Jeden žák se zeptal zenového mistra Philipa Kapleaua: „Co mi zenový mistr může dát?“ Kapleau odpověděl: „Nemůže ti dát nic, co už nemáš, ale může ti vzít mnohé, co je cizí tvé pravé přirozenosti.“

Něco není v pořádku... to je pocit, který v určitém stádiu života nebo v určitém věku začne mít část lidí. A cítí neklid, nespokojenost a pocit nějaké vykořeněnosti, který vůbec nezávisí na množství lidí kolem. Mají pocit „jsem mezi lidmi, a stejně sám, vlastně ne sám, ale osamělý a opuštěný.“ A začínají hledat – spřízněné duše, partnery, boha (slovo „bůh“ píši schválně s malým počátečním písmenem, abych předešla jeho zaměňování s bohem křesťanským nebo bohem jakékoliv jiné církve) - cokoliv, co by zaplnilo onu prázdnotu v nich.

Ponechám nyní stranou mezilidské vztahy a různé druhy závislostí sloužících k zaplnění oné díry v našich duších, a zamyslím se jen nad hledáním boha.

Takový ten vousatý pán na obláčku

Většina z nás si pod vlivem různých náboženských obrazů a maleb v církevních stavbách pod pojmem bůh představí starého pána, který sedí „někde nahoře“ na obláčku, sleduje každý náš krok, odměňuje nás a trestá v závislosti na tom, jak se chováme. Nebo podle toho, jak se mu zrovna zachce.

Prvním druhem boha, s nímž se v životě setkáme, jsou naši rodiče. Závisí na nich naše životy, odměňují nás a trestají, dávají nám jídlo a pití a oblečení a někdy také hračky. Jsou pro nás autoritou a příkladem, všechno vědí a umějí vždy poradit. A když vyrosteme, myslíme si, že ten bůh celého lidstva bude něco podobného – a hlavně že nás povede stejně, jako nás v dětství vedli rodiče. Nebo potom učitelé ve škole – další bohové.

Jsme prostě od plenek zvyklí, že se nám vědění – podobně jako třeba jídla – dostává zvenčí. Ten, kdo předává informace (rodič, učitel, profesor), k tomu má potřebnou kvalifikaci, je zde od toho, předává pravdu a nic než pravdu tím správným způsobem, prostě „umí“.

Osnovy v životě i ve škole – základ naší domestikace

Doma i ve škole jsme vychováváni podle určitých „osnov“. Doma nám sice osnovy výchovy připravují rodiče, ale i oni stejně vycházejí z nějakých všeobecněji platných (a hlavně státem určených) poznatků; podle nich je zkrátka a dobře nutné v takovém a takovém věku umět to a to. A chovat se určitým způsobem. Don Ruiz tomu ve své knize Čtyři dohody říká domestikace. Že se ten výraz používá jen pro zvířata? Omyl, my všichni jsme byli od malička domestikováni. Doma i ve škole jsme byli nuceni za určitou odměnu dělat věci, které jsme nechtěli, chovat se tak, jak nám to nevyhovuje, nosit věci, které nechceme, potlačovat emoce, které se v nás pak ukládaly, vštěpovat si poznatky a zásady, o nichž jsme pochybovali – každý si další určitě doplní sám. Domestikace sama je velmi obsáhlé téma, ale ještě než ho opustím, ráda bych něco zdůraznila: rozhodně nejsem zastáncem zcela volné výchovy, kdy si děti – a vlastně i dospělí – bez jakýchkoliv mantinelů dělají, co chtějí. Ale o tom jindy...

Když potom začneme hledat boha, máme dojem, že musíme najít učitele, mistra, někoho, kdo nám pravdivě, nezištně a jen v našem nejlepším zájmu řekne, „jak to všechno doopravdy je“. Případně kdo jsme, proč tu jsme a jaký je náš účel. A proč se nám v životě děje to či ono. A tak řada lidí narazí na lepší či horší „mistry“ – a stane se na nich leckdy závislá.

Řekni mi, kdo jsem

V jednom dílu Kung-fu Pandy hlavní hrdina nalezl kouzlo, jímž uměl vymazat krátkodobou paměť. A protože ji svým kamarádům-spolubojovníkům vymazával často, stalo se, že si najednou nebyli schopni vzpomenout, kdo jsou. A tak hledali někoho zvenčí, kdo by jim to řekl. A jako na potvoru zrovna narazili na největšího nepřítele jejich učitele.

Jsme na tom podobně: pokud jsme byli domestikováni natolik, že už ani nevíme, kdo jsme, stáváme se závislí na tom, co nám kdo řekne, že jsme. Čím méně věříme sobě, tím více věříme jiným. A tím jsme jim vydáni na milost a nemilost – stáváme se závislí na hodnocení jiných.

Abych se vrátila k tomu, co je úplně na začátku: při práci na sobě totiž nejde pouze o získávání nových a nových poznatků. Ty sice pomohou, ale pozor, abychom se neocitli v situaci hladového, který se chce nasytit čtením jídelního lístku. Jde o neustálou práci na sobě, která spočívá především v tom, že ze sebe budeme vrstvu po vrstvě sundávat nánosy, které na nás zanechala výchova, škola, kamarádi, kolegové... Prostě všechny nánosy, které zakrývají naše já. Naši vnitřní přirozenost. A časem nám dojde, že hledáme-li boha, nehledáme pána na obláčku, ale jen sami sebe v té původní, nedomestikované a nepokroucené podobě.

Pokud bychom chtěli uplatnit čistě logický princip: pokud vše vzniklo z jediného nekonečně hmotného bodu, pak tedy jsem jeho součástí já, vy, počítače, hory, řeky, prostě všechno. Aneb jak říká Helena P. Blavatská: „V našem smyslu je vnitřní člověk jediným bohem, o němž můžeme mít povědomí. A jak by to mohlo být jinak? Uznejte nám náš předpoklad, že bůh je rozšířený po celém univerzu, nekonečný princip, jak by pak zrovna člověk mohl uniknout tomu, aby byl božstvím prostoupen a prostupoval ho?“

K tomu, abychom pochopili boha (nebo vesmír, energii, „něco tam venku“, říkejte tomu, jak chcete), nepotřebujeme žádného prostředníka. Není žádný zástupce boha na zemi, žádný mistr, který nám dá návod nebo zprostředkuje jeho účinky nebo učení – to můžeme udělat sami. Církve nám celá staletí lžou a manipulují s námi: pokud pominu, kolik se toho nutně ztratilo v překladu původních textů, a to i nechtěně, jednotlivé církve Bibli mnohokrát upravovaly, vnášely do ní, co tam nebylo, a vynechávaly z ní věci, které tam být měly. Církve se nijak neliší od politiků a dalších mocných tohoto světa: chtějí nás stejně vysávat, ovládat a udržovat v poslušnosti, jen k manipulaci používají jiné prostředky: zatímco politici se dovolávají naší logiky, církve využívají naše emoce a duše....

Jak se píše v zenovém příběhu hned v úvodu: vše, co potřebujeme vědět a znát, už dávno máme. Jen je to někde hluboko zakopané a zanesené....

Otec jezuita William Johnston píše o tom, že když se zdržoval v japonském klášteře, mistr se ho zeptal na metodu, podle níž medituje. Johnston odpověděl, že tiše, beze slov, myšlenek, obrazů nebo idejí sedí v přítomnosti Boží. Mistr se ho zeptal, zda je jeho Bůh všude, a když Johnston odpověděl kladně, zeptal se ho mistr, zda je „zcela zahalen v Boha“. Johnston řekl, že ano. „A to prožíváte?“ zeptal se mistr. Johnston řekl, že ano. „Výborně, výborně,“ řekl mistr, „jen tak dál. Časem zjistíte, že Bůh zmizí a zůstane jenom Johnston.“ Johnstona tato poznámka šokovala, protože mu zněla jako popření všeho, co mu bylo svaté. Proto mistrovi odporoval a řekl: „Bůh nezmizí. Ale možná Johnston, a potom zůstane už jenom Bůh.“ „Ano, ano,“ opáčil mistr usmívaje se. „To je totéž. Tak jsem to myslel.“

Šťastný = automaticky hodný

Je velkou chybou se domnívat, že dobří a hodní lidé budeme ze zásady, jen proto, že nás k tomu někdo donutí a vycvičí. Pak budeme sice konat dobré skutky, ale účelově, a budeme přitom vnitřně hrozně naštvaní (protože ne vždy budeme za dobré skutky odměněni). Daleko důležitější je učinit sami sebe šťastnými – protože šťastní lidé jsou potom hodní sami od sebe, tak nějak „automaticky“. A jedním z prvních kroků k trvalému štěstí je zbavit se následků domestikace.