Neklid, který se rozpoutal kolem obsazení místa ředitelky musea Karla Čapka, může být, jak naznačím dále, svým způsobem inspirativní. Výrok této dámy, jak byl uveden na internetu, patří do kategorie kouzla nechtěného: „Ve škole jsem se ho (Čapka) taky učila.“ V době, kdy jsem navštěvoval školu já, nebyl Čapek v osnovách, četl jsem ho až později, a to mimoškolně. Na místo v uvedeném museu neaspiruji.

Když tak vzpomínám, přicházela by v úvahu jiná musea, a vesměs by to nebyl výsledek školního vzdělávání. Jako chlapci jsme si s bratrem pořídili seznam všech Vernových děl, pilně si je ve veřejné knihovně půjčovali, a po přečtení odškrtávali. Hodná paní knihovnice nám schovávala krásně vypravená předválečná vydání. Takže, vyzbrojen přečtením asi dvou třetin děl slavného Francouze, většinu jsem bohužel zapomněl, bych snad mohl přece jen aspirovat na místo vedení jeho musea. Patrně takové je. Nevím.

Možná se zeptáte, zda umím francouzsky. Neumím, ale snad to moc nevadí. Napadá mne nejeden z našich politiků, který se stýká se zahraničními partnery a také není mocen cizích jazyků. Takový byl třeba jeden z minulých ministrů vnitra, bakalář práv. Přitom na fakultě, kde působím, je podmínkou dokončení bakalářského stupně studia také zkouška z cizího jazyka. A jen dodejme, že na mezinárodních setkáních, politiků i vědců (ta vědecká znám) se kontakty navazují nad kávou, případně nad jiným nápojem. Znalost jazyka je výhodná.

Vraťme se na domácí pole. Nebylo by místo ředitele musea Aloise Jiráska? Četl jsem nejen jeho díla předepsaná osnovami, ale i ta zbývající. V tomto směru vedu nad manželkou, která například F. L. Věka zcela pominula, jako ostatně i jiné romány našeho krajana. Pokud by na ředitelském místě nebylo předepsané genderové zastoupení, snad bych měl šanci.

Navzdory jazykovému hendikepu mne však pořád láká Francie. S bratrem jsme měli i další seznam, v jehož záhlaví bylo jméno A. Dumas. Opět ta paní knihovnice, dodnes ji děkuji, nám půjčovala i tyhle knihy, patřící v té době mezi spisy zakázané. Oblíbeným dílem nás chlapců byl samozřejmě Hrabě Monte Christo, ale vedli Tři mušketýři. Obě knihy jsme měli doma, první coby sešitovou „lacinou knihovnu Kočího“, druhé z téže produkce vázané.

Od mládí jsem trpěl trémou, a později, před zkouškami na fakultě, to bylo ještě silnější. Právě tehdy jsem hledal rozptýlení mezi trojicí mušketýrů, kteří byli nakonec čtyři. Měl jsem problém najíst se, a tak jsem běžně otevřel knihu prostě kdekoli a pokoušel se pozřít jídlo. Vím, při jídle se nemá číst, ale tohle nám rodiče tolerovali. Bratr byl na tom podobně.

Moc jsem se svou trémou nechlubil, teď, jako senior, už ji mohu přiznat. Úlevné bylo, když jsem se s tím v pozdní dospělosti svěřil našemu výbornému příteli. A jeho reakce? Také Tři mušketýři, které četl i jeho bratr, ale ze znalosti díla se navzájem zkoušeli! Příklad otázky: Co odpověděl Porthos kapitánu de Tréville, když se ten mocně rozhněval sdělením, že gardisté pana kardinála málem zatkli jeho mušketýry, kteří se zdrželi v hospodě v ulici Férou? Očekávala se doslovná citace textu. Takže svoje potenciální místo ředitele musea A. Dumase bych přenechal svému příteli, profesoru chemie na vysoké škole. Francouzsky také neumí. Anglicky výborně, ale tento jazyk Francouzi zas tolik nemilují – stoletá válka, byť v pozdním středověku, zanechala stopy.

Jako dítě jsem slýchal názory dospělých, že Amerika je země neomezených možností. Nad museem Karla Čapka, ale i nad jinými momenty dnešního života, mám pocit, že nezaostáváme. Slyším kritiku, že tohle zas vyvolala pražská kavárna. I to je téma k přemýšlení, jak došlo k hlubokému významovému posunu jazyka. Před válkou byly některé kavárny místy, kde se rodilo umění, kde se střetávaly názory a to formovalo náš stát a získávalo mu pověst kulturního světa, kulturního národa. S příchodem vlády lidu, po roce 1948, tohle podhoubí zmizelo.

Ještě k diskusi – za problém s museem Karla Čapka nemůže kupodivu Evropská unie. Jen my sami: zastupitelstvo Středočeského kraje jsme si zvolili dobrovolně. Tedy já tuto stranu, přesněji, hnutí, které má „vedoucí roli“ (starší generaci tenhle obrat snad něco připomene), nevolil.

P.S. Pokud nevíte, jak to bylo, tak Porthos pravil: „Však víte, kapitáne, že každou bitvu nejde vyhrát.“ To je také epitaf nad mým bojem o místo ředitele některého musea.