Vyprávěl mi před lety Zdeněk Jirotka o své sbírce prvních vět. O tom, jak sbírá první věty povídek, románů, novel, fejetonů, komentářů, článků. Říkal, že pozornému čtenáři dokáže první věta vypovědět mnohé o autorovi i jeho díle. A vskutku, ať nechodíme daleko, třeba hned první věta jeho nesmrtelného Saturnina:

Ačkoli nemám rád všechna ta přirovnávání a podobenství, kterými doktor Vlach proplétá své temperamentní řeči, uznávám, že na tom názorném příkladu s kavárnou, člověkem a mísou koblih něco je.

Nebo si vezměte první větu Haškova Švejka (pomineme-li úvod k románu připojený):

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

Nejstručnějším, leč ohromujícím konstatováním začíná Bible, První kniha Mojžíšova zvaná též Genesis:

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Už první také úžasně věcnou větou uvedl čtenáře do dramatu Erich Maria Remarque ve svém románu Na západní frontě klid (cituji z prvního českého vydání z roku 1929):

Táboříme devět kilometrů za frontou.

Takto začíná Čapkův apokryf Císař Dioklecián:

Tento příběh by byl zajisté působivější, kdyby jeho hrdinkou byla dcera Diokleciánova nebo jiná mladičká a panenská bytost; ale pohříchu z důvodů historické pravdy je jí Diokleciánova sestra, letitá a důstojná matróna, podle císařova mínění poněkud hysterická a přepjatá, jíž se starý tyran do jisté míry bál.

Hned první větou si zabezpečuje čtenářovu pozornost Joseph Heller ve válečném románu Hlava XXII:

Byla to láska na první pohled.

Přímo jak monumentální pomník ční první věta Šaldova eseje Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy:

Neruda je ve zlé nevýhodě proti jiným, daleko menším: je skoro samozřejmý.

Z první věty Kroniky Pickwickova klubu může čtenář usoudit, že Charles Dickens nebude s vyprávěním spěchat:

První paprsek světla, který proráží šerem a mění v oslnivý jas temnotu, jíž by patrně počátky veřejného působení nesmrtelného Pickwicka zůstaly jinak obestřeny, nám skýtají slova následujícího zápisu z Análů Pickwickova klubu, jejž vydavatel těchto záznamů předkládá čtenářům s pocity vrcholného uspokojení jako důkaz svědomité péče, neúnavné píle a bystré soudnosti, jež osvědčil při pátrání v rozmanitých listinách, které mu byly svěřeny.

Něco z novin? Prosím. Touto větou uvedl Karel Havlíček Borovský svůj článek v Národních novinách dne 15. ledna 1850:

V časech, jako jsou nynější, pozoruje se každé hnutí vlády mnohem pozorněji a bedlivěji než jindy, což se přirozeně vykládá tím, že vláda, odstranivši všechny ostatní přirozené síly státní, sama jen činnost sobě ponechala a na dějišti sama stojí, učinivši z veškerého lidu jenom diváky.

Ludvík Aškenazy, ostatně také původně novinář, začíná svou povídku Rota, plakať takto:

Jednou byl Slovenský štát ve válečném stavu s větší polovinou světa včetně Brazílie a moc se tím pyšnil.

A proslulý Kafkův Proces zahajuje věta:

Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno zatčen.

S ukázkami, jak vidíte, by bylo možné dlouze pokračovat, ale raději toho nechme, Jirotkův zájem o první věty je nakažlivý. Mohlo by se vám stát, že budete číst soustředěně už jenom první věty. Ačkoli – jako pozorní čtenáři byste právě z nich – podle Jirotky – mohli usoudit mnohé o autorovi, předem odhadnout hloubku jeho následujícího textu a tím pádem si ušetřit spoustu času.

Kdysi jsem mohl pozorovat vedoucího vydání (dnes asi editora?) při jeho nelehké práci spočívající zejména v krácení textů, které se bezpodmínečně musely dostat na stránky zítřejších novin; v práci vykonávané často v časové tísni, neboť tiskárna nepočká. Inteligentně konstruované zprávy krátil poměrně snadno, odzadu; profesionálně udělaná zpráva se totiž dá krátit od konce až na první tři, dvě věty, které musí obsáhnout jádro sdělení. Horší už je to se všemi těmi zamyšleními, ve skutečnosti slohovými pracemi nepřinášejícími vůbec žádné nové informace (opravdu vůbec žádné), s úvahami, poznámkami a dalšími upovídanými útvary. „Všimni si, že většinou se dá škrtnout první věta, nebo dokonce první odstavec, a vůbec nic se nestane,“ doporučoval starý praktik.

Všiml jsem si. Měl pravdu. Což ale v naprosté většině neplatí o shora uvedených příkladech. O shora citovaných Pánech Autorech.