Malíř Lukáš Orlita vystudoval ateliér malby v Brně na Fakultě výtvarných umění a taky zde získal svého času i ateliérovou cenu za nejlepší malířský výkon roku 97. Sice stále patří mezi mladé umělce, nicméně dokázal se již prosadit i na poli mezinárodním. V rámci projektu pod patronací Evropské unie Germination neboli klíčení mladých talentů, v kapli Malých Augustinů, která je součástí pařížské školy Krásných umění, prezentoval své hyperrealistické obrazy s podtextem metafyziky všedního dne a vyznačující se věcnou, střízlivou barevností. O to více byl překvapující jeho zásadní obrat nebo lépe koncepce jeho děl vystavených pod názvem Transient Transmutation v brněnské Galerii mladých před pár lety, spočívající v posunu od závislosti na zobrazované realitě k absolutnímu oproštění se od jakéhokoliv vztahu ke skutečnosti. A bytostný malíř se v něm dodnes nezapře.

Prezentované, nejnovější Lukášovy post opartické a zároveň i post abstraktně realistické obrazy v brněnské galerii, mají svůj stylotvorný zdroj v počítačovém 3D programu. Svůj vizuální jazyk tak Lukáš zřejmě odvodil ze zásobárny počítačové kultury. Obsah Lukášových modelů spočívá v chápání obrazů jako vizuálních řad ve vizuálním kontextu Photoshopu.

Již od dob studií je Lukáš obsedantně posedlý technicistním motivem mostu, překladí, ke kterému se nyní po několika letech znovu vrací. Tentokráte však nikoliv pouze v reálné rovině, nýbrž v silně abstrahující rovině počítačové modelace. Vedle sebe a na sebe postavil jednotlivé prvky kompozice v dvojrozměrné rovině obrazu. Tento poté transformoval v počítačový trojrozměrný modus, kdy jednotlivé tvary pokrýval a překrýval různou texturou.

Ale paradoxně ho trojrozměrné 3 D modely neuspokojovaly tak, jak by si přál. Proto přešel na první pohled k jednoduššímu a vyabstrahovanému motivu jemně se vlnících barevných diagonál, tvarujících svou zakřiveností čas i prostor. Tímto myšlenkovým postupem získaly jeho obrazy, vzdor realistickým formám a zdrojům, abstraktní vzhled. Estetickou hodnověrnost jim propůjčuje výlučně jejich uspořádání, opakování a korespondence.

Je třeba říct, že téměř půl roku si hrál s úhlem nastavení pohledů diagonálních pruhů a jejich hustotou a také s barevnými kombinacemi, jejich jemným barevným vířením. V myšlenkovém backgroundu se mu míhaly vzpomínky na španělsko - islámskou architekturu s jejím periodickým střídacím motivem různobarevných cihel a to do té doby, dokud si nebyl jistý oním známým pocitem: ano, to je konečně ono. Dopracoval se tak k jednoduchému hranatému tunelu, jehož horizont se ztrácí v nedohlednu či nekonečnu a který počítá se zakřivením času a prostoru. Ač by se to mohlo zdát, nežijeme v jednom světě, ale v nekonečném množství paralelních světů, které se Lukáš snaží konstruovat prostřednictvím nástroje - počítačové grafiky. Pomocí ní tak Lukáš spojuje vizuální klišé všedního prostředí a klišé umění současného obrazu ve svém nezaměnitelném stylu post opartové počítačové grafiky.

Lukáš současně pracuje nejen s 3-dimenzionálním počítačovým modelem virtuální grafiky, ale i se zvětšeninou realisticky nasnímaného mostu v určitém časovém okamžiku. Postupně z jednoho místa pozorovatele přidává záběry mírně zprava zleva, se shora a zdola a zmrazuje je do jednoho výseku časové reality. A opět je v programu Photoshopu nově konstruuje a dekonstruuje na základě principu rybího oka. Prohnutí a zakřivení je u něj tedy jednoznačně prioritní. Mapuje tak určitý vztah mezi obrazem a realitou, naší zkušeností a její zmrazeností v obrazovém momentu, který je lákavý i nebezpečný zároveň.

Lukáš mění realitu a připomíná nám tím smrt, ale zároveň i život. Jsou cesty života konečné či nekonečné, jsou smysluplné či ne? Vysává obraz realitu, zkušenost, život? Všechny tyto znepokojivé otázky a jejich případné uspokojení naleznete v jeho obrazech.

24. 4. 2007 – 30. 6. 2007, Galerie Dolmen v Brně, upravené úvodní slovo, vyšlo ve zkrácené verzi v kulturním týdeníku A2 č. 20/07