A ty Janku na ty dudy, dudlaj dudlaj dudlaj dá, Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati…

Ale prosímvás, Ježíšku panáčku. Jak nemoderní! Však si také už od loňska schovávám jeden tuze rozšafný článek, jak jsem si jej vystřihl z jistého týdeníku, jejž na tomto místě nechci jmenovat, abych mu nedělal ostudu. Jeho autor se odvolává na dva britské psychology, doporučující v prestižním vědeckém časopise rodičům, aby svým dětem odhalili pravdu. Žádný Ježíšek neexistuje! Že je to – cituji – lež, které se generace otců a matek na svých ratolestech dopouštějí; napáchá víc škody než užitku a je načase s ní skoncovat. Nuže, co by se týkalo mého vlastního doporučení, vyznělo by v tom smyslu, aby se oba prestižní vědci šli se svými radami co nejprestižněji vycpat. Dokládají jimi jen starou zkušenost, že lze být velice učený, přitom však úplný mamlas, zejména pojí-li se učenost s ješitnou snahou předvést se něčím nebývalým, nad čím jest žasnouti světu. Kdyby se rodičové opravdu zachovali dle jejich doporučení - čehož bohdá nebude –, ochudili by své potomky o jediné, co ještě v tomto zesvětštělém čase z Vánoc zbývá: o kouzlo, tajemství.

V tom také tkví, řekl bych, vyšší význam českých Vánoc: na rozdíl od všelijakých Santa Klausů, dědů Mrázů a jiných takových figur nabízí dětem bytost neviditelnou, jen citem pojatelnou. Což je pro vývin dětské dušičky možná podstatnější, než veškerá smysly uchopitelná skutečnost. Skutečných skutečností se jim během života dostane, až je z toho bude hlava bolet a zuby trnout; ale pohled na ozdobený stromeček, rozžaté svíčičky (pokud možno nikoli elektrické), pod stromečkem dárečky… to se jim stane trvalým obohacením, jež nepomine, ani když se dozvědí, jak je to s tím Ježíškem doopravdy. Uhodnou to ostatně i bez všech rádců už ve věku nějakých čtyř nebo pěti let, zpravidla se však z toho nijak neradují; rády by si uchovaly iluzi posvátného tajemna, jež není z tohoto světa.

A snad ani ne iluzi, spíš přirozený lidský pocit, že existuje jakýsi prostor kolem nás a mimo nás, přesahující meze našeho třírozměrného vnímání. V raném věku je obzvlášť intenzivní; nemusíte dítě ničím strašit, a přesto se bude bát; ne duchů a strašidel, nýbrž čehosi nevypovětditelného, před čím je třeba se mít na pozoru. Sám si vzpomínám, jak se mi v dětské fantazii měnily schody do sklepa v úzkost vzbuzující temnou sluj, v níž se může skrývat kdovíco záludného, jak jsem běhal s dechem zatajeným kolem skalní dutiny na hradě Valdštejně, kde prý dle pověsti bývala hladomorna… kdoví. Možná člověk potřebuje svou porci děsu; proč by se jinak tak rád vzrušoval nad vysoce nereálnými příběhy hororové literatury. Dítěti slouží k témuž účelu pohádky: o princezny požírajících dracích, o zlých čarodějnicích, celých nadržených, aby si mohly všoupnout do pece Jeníčka s Mařenkou… Naštěstí všechno nakonec dobře dopadne. Přijde princ a princeznožravé sani pozutíná všech sedm nebo kolik hlav, a ani hrabě Drákula neskončí v pohádce pro dospělé navzdory vší jeho ponuré moci o nic lépe. S tím rozdílem, že dítě se vžívá do pohádkové atmosféry daleko bezprostředněji; i byl bych s hrůzostrašnostmi opatrný.

Pakli výšezmínění vědátoři vyžadují, aby se dětem – a dodal bych, že nejen jim – vyjevila pravda, nuže, je takováto: nerušme, co rostlo staletími, nedomýšlejme si, že se až doposud všechno dělalo špatně, avšak my jsme povoláni k tomu, abychom šišatý světa běh narovnali nasprávno. Což platí i v tomto případě. Po staletí a snad po tisíciletí si lidé vyprávějí pohádky; po něco kratší dobu, ale přece, čítáme romány, což je v podstatě totéž. Smyšlené příběhy, o nichž víme že se nikdy neudály, ale čerpáme z nich ten kousek zábavy; a jde-li o kvalitní román (kvalitní pohádku), i podněty k zamyšlení. Jestli křesťanská tradice došla oklikami k pohádce o Ježíškovi, co nosí hodným dětem pod stromeček dárečky, také to má svůj smysl a význam; kdyby nic jiného, aspoň vnést trochu kouzla do té šedi monotonně se střídajících dnů.

Snad má někdo rád nudu. Život v šedi, bez fantazie, že si vystačí podoben v tom bernímu úřadu se strohými fakty, o cokoliv nad to myslí nezavadiv. Budiž mu toho přáno. Jen by s tím neměl otravovat jiné, a vůbec už ne děti. Pojďte, maličtí, zazpíváme si v tento vánoční čas: pásli ovce valaši na betlémské salaši, anděl se jim ukázal, do Betléma jít kázal… Jestli byla nějaká betlémská salaš a nějací valaši na ní pásli nějaké ovce, není vůbec, ale vůbec důležité. Veselé Vánoce!

Hannover, 12. prosince 2017

(Pozn.: Těmi valachy není míněna etnická skupina v Rumunsku, ale bačovi podřízení pastevci. Proto s malým v.)