Abych tedy bilancoval: rýč vrácen. Celý proces vypadal takto:
1. den - rýč opřen o sloupek vrátek, abych nezapomněl.
2. den - rýč zapomenut u vrátek, proto přestěhován do předsíně, abych nezapomněl.
3. den - rýč zapomenut, proto přestěhován do kufru auta.
4. den - rýč zapomenut v kufru auta. Odevzdání rýče zapsáno na seznam nejnaléhavějších úkolů.
5. den - rýč odevzdán, majtel nebyl doma, měl ale otevřená vrátka, proto jsem vešel na pozemek a rýč opřel vedle dveří do kolny.

Pointa - tu jsem si vymyslel, tak to nebylo, ale kdo ví, jestli to nebude:
6. den - volá maitel: "Co je sakra s tím rýčem!"
Von ho někdo ukrad!
Poslání: každý nechť se drží svého rýče.

Dočasné hrdinství
Jedenáctá hodina odbila, lampa ještě svítila a já seděl u compu a Iris podřimovala pod stolem. Pak jsem na něco sáhl na klávesnici a to vyvolalo jakýsi podivný zvuk a ten probudil Iris.
Usoudila, že je třeba hlídat. Pravděpodobně se domnívala, že přichází rota těch nejlotrovštějších kocourů, jaké si lze představit. Vyběhla na chodbu a štěkala celou cestu po schodech - běžela statečně, tedy rychle. Doufal jsem, že ji to omrzí. Marná to naděje. Musel jsem otevřít domovní dveře.
"Vidíš, Irdo? Široko daleko žádný kocour."
Nevěřila. Hnala se k vrátkům. Musel jsem se tedy obout, vzal jsem si bundu, boty a vyšel ven, abych jí otevřel. Velmi rázně se vydala do noci. Ne moc nadšeně jsem se vydal za ní. Kráčela, statečnost sama. Potkat ji kocour, vyjel by na špičku toho nejvyššího stromu. Takto dorazila až za druhý roh a najednou, čelem vzad a pálí domů.
Co to? Vysvětlení prosté. Vzápětí se zpooza rohu vyloupnul veliký volně ložený pes. Asi se někomu ztratil. Marně jsem ho k sobě lákal v naději, že má na obojku známku s telefonním číslem. I on se otočil a zmizel.
Svoji historickou úlohu splnil. Zahnal Iris domů a já se mohl vrátit ke compu.

S gépéeskou do Vídně
O víkendu jsme byli s Ljubou ve Vídni. V Albertinu je výstava moderního umění Od Moneta k Piccasovia v Belvederu je výstava Gustava Klimta - a Klimt je zahrnutý do neobyčejně zajímavé výstavy - je to rekontrukce výstavy Kunstschau z roku 1908 - je v dolní části Belvederu (viz Metapolis.net). Výlet jsme pojali velmi technologicky - hotel jsme si objednali přes internet (stojí potom polovičku, než kdybyste tam přijeli rovnou) a cestu k hotelu nám malovala gépéeska.

Zároveň směřovali do Vídně naši přátelé, Karel a Hanka. Ti se vraceli z Chorvatska a ve Vídni jsme se měli setkat, přespat v hotelu a druhý den zhlédnout obě výstavy.

Takže jedeme, jsme na kraji Vídně, voláme mobilem Karla (zase technologická vymoženost) a hlásíme, že podle GPS budeme u hotelu za 20 minut. Blížíme se k mostu přes Dunaj a už jsme skoro na rampě, když GPS zavelí:
"Odbočte vpravo!"
No tak tedy Ljuba odbočila vpravo.
"Přepočítávám," řekne GPS vyčítavě. Vždycky slyším v jejím hlaase jakousi rozladěnost, mrzutost: ten blb (ta blbka) to zase zvoral(a). Museli jsme složitě objet celý blok, než jsme se dostali na most po jiné rampě.
Nakonec jsme k hotelu přijeli. Karel s Hankou už tam čekali.
"Jaká byla cesta?" ptám se.
"Dobrá, jenom jsme se pohádali kvůli gépéesce," odpověděl Karel.
No jo, ale já mám ještě jednu GPS, už jsem o ní psal, takovou tu kapesní, aby člověk nezabloudil. Vyznačíte si tlačítkem místo, odkud vycházíte, a pak chodíte a chodíte třeba celý den a když pak nevíte jak zpátky, GPS vám to řekne.
Nesmíte ji ovšem zapomenout doma, což jsem udělal.
Přístroje GPS mají opravdu daleko k dokonalosti.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena