Poslední půlrok, možná déle je národ český intensivně masírován Aloisem Nebelem. Televize, tisk, ba i rozhlas nás neustále informují o jakémsi filmu, který je unikátní tím, že vznikl jako kreslený z hraného filmu. Tomu, že je unikátní a technicky zajímavý, i věřím, že by mohl být i dobrý, proč ne? Časopisy a noviny unisono přinášejí rozhovory s Karlem Rodenem a všechny začínají stejně: "Karel Roden jen velmi nerad dává rozhovory novinářům!" Mám rád toho herce a jsem přesvědčený, že to je skvělý herec, ale co je moc, to je moc.

Nedávno jsem se dozvěděl, že písnička, kterou k tomu filmu natočil Václav Neckář, se okamžitě stala hitem. Jak se může něco stát hitem, když to ještě nikdo neslyšel? Jak o tomto díle dva dny po premiéře mohou novináři tvrdit, že je to kultovní film? Na toto slovo jsem už alergický a vím už dopředu, že toto označení pro mne znamená: nechoď na to.

Podobně jako s Nebelem prudili rok dopředu se Svěrákovými "Vratnými lahvemi": "Je to o mém otci? Ne, není to o mém otci. Táta mě donutil přepsat scénář. Táta v mém filmu odmítl hrát", "No mně se ten scénář líbil, ale není to o mně. Musel to Honza trochu předělat. Nedohodli jsme se. Dohodli jsme se." Neustále jsem o tom filmu slyšel, ráno, v poledne i večer, stále Vratné láhve. Také jsem se zařekl, že na tento film určitě nepůjdu, ale nakonec jsem mu bohužel neutekl. Film o muži, který se nechtěl smířit s tím, že je starý. Mnohokrát omleté téma a v tomto případě ještě velmi špatně zpracované. Sklerotický profesor, který dává bezmyšlenkovitě na plynový hořák plastovou rychlovarnou konev, a starý moudrý chlapík, kterému se líbí ženy a je vtipný a roztomilý a má poněkud praštěné nápady, to mi nějak nejde dohromady. Vzpomněl jsem si na skvělé filmy na podobné téma: Vysloužilí lvi (USA) o tom, jak dva velmi svérázní staříci dostali na vychování puberťáka, nebo V zajetí rychlosti (USA)- skutečný příběh o starém Novozélanďanovi, který toužil na čtyřicet let starém motocyklu Indian pokořit rychlostní rekord na jezeře Bonneville a když mu lékaři sdělili, že mu zbývá jen pár let života, sehnal si peníze a odjel přes půl světa, aby si svůj sen splnil. Jedno se nedá "Vratným lahvím" upřít - skvělý marketing dokázal velmi dobře prodat i průměrný film.

Kultovní film je podle mne ten film, podle kterého se lidé začnou chovat, začnou ho citovat, snaží se vypadat jako jeho hrdinové. Sedm statečných, ano to je kultovní film. Limonádový Joe jistě také. Ale filmy Saši Gedeona? Vždyť jsou to nestydaté remaky starších Formanových filmů, respektive jednotlivých scén. Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, tak se jmenují předlohy jeho "kultovních" filmů. Nebo filmy Alice Nellis. Ta dáma je jistě velmi dobrým obchodníkem, když točí jeden film za druhým a dokáže na ně sehnat peníze, přestože na ně podle statistik nikdo nechodí. V jejím případě jsem podlehl propagandě a dva filmy jsem viděl: Výlet a Ene bene. Líbil se mi námět prvního filmu, že během jízdy autem si lidé řeknou víc, než doma, protože doma se každý zaobírá svou prací a není čas si popovídat. Z vlastní zkušenosti vím, že to je pravda. S mým synem jsme si vždy nejlépe popovídali, když jsme spolu někam jeli, a dodnes to tak je. Ale film nebyla "road movie", ale jakási slátanina s paní Janžurovou, která se od potrhlé krasavice (Světáci, Svatba jako řemen) dostala do polohy laskavé hýkající tety oblečené v bílých punčocháčích. A druhý film Ene bene? Nic než nuda. Vím, že na další "kultovní" filmy této režisérky nepůjdu.

Já to mám vůbec s filmovým uměním těžké. Za komunistů existoval v Klimentské ulici filmový klub. Tam dávali buď velmi dobré filmy od Bergmanna nebo od Antinioniho, nebo silně intelektuální filmy. Kamarádka Kateřina, která do toho klubu měla průkazku, mě tam jednou vzala na Teoremu, tuším od Passoliniho. Film pojednával o tom, jak si hoch ze zámožné rodiny pozve na prázdniny domů svého kolegu ze školy. Kolega je urostlý krasavec. Napřed svede spolužákovu nezletilou sestru, které z toho hrábne a stane se z dítěte ženou a na důkaz toho dá své panenky do dřevěné rakvičky a pošle je po řece. Pak svede služku, která se celá šílená odebere na rodný statek, kde ji léčí odvarem z kopřiv a ona z toho potom levituje nad domem a uzdravuje nemocné. Pak dostane do postele paní matku, tedy ona je ještě kus, ale stejně, že? Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že musí přijít na řadu i otec, neboť v domě již nebylo dalších žen. A přišel! Ten z toho nakonec kráčel nahý městem. Když jsme opouštěli kino, intelektuálové byli z toho zážitku jako ve snách. Vykládali cosi o tom, že to byla alegorie na dotýkání bohem, ale já jsem se jim snažil vnutit mou nepříliš intelektuální verzi, že to byl výklad českého přísloví "Host do domu, hůl do ruky!". Byl jsem zavržen a již jsem do kina náročného diváka nesměl.

Já mám s náročným uměním vůbec problémy. Nedávno jsem byl ve Stavovském divadle na hře Mikve od Hadara Garlona. Než jsem se hodil do gala, přečetl jsem si kritiky této hry na internetu. Všechny do jedné ji vynášely, jak je skvělá, neotřelá, se špičkovými výkony hereček (herci tam nehrají). První mě mělo varovat to, že divadlo bylo poloprázdné. Parter zaplněný ze tří čtvrtin a balkony zely prázdnotou. Ze setmělé scény se ozývá teskný židovský zpěv, pak se scéna rozjasnila a z posvátné lázně se vynořuje nahá Jana Boušková. Iva Janžurová, která hraje lázeňskou na ni hodí pro jistotu hned ručník a začne ječet. Protože všechny herečky neustále ječely (patrně režijní dramatický záměr), stalo se ječení neúnosné. Z lázně ještě vystoupí Vanda Hybnerová, ale to bylo na celé hře asi tak jediné zajímavé. Ta pojednává o životě žen v současné ortodoxní židovské komunitě. Není mi nic vzdálenějšího než téma pokrytectví v zájmu jakýchsi dogmat, v tomto případě židovských. A protože herečky stále jenom ječely a paní Janžurová do toho ještě hýkala, což je asi její současná oblíbená poloha, o přestávce jsme se sebrali a šli raději na víno. Takže jsem se nedozvěděl, jestli se jednalo o drama nebo o komedii. Při víně jsem vyprávěl Zuzaně, kterak jsem kdysi v loži (v divadle jsme seděli také v loži) kina Flora při promítání filmu Obyčejný fašismus přišel o panictví a v loži Stavovského divadla, která je nepoměrně luxusnější, ani ťuk! Aspoň něco zajímavého by se tam dělo! Také Zuzana přišla na to, že se mnou asi již na divácky obtížnější kousky nebude chodit.

Tak to byl můj malý exkurz do světa umění.