je český fousek (fouskyně) Marly barvy hnědé. S naší dvojkou se Marly zatím potkala jen jednou na seznamovací procházce. Vše proběhlo bez incidentu, zřejmě Nora nepokládá malého parchanta za partnera a Gari projevila jen malý zájem. Kdyby se Marly až moc, Gari by udělala svoje výchovné „vrrr‟ a byl by pokoj.

Naše zvyklosti se nemění, ale co je to platné. Marly tu je, v sousední vesnici 800 metrů vzdálené, barák od baráku.

Na pernatou? Na baterky!
Pointace coby psí plemeno byli vyšlechtěni k lovu na pernatou. Naše Gari s Norou žádnou pernatou neulovily a postřelenou / zastřelenou neaportovaly, jelikož nic pernatého nestřílíme. Nicméně nějaké limity bych přece jen předpokládal…

Vracíme se z procházky, Gari s Norou se jdou k nádržce s vodou napít. Nad hlavami jim dřepí drozd a čumí na ně. On se jim vysmívá, má potměšilý lesk v oku. A co ty dvě lovkyně pernaté? Že by aspoň blafly? Nic.

Lemtají a lemtají.

Nora a hudba
Někdy mě to popadne a cvičím na terase sestavu tai ti. Noře se to nelíbí. Vůbec se jí nelíbí, když Ljuba cvičí sestavu s mečem, ale ani moje neozbrojená sestava ji znepokojuje. Zalézá do jedné z pěti úkrytů v různých křovinách na zahradě. Z tohoto úkrytu vidí na terasu a může pozorovat, co dělám. Přísně pozorovat.

Při cvičení poslouchám čínskou muziku, je pěkně pomalá, monotónní, k sestavě se hodí. Poslouchám ji ve sluchátkách. Dnes ale jsem si přinesl přehrávač, takový ten bluetooth reprák, má v sobě kartu a Ljuba si na ni nahrála iks hodin čínské muziky. Zapnul jsem tu věc, začala kníkat… a Nora, sotva to slyšela, už mazala do své pozorovatelny.

Podle muziky poznala, že se schyluje k něčemu strašnému: budu cvičit tai ti.

Mytí auta v horku
Meju při otevřených vratech auto. Nora je duševně rozpolcena. Chce pomáhat, protože mi vždycky pomáhá při práci, ať je to psaní nebo štípání dřeva. Musí u toho být. Jenže se bojí hadice.

V životě jsem ji nepostříkal, tak stupidní vtip bych neudělal. Nora ale zachovává předběžnou opatrnost. Takže pomáhá, ale opatrně a drží si odstup.

Najednou přiběhne sousedovic fenečka, maličký chrtík, je celá rozježená, na zádech má tmavý pruh. Ječí na mě. Taky se bojí hadice, ale zastává zásadu Chucka Norrise, že nejlepší obrana je útok. To přiměje Noru, aby vyšla ven na ulici a přísně se na rozhněvanou fenečku podívala.

Bylo to rušné umývání auta. Proto mi šlo rychleji od ruky.

Koukej zmizet!
Jdeme po poledni za našimi humny, Gari jako první, jak jinak, Nora šlape za mnou. Najednou vidím zajíce. Hup a byl pryč. Dobře činíš, chlapče, pochválil jsem ho v duchu.

Dojdeme na křižovatku cest a koukám, ten zajíc se tam zase metelí. Uviděl mě a mazal pryč. Dobře činíš, chlapče, pochválil jsem ho v duchu. Jenže on se zastavil a utíkal zpátky ke mně. Možná se mě chtěl zeptat, kolik je hodin.

Koukej zmizet! houkl jsem na něho. Šli jsme dál. Kdyby se mě Gari zeptala, nebyl tady docela náhodou nějaký zajíc, odpověděl bych jí: Nebyl. Proč se ptáš?

Ale nezeptala se.

Dneska beze mě
Přes den pěkné počasí a pak odpoledne bouřka, liják, kroupy. U nás ve Zvoli boží dopuštění, spadla elektrika, práskalo to ze všech stran… a Ljuba byla na pejsky sama, já byl v Praze na jednání, pil kafe a koukal oknem, jak voda teče z nebe proudem.

Parkoval jsem v obchoďáku, garáže voda zaplavila a bylo štěstí, že vůbec pouštěli auta ven. Volala Anna Marie, že ji to chytlo venku a větev jí rozbila čelní sklo u auta. Silnice ze Zbraslavi do Vraného policejně uzavřená, protože kamení zatarasilo trať Sázavského pacifiku.

Když jsem dojel domů, vracela se Ljuba v promočené nepromokavé bundě a dvěma totálně promočenými pejsky.

Já byl mimo. Takže nemám o čem psát.