Dne 28. března večer zemřel v osmdesáti letech kameraman Miroslav Ondříček, který natočil celkem čtyřicet celovečerních filmů a polovinu z nich v zahraničí. Mezi jeho nejslavnější filmy patří Lásky jedné plavovlásky, If, Hoří, má panenko, O Lucky Man, Vlasy, Ragtime, Amadeus, Valmont či Taking Off.

V oboru ale začínal od píky: Po ukončení učebního oboru nastoupil do laboratoří Barrandovských ateliérů, kde se stal asistentem kamery a později asistentem zpravodajského filmu. Teprve po večerním studiu na FAMU a dvanácti letech se dostal k práci na celovečerních filmech vedle kolegů Miroslava Formana a Ivana Passera a díky nim pak pracoval i v zahraničí.

Filmový scénárista Jan Fleischer, který učil toto řemeslo v Londýně a podílel se i na dvou filmech režiséra Stephena Frearse, jejichž scénáře byly nominovány na Oscary, Ondříčka znal od počátku šedesátých let, mi o něm řekl:

„Znal jsem Mirka od doby, co byl švenkr na filmu Až přijde kocour, pamatuji si, jak si koupil skútr a později první auto, postupoval v kariéře jako učeň aspirující na mistra. Nádherný na něm bylo, že to nebyl žádný intelektuál, on všechno zažíval jako momentální problém. Své vidění a řemeslo vynalézal jako kluk, který má sbalit holku, s tím, že byl vždycky nakonec překvapen výsledkem.“

A my můžeme dodat: díky tomu byl snad za každé situace veselý a přátelský, kdykoliv ho člověk potkal, tak se usmíval a byl ochoten zajít na skleničku vína. Charakteristická je i vzpomínka Jana Fleischera na okamžiky, kdy seděli na večeři po tom, co dostal cenu Americké unie kameramanů za přínos světové kinematografii, a on strašně chtěl, aby jeli k němu domů, aby jim cenu mohl ukázat. „Ondříček byl kluk a je nám líto, že takové kluky už nejspíš nepotkáme: kluky, se kterými se dají hrát kuličky - a pak na to po létech vzpomínat,“ dodává Fleischer.

Za Formanovy filmy Ragtime a Amadeus byl Ondříček nominován na kameramanského Oscara a tu cenu, na kterou vzpomínal Fleischer, dostal v roce 2004.

Filmový publicista Jiří Janoušek, který o české filmové vlně napsal dvě knihy s názvem “Tři a půl” a “Tři a půl podruhé”, zase připomíná: „Už ve svých počátcích měl Ondříček velký podíl na mimořádném obrazovém pojetí filmu Démanty noci. Toto dílo se zapsalo do dějin kinematografie, protože dokázalo vyjádřit proud vědomí. Stejně se projevil i v dokumentaristice, když zachytil turné Pavarottiho v Číně, až po schopnost vysoké stylizace v impresionisticky pojatém filmu Bílý autobus Lindsaye Andersona nebo ve filmu režiséra George Roye Hilla Svět podle Garpa inspirovaném malířským fotorealismem.“

Proto bychom si snad mohli dovolit říci, že Ondříček měl dar rozumět a vládnout kompozici, světlu i barvám jako málokdo a přesto nikdy samoúčelně nekouzlil, neměl to zapotřebí, protože věřil, že každý film je svébytným světem, který musí mít svůj řád, který je třeba vždy znovu nalézat.

Poslední rozloučení s Miroslavem Ondříčkem bylo v úterý 7. dubna v bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě.