1.7.2022 | Svátek má Jaroslava


VZPOMÍNKA: Bylo jich pět

9.6.2012

Přečetl jsem si zprávu o úmrtí Ray Bradburyho. Jako každá podobná zpráva, oznamující odchod někoho blízkého, známého či slavného, mě i tato zarmoutila. A přinutila mě současně se zamyslet nad tím, kam bych tohoto velikána sci-fi ve svém soukromém žebříčku zařadil. Bez dlouhého přemýšlení se mi vybavila řada pěti jmen…

Jules Verne, J.M. Troska, Stanislav Lem, A.C. Clarke a Ray Bradbury. Pětice spisovatelů, která prošla mým životem přesně v tomto pořadí. Ray Bradbury ji uzavírá, ale zdaleka to neznamená, že je v té řadě významově poslední. To se ostatně nedá říci ani o jednom z oněch pěti. Každý má v té řadě své místo a každý mě oslovil v jisté fázi mého života a každý v něm zanechal nesmazatelnou stopu. Možná namítnete, že ten výběr je nesourodý, nesouměřitelný a vůbec, že v něm plno slavných jmen chybí. Ano, ve všem máte jistě pravdu. Já jsem ale onu pětici nijak zvlášť nevybíral, jen jsem se, pod dojmem oné smutné zprávy, na malou chvíli ohlédl.

Jules Verne byl první. Úplně poprvé jsem se s jeho tvorbou setkal jako sedmi až osmiletý, v podobě románu "Maják na konci světa." Typická obálka od typického vydavatele J.R. Vilímka. Fascinace knihou, ilustracemi, příběhem i použitým slovníkem (zvláště mi v něm utkvěla "návěstní loď Santa-Fe") byla tak silná, že jsem brzy jako jediný přijatelný dárek začal vyžadovat jakoukoliv verneovku. A když jsem pak, v deseti letech, začal pomáhat panu učiteli v Městské knihovně, začal počet přečtených knih od Julese Verna rychle narůstat. Nevím to jistě, ale pokud spočítám všechny jeho knihy, které jsem do dneška přečetl, nebude těch, které u nás vyšly a které mezi ně nepatří, mnoho. Řekl bych, že pár. Většinu, vlastně všechny, jsem pak pochopitelně četl více než jednou, některé ne méně než desetkrát. Jules Verne byl, je a navždy bude nejen mým prvním, ale také nejčtenějším sci-fi autorem.

J.M. Troska jako druhý, či spíše současně čtený s prvními knihami Julese Verna. Úplně jeho první kniha, která se dostala do mých rukou, byl "Vládce mořských hlubin". Bylo to vydání, které u nás vyšlo za protektorátu. Vydání, u kterého autor, tedy nevím to jistě, ale kdo jiný by si to dovolil, změnil některé části tak, aby odpovídaly době. A tak ti špatní byli Agličané a jediná velmoc, která mohla mladému hrdinovi pomoci realizovat jeho úkol, ke kterému ho zavázal jeho otec, byla Říše, a loď, na které se vydal vyzkoušet podmořský člun, byl italský válečný křižník, tentokrát ovšem ve veskrze mírovém výzkumu mořských hlubin. Bylo to zajímavé srovnání, číst později knihu i v jejím prvním, ještě předválečném vydání, které vyšlo v Knihovně Mladého hlasatele. Další Troskova díla byla o poznání naivnější, o to však pro malého kluka čtivější. A jeho propojení s Vernovým Nemem, no prostě paráda. Poprvé jsem měl také možnost dostat se v knize do vesmíru. Tedy pominu-li krátkou exkurzi v románu Na kometě, což jsem ale za regulérní cestu do vesmíru snad ani nepovažoval. A bylo mi úplně jedno, že Troska si kvůli tomu neslýchaným způsobem ohýbal fyziku.

Stanislav Lem přinesl do sci-fi prvek, který jsem plně ocenil až později. Jeho vnímání fyziky v zobrazování budoucího světa bylo již o třídu (v porovnání s Vernem) až několik (to oproti Troskovi) uvěřitelné. Jistě, doba pokročila a věda už naznačila, co a jak by…, kdyby. Šťourové přesto namítnou, že předpokládat, že by se ve vesmírné lodi směřující "K Mrakům Magellanovým" mohlo svítit zářivkami nebo že by obrazovky Maraxu v "Astronautech" mohly být konstruovány na bázi vakuových obrazovek, je čirý diletantismus, ale to mohou tvrdit teď. V době, kdy jsem obě knihy četl, to vypadalo velmi věrohodně. Stanislav Lem se ukázal také jako dobrý odhadce budoucích technologií. Jeho už zmiňovaný Marax, s klávesnicí kladoucí odpor při naplnění výpočetní kapacity, byl předzvěstí inovativních konstrukcí rozhraní člověk – počítač. Lem mě také poprvé seznámil s druhem sci-fi, které není jen o budoucích technických vizích. "Solaris" byla cestou do zcela nových rozměrů žánru, které naplno rozvinuli z mé pětice dva posledně jmenovaní.

A.C. Clarke a jeho "2001: Vesmírná odysea". To bylo zjevení. Zjevení, které stačilo ještě v roce 1971 u nás vyjít, ale pak bylo, a zejména jeho pokračování, politickým systémem tajené. Stejně jako fantastické Kubrickovo zfilmování. Celá tetralogie gradovala až do podoby, kterou někteří klasičtí sci-fisté odmítali. Možná to byl důsledek toho, že všechny další díly vyšly až hodně dlouho po jejich prvním vydání v originále, navíc v době, kdy sci-fi bylo i pro nás, jeho vyznavače, tak trochu na okraji zájmu. I přesto jsem na první promítání slavné "Odysey" šel se staženým žaludkem a v očekávání něčeho mimořádného. A nebyl jsem zklamán. Navíc jsem se hned po návratu z kina vrhnul, už poněkolikáté, znova ke knize, a na jeden zátah si ji přečetl. A.C. Clarke byl pokračovatelem Lema v technologických vizích, které se s budoucí realitou nakonec moc nerozešly. Možná také proto, že onu budoucí realitu více či méně inspirovaly. Například jeho vize stacionárních družic našla svoji podobu v realitě všedních dní tak dokonale, že někteří z nás, kteří jsme jeho fandy a bezmeznými obdivovateli, očekávají, že se každou chvíli musí někde blízko rovníku objevit i první kosmický výtah.

Ray Bradbury, poslední z mého seznamu, byl autorem, který sci-fi posunul opět o hodný kus dopředu. Tam kde A.C. Clarke v "Poslední odyseji" končil, tam on často začínal. Obrazně, samozřejmě. Oba autoři psali v podstatě ve stejné době, takže se o nějaké konsekvenci nedá hovořit. První setkání s jeho tvorbou bylo, jak jinak, ve slavných "451 stupních Fahrenheita". Pamatuji se, když jsem "451" v totalitním Československu poprvé četl, cítil jsem tu obrovskou symboliku až do morku kostí. O to intenzivněji, že se tenkrát hasičům říkalo požárníci. To bylo přeci tak dokonalé! Není divu, že když jsem si dlouho poté, ale stále ještě za totality, poprvé přečetl Orwellův román "1984", pokládal jsem oba autory za kongeniální. Druhá kniha, "Marťanská kronika", která byla ve skutečnosti napsána dříve, pak ukázala Bradburyho v trochu jiném světle. A když jsem se pak setkal s "Ilustrovanou ženou", poznal jsem, že není jen autorem sci-fi. A.C. Clarke i Ray Bradbury byli, jak jsem se někde dočetl, autory filosofující sci-fi. Ano, patřil k nim částečně i Lem, ale nebylo to pro něj tak typické. Každopádně, pokud bych se měl rozhodnout, kdo z nich, tedy vlastně z celé pětky, byl autorem nejuniverzálnějším, byl by to především a právě Ray Bradbury. Někdo možná namítne, že to pro něj, jako autora sci-fi, není zrovna ta nejlepší vizitka. Já si však myslím opak. Sci-fi je žánr, který má oproti jiným jednu moc a moc velkou nevýhodu. Jak plyne čas, stává se, tedy alespoň některým dílům, že opravdu zestárnou. A to dílům Ray Bradburyho nehrozí.

Poprvé uveřejněno na jaluvci.blogspot.com



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!