Spisovatel Emil Hruška (*1958) propojil knihou Tak střílej! dvě sondy do let po válce i těsně před květnem 1945. Slovem sondy míním non fiction. První z příběhů se týká hochštaplera Jiřího Skomarovského, což byl rádoby démon a okolo prstu si právě po druhé světové válce otočil četné Rusy v Karlových Varech. I Čechy a Němce.

Druhé vyprávění líčí veskrze odpudivé vyvraždění rodiny (včetně tří malých dětí) před tzv. Cikánskou jeskyní u Stranného v bavorských Alpách, což je případ ještě zpřed konce oné války. Jak sami víme, poražení nacisté a sám Hitler sahali někdy po zbrani, bez představy o jiné perspektivě anebo právě s ní páchali sebevraždy. Horší je přidružená hrůza: brali do hrobu celé rodiny (doktor Goebbels) a v tomhle případě se jedná o choť vrchního zemského soudce v sudetské župě JUDr. Herberta Davida a tři její ratolesti Herberta, Dietberta a Heidemarii. Ta byla ve chvíli vpálení kulky do hlavy teprve roční batole: úděsnou práci kata na sebe vzal jistý Heinz Maier, esesman, a co bylo pro jiné leda šílená nemožnost, vykonal. Pak…

Zajímavější mi připadá - organizačně nesporně zdatná - osobnost jiného vraha, a to právě Jiřího Skomarovského. Vstoupila totiž do karlovarské urbánní legendy. Věnuje se jí první a delší část našeho svazku Metamorfózy zločince.

Srovnání Jiřího Skomarovského s Harry Jelínkem sice kulhá, ale činil se a bohužel se neštítil právě i vražd. Nebyl tedy jen elegantní podvodník. S ruským kumpánem Bělousovem zlikvidovali manžele Petlanovy, kteří chtěli přejít do Německa, a mrtvoly - s rozmlácenými hlavami - byly 5. prosince 1949 vyloveny z větrací šachty na poli u Staré Role. Nakonec pykal za ohavný čin jen Bělousov; ale Emil Hruška natírá dobové plátno šíř: pozoruje Karlovy Vary v dějinách, i jak hostily příslušníky desítek národů celého světa.

Jen dva národy jsou charakterističtěji - a vedle Němců Rusové. Vary je přitahují a vážím si tamního, bohužel už zesnulého historika Stanislava Burachoviče, který býval mým kolegou ve Středisku západočeských spisovatelů a napsal řadu bezvadných knížek, ale jeho tvrzení o příčinách té přitažlivosti, jak ho Hruška cituje, mi nedává smysl. „Může být, že Rusům a jejich sklonu k hloubavě zádumčivé chandře vyhovuje varský mlžný opar melancholie.“ Nemůže to být naopak?

Jak známo, navštívil Vary už Petr Veliký, v devatenáctém století Turgeněv. Rusové sem ale nepřestali jezdit ani po Říjnové revoluci a skončilo to teprve druhou světovou válkou. Na pár let. Objevili se opět začátkem roku 1945, i když v nové podobě. Počínaje 6. únorem totiž přicestovalo z Německa dva tisíce osob spojených s vlasovci. Hotely a lázeňské domy včetně toho, kde později běhal Jiří Abrhám při natáčení známého filmu, byly plné raněných příslušníků branné moci. Vlasovci museli hledat postele proto i jinde a našli ubytování taky v lázních Mariánských či Jáchymově.

Málokdo už si vzpomene na kolaborantský Výbor pro osvobození národů Ruska (KONR). Založen byl z podnětu nacistů na podzim 1944 a stály za ním emigrantské skupiny, jejichž příslušníci neměli na Vlasova vzájemně stejné názory: často ho odmítali jako ruského nacionalistu a největší odpor vycházel od Ukrajinců, ale zrovna tak příslušníků zakavkazských národů. Školicí středisko kádrů měl KONR v Dabendorfu - na jih od Berlína - a v listopadu 1944 byl předsedou tohoto „výboru“ zvolen generál Andrej Andrejevič Vlasov (1901-1946). Ustavující shromáždění probíhalo na Pražském hradě, a to za účasti ministra Franka a Himmlerova věrného spolupracovníka SS-Obergruppenführera Wernera Lorenze.

Zúčastnili se i, jak píše dobový tisk, „zástupci ruského, ukrajinského, běloruského, tatarského, kavkazského a turkestánského lidu“. Vlasov předsedal. V projevu zdůraznil nutnost usměrnění sil ruských národů proti bolševismu, a že chce bojovat po boku Němců až do spásného konce. Nato přečetl manifest národům Ruska. Horlivě. V něm popisoval státní útvar, který bude zřízen v oblasti Sovětského svazu, a Lorenz závěrem přetlumočil pozdrav říšské vlády. Frank končil těmito slovy: „Přeji vám, pane generále Vlasově, a vašemu hnutí, aby v zájmu velké věci bylo korunováno úspěchem. Pražské porady buďtež k tomu šťastným začátkem.“

Vedení KONRu sídlilo v berlínské čtvrti Dahlem, ale přesunulo se brzy právě do „lazaretního města“ Karlových Varů. Znamenalo to změnu bydliště asi pro 700 lidí, k tomu jejich rodinné příslušníky. Šéfové KUNRu se vměstnali do karlovarského hotelu Richmond, ale pouze k nelibosti šéfa sudetské župy Konrada Heinleina: Rusy tu nechtěl. Dal Vlasovovi lhůtu dvou dní k opuštění župy, ale nic vymáhat nemohl.

27. února 1945 proběhlo další zasedání KONRu a nikoli všichni tušili, že poslední. Nebuďme překvapeni, že na tomto zasedání už zazněly protiněmecké projevy. Hned 28. února přijal Vlasova ministr propagandy Joseph Goebbels, ale není známo, zda vůbec o něčem podstatném hovořili. Do 1. května se v Richmondu ještě konala řada jednání, ale sjednocení skupin z území SSSR bylo jednoduše nemožné, to se ukázalo. - Vlasov se nicméně v hotelu nenápadně a již počtvrté oženil (13. 4.), přičemž obřad zůstal utajen před jeho krajany. Svědky byli jeho němečtí poradci: pastor Arnold Schabert a SS-Oberführer Erhard Kroeger, styčný Himmlerův důstojník. Jednotky vlasovců (tzv. Ruské osvobozenecké armády = ROA) ve stejný den přepadly u Odry - na předmostí Erlenhofu – krajany, ale Rusové je odrazili; byl to debakl. Prvá divize ROA se pak vydala do Čech.

24. 4. přešli u Děčína hranice, v několika proudech postupovali na Louny, na Slaný a na Rakovník. V hlavním stanu v Kozojedech u Loun čekali do 1. května a 3. 5. se část divize usadila u prezidentského zámku v Lánech. Čtvrtého prošli Beroun, v Suchomastech rozložili štáb v sokolovně a jedna jednotka tábořila v Koněprusech, aniž co tušila o zdejších jeskyních, jejichž objevení se mělo odehrát pět let poté.

5. května se divize přidala navzdory Vlasovovu nesouhlasu k pražským povstalcům. Zbytek vlasovců prchal z Varů do Bavorska: jak vlakem (byl u Plzně bombardován a shořel archiv Vlasovovy kanceláře), tak autobusy Pražských dopravních podniků, jak to umožnil K. H. Frank. Odešli a do deseti dnů byla ve Varech Rudá armáda. A v pozdním létě nebo na podzim se zde vynořil třiadvacetiletý Jiří Skomarovský. S budoucí chotí, o rok starší Marií Tarasevičovou. Hovořil rusky, ale označil se za Slováka a demobilizovaného kapitána partyzánů. Ruská okupační správa sídlila v karlovarském hotelu Imperial (ten pak náležel Sovětskému svazu do roku 1957) a zdálo se, že je s „Jurajem“ v nejlepších vztazích. Stal národním správcem velkostatku v Sedlci u Varů a dodával důstojníkům NKVD a Rudé armády v Imperialu mléko a maso; zrovna tak na statku pro mocné přátele pořádal opulentní hostiny. Uměl také dobře vyprávět o své minulosti válečného hrdiny, kterým už byl jako důstojník Rudé armády, ale i jako důstojník armády Svobodovy, jako výsadkář nad Slovenskem, jako partyzán na Slovensku a člen jediného partyzánského oddílu v Čechách Smrt fašismu. To všechno uměl dobře poddat - a koneckonců se účastnil taky osvobození Prahy. Úplně ve všem asi nelhal a podstatná u něj zůstávala sebejistota. Projevovala se i fyzicky. Obecní tajemník Sedlce Šebesta vzpomínal na charakteristickou příhodu: roku 1946 jej vezl Skomarovský do Plzně ve svém fiatu (jenž mu propůjčil sám generál Ludvík Svoboda) a začala prokluzovat spojka. V protisměru zrovna jel traktor. Skomarovský ho chtěl zastavit a vyskočil přitom na vlečňák a začal střílet z automatické pistole.

Koncem srpna 1946 se oženil, v září získali manželé výnos o udělení československého občanství. Vstoupil do Strany, která téhož roku zvítězila v parlamentních volbách, a od ministerstva obrany obdrželi manželé partyzánské průkazy. Roku 1947 jim Beneš propůjčil nejvyšší vojenská vyznamenání: Válečné kříže. A získali medaile „Za chrabrost!“ Ale když si v Hruškově knize čtete nepravděpodobné líčení jeho chrabrých činů, jak je sám vypsal, přinejmenším zavrtíte hlavou.

Sedli mu na lep. Pak se vzdal správy onoho statku, protože by tam musel po odsunu pracovat, a poprosil ve Varech o jinou práci. Stal se opět správcem, a to původně německé firmy Karl Albert (autodoprava-autoservis). Jako tajný zpravodajce Rudé armády se pak usadil v honosné vile ve Varech (Masarykovo nábřeží 23) a žil víceméně rozmařile. Asi poprvé tím zaujal StB. Ptali se na něj v lednu 1947. Skomarovského obklopovali hlavně rusky hovořící, demobilizovaní vojáci, kteří přišli z ukrajinské Volyně se Svobodou, a stěhovaly se za nimi celé rodiny. Vztahy mezi těmito muži a Jurajem voněly válkou a připomínaly vztah oficíra a mužstva.

Již po komunistickém převratu - v červnu 1948 - projevila Stb opět zájem. Nebezpečím se mu stal sběrný tábor sovětských státních občanů v Praze na Letné. Věděli o něm, že kšeftuje s auty, touto svou láskou, ale netušili, že také za úplatu u Libé převádí do Německa. Ministerstvo vnitra se nicméně začalo o Skomarovského zajímat v souvislosti s Michajlo Šestovenem, o víc než třicet let starším Rusem z Lokte, který se - oficiálně - živil kopírováním obrazů. Ve skutečnosti organizoval právě ilegální převody. Být Skomarovský skutečná osobnost toho typu, jaký se malovává ve filmech na téma „sympatický dareba“, měl do jisté doby šanci a mohl snad Rusku uklouznout, udělat u nás kariéru. Mohl se stát snad i starostou Karlových Varů. Místo toho spáchal 11. listopadu 1948 vraždu, po které následovaly další. Hruška to líčí podrobně. Nakonec byl zatčen. Ale vyvázl a koncem února 1950 ho pouze transportovali do sovětské okupační zóny v Rakousku. „Postrkem“ nakonec putoval do Ruska a dožil jako Grigorij Pavlovič Jermolenko v Angarsku. Znovu byl posléze i ctěn jako válečný hrdina. Zprvu to koneckonců může být pravda. Po střední škole jej Konsomol poslal do Sevastopolského vojenského námořního učiliště. Odsud musel do války, kde byl raněn. Dostal metál, sloužil na minonosce Železňakov (1941-1942), a když ji Němci poškodili, byl u námořní pěchoty. Obrany Prahy se - prý - účastnil jako muž 78. divize generála Trofimova, ale podezřele brzy, už 9. května je ve Varech: znamenalo by to, že dva dni před Rudou armádou. A jak po letech v Rusku vyprávěl, žil u nás „v paláci“, zatímco jeho dobrá žena chtěla i palác vyměnit za cokoli v rodné zemi. Zdá se, že jako vězeň skutečně začal s výstavbou sibiřského Angarska a po Stalinově smrti byl - v listopadu 1955 - označen za „pouhého vyšetřovaného“. Po pěti rocích. Rehabilitovali ho, snad i finančně odškodnili a stal se stavbyvedoucím. S Marií, dodejme, měl tři syny. Nejmladší Vitalik se narodil už v Rusku a později zemřel, když propadl narkomanii, ale oba předchozí synové Žeňa a Gríša byli „Čechy“ ještě rozenými ve Varech v letech 1947 a 1949. Možná ještě žijí a řekli by víc.

P. S. Osud Jiřího Skomarovského je námětem dvou literárních děl. Jednak povídky Siromacha z knihy Strašidla (1992) Josefa Koemigsmarka (1916-1993), jednak stejnojmenného románu (2007) Koenigsmarkova syna Alexe (1944-2013).
Tak střílej! Dva příběhy, ve kterých realita porazila na hlavu fantazii. V edici Magnetka vydalo Nakladatelství Epocha. Praha 2023. 176 stran.
https://www.kosmas.cz/knihy/528790/tak-strilej/