Vánoce jsou vždy nějak více časem vzpomínání. Vyprávěla mi jedna moudrá a o hodně starší přítelkyně – její noblesa a události, jichž jsme byli společně svědky, mi dovolují, abych tuto dámu nazýval přítelkyní – o zvláštní radosti, která ji jednou o Vánocích potkala. Její manžel, vážený vědec a filozof, vyrostl v ortodoxní katolické rodině. Sám byl však tolerantní a rozuměl si i s ní, tedy se svojí ženou, která vyrostla v podmínkách rodiny veskrze volnomyšlenkářské.

Vždycky jsem se těšila na manželovu řeč před štědrovečerní večeří. Začal vždy stejně – o Kristu Spasiteli. Ale poté dokázal velice vroucími slovy vzpomenout těch, které jsme ztratili, či těch, kteří s námi nejsou, a dokázal i několika slovy polaskat naše duše, vyprávěla mi. Ale když byl náš nejstarší syn v pubertě, pokoušel se vynutit si svolení, aby mohl Štědrý večer trávit s nějakými kamarády. Vysvětlovala jsem mu, proč by měl být s námi, když on v náhlém vzrušení pronesl něco o tatínkových pokryteckých náboženských proslovech, pokračovala. Moc mě to bolelo, a těžko jsem svému zarputilému synovi vysvětlovala něco, co bylo spíše z oblasti citů nás dospělých…

Za pár let její manžel zemřel. Jeho zdraví bohužel také neprospěly časté výslechy v jisté pražské úřadovně. Stalo se tak přesně dva měsíce poté, co její nejstarší syn, dávno již překonavší pubertu, emigroval. Emigroval někdy v osmdesátém pátém roce, takže o sedm let později již mohla trávit Vánoce s jeho rodinou v Kanadě. U štědrovečerního stolu s nimi byli i dva její vnuci – pětiletý a čtyřletý. Její snacha, úžasně milé a vzdělané děvče, pochází z rodu kanadských Eskymáků. A teď ten můj kluk, vyprávěla, než jsme začali s večeří s rybí polévkou, salátem a řízkem z kapra, kterého jsem zmraženého musela přivézt, pronesl brilantní řeč, která se od obsahu řeči mého manžela a jeho tatínka lišila pouze jedním – tím, že byla pronesena v angličtině. Byl tam Ježíš Kristus, byla tam slova o odpuštění, slova o těch, kteří jsou v duchu s námi.

Víš, musela jsem být v životě mnohokrát statečná a mnohokrát jsem nesměla dát najevo své city, ale v tu chvíli jsem se neudržela a brečela jsem jako malá holka. Vnuci se na mě nechápavě dívali a já skrzevá to slzavé údolí vidím, jak můj kluk má také vlhké oči… tak jsem to potlačila a rychle jsem se já, jinak ateistka, pokřižovala a popřála všem dobrou chuť. Kluci se pak ptali tatínka, proč babička plakala. Vzpomněla si na dědečka, vysvětlil jim. Všichni jsme se vždycky moc těšili na jeho vyprávění před štědrovečerní večeří, dodal.