Není třeba připomínat podivnosti rezervace, kde se žilo před rokem 1989? Naopak; někdy pár záběrů do toho času neuškodí.

Jedenadvacet povídek v publikaci nazvané Rudá šňůra má lidem připomenout, co bylo. A speciálně to chce připomenout mladší generaci, která už neví, že měli někteří před rokem 1989 takřka vše, nebo si to mysleli. Zvláště řezníci, zelináři, taxikáři a veksláci. Tenkrát…

Bylo místné vysvětlit, proč jste 1. máje nekráčeli v průvodu. Ale jednalo se i o dobu, ve které každému některý ten komunista v něčem pomohl. I kdyby jedinkrát. A rodičové dělali ledacos, abyste se dostali na vysokou, a jako vojenský lékař jste mohli inkasovat tučný úplatek, když jste někomu přisoudili tzv. modrou knížku. A ty drobnější úplatky? Staly se kolkem. Bez nich občas nešlo nic. Říkalo se jim všimné.

Na stavbách, statcích i ve fabrikách se kradlo. Kdo nekradl, snadno mohl být osočen, že okrádá vlastní rod, a heslo valné části komunistů znělo „co je tvoje, to je moje, a co je moje, na to mi nesahej“.

Věci, jež jste nutně potřebovali, nebylo někdy možné sehnat legálně; ale mnohdy jste je o to snáze čmajzli. Ukradli. Před nikým cizím jste za těch časů „radosti“ radši neříkali, co si myslíte, a když jste to říkali svému známému, občas vás taky práskl. Při příchodu neznámého ke stolu někdy všichni měnili téma a tím novým tématem se na chvíli staly kopaná či počasí. Hudební produkce, tak jako výkon kněžského povolání, nebyly možné bez státního souhlasu. Do kostelů jste se báli vstoupit jinak než jako turisté a večer jste ladili na rádiu Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Karel Kryl, odsud znějící, fascinoval a jeho písničky samozřejmě znali i komunisté. Což i protipartajní fóry.

Důležitější než peníze byli známí. A žádána byla kterákoli pitomina, jen když byla ze Západu. O lidech, co tam „foukli“, se nesmělo hovořit. Pokud na Západě něčeho dosáhli, v televizi u nás po nich stejně nebylo ani vidu, ani slechu. A když někdo směl vyjet přes hranice a vrátil se, tak občas vyprávěl neuvěřitelné báchorky.

Mít vysokoškolský titul zase tolik neznamenalo. Podniky vyráběly na sto procent, nicméně ne vždy byl o výrobky zájem. Existovaly se samozřejmostí časopisy, které nikdo nečetl, a dokonce byly vydávány knihy, u kterých se totéž dalo předpokládat. Často byly díly zasloužilých členů Partaje. Oproti tomu žádané knihy se opisovaly s použitím pěti, ne-li deseti kopíráků. I jen za tohle jste mohli skončit v „báni“ a režim se dokonce bál vydat Pána prstenů a nutil vás podepsat cosi proti „jakési chartě“, aniž vás nejprve seznámil s jejím obsahem. Nejčastějšími barvami byla šedá a rudá. Občanka měla ještě stránky a byla hotovou knížkou. Bývalo těch listů dost, ba víc, než kolika disponoval návod k automatické pračce.

Nepohodlná jména byla z učebnic dějepisu vyredukována, tak jako z dějin literatury; zato jste každý druhý den přišli k novému protistátnímu fóru, který jste opatrně šířili dál. „Tomu to mohu říct. Jemu ne!“ Co se výjezdů do zahraničí týká, asi nejsnáze jste se dostali do Bulharska a Rumunska (k Černému moři), nebo do Německé demokratické republiky.

Uvaděčky a promítači v biografech se tenkrát těšili na sovětské filmy. Proč? Protože tušili, že nikdo nepřijde a budou moci odkvačit domů. Avšak ve škole vás na Vítězný lid či sovětský válečný film nahnali. Takřka všecky hospody tenkrát zavíraly v deset večer a všichni chodili k volbám, při nichž se fakticky nevolilo.

Podezřelé byly džíny a dlouhé vlasy; to druhé jen tehdy, když jste byli muž. Nejlepší taktikou se stalo splývat s davem, ale každé ráno vyrážely do ulic frontové bojovnice: důchodkyně vybavené taškami. Mnohé dokázaly sehnat kližku na guláš či celá játra. I bez mobilů se zprávy o tom, kam zrovna přivezli pomeranče (či ledvinky), šířily nadzvukovou rychlostí. Ještě existoval pojem podpultové zboží, tak jako pojem nedostatkový tovar, a ve světě běžné věci jste získávali za zvláštní peníze. V Tuzexu. Tyto zvláštní peníze jste si, pravda, většinou pořizovali u „zvláštních lidí“. Veksláků. A i dospělí sledovali seriál Večerníček, protože se jednalo o to nejlepší, co se na obou tehdejších programech vysílalo.

Zmíním jen několik povídek z Maškovy sbírky. Forrest Gump po česku. Vyprávění syna zaměstnance Okresní vojenské zprávy o proplouvání životem. Začíná to u maturit. Povídka místy asociuje některé (dřív zakázané) texty Šimka a Grossmanna, ba Švandrlíkovy Černé barony (i tam je jistý agitátor Jasánek, že)…

Tento Maškův příběh se odvíjí od hrdinova příjezdu z venkova do Prahy, kde má nastoupit v národním podniku Duha. „Tak co ten váš nový podnájemník, paní sousedko?“ „To je můj synovec, je to hodný chlapec. Udělá, co mu řeknu, a neodmlouvá.“

„Ne? Pan Janák vyprávěl, že v Zelenině lidem vysvětloval, že nejsou brambory, protože Američani je u nás nakazili novou chorobou, když jim to s mandelinkou nevyšlo. A že v Sovětském svazu je brambor dostatek. K nám ale pronikají agenti a škodí. Sověti si to nenechají líbit.“

Takto čilý Miloslav Holoušek se v práci angažuje především v oblasti nástěnek a sledujeme, jak vstupuje do Strany, jak volí a získá byt po zesnulé tetě. Stává se (neschopným) ředitelem Duhy a nemůže to skončit dobře.

Volej Pavel. Příběh o vydíratelnosti. A „podvratných“ tiskovinách z ciziny. Vychází z reálného nápisu, který se jednu dobu před něžnou revolucí vynořoval na pražských záchodcích vedle jistého telefonního čísla. Zavolání na číslo bohužel končí pro jednoho z hrdinů v náruči StB.

Vlajka. Dobrodružný příběh z něžné revoluce, ve kterém se uniká před bicím komandem jako do Narnie. Skříní. Její zadní stěnou. Zajímavá pointa vše vrací do času druhé světové války.

Nechoď, Vašku. Příběhy Václava Mezery a jeho přítele „Telefóna“, dvou bezdomovců, se týkají někdejšího vekslování. Nejen to! Až hrabalovská kumulace neuvěřitelných historek jednoho života.

Nejnižší princip. Hospodská historie o udávání i unikání na Západ - přes Maďarsko - nás mimo jiné zavede do malostranského podniku U dvou slunců. A zvíme, jak snadné bylo - pro potenciální filozofy - dostat se do montérek.

Dimitrij. Vynikající „vandrácká historka“ o sovětském a současně ukrajinském vojákovi, na kterého hrdinové narazí v lesích. Utekl nadřízeným. Jaké to mělo důsledky? Pro dezertéra víc než kruté.

Podobných povídek je kniha plna. Z určitého hlediska by mělo být jedno, jde-li o příběhy vymyšlené anebo záznamy skutečnosti; ale v tomhle případě se vás brzy zmocní podezření, že platí druhá možnost. Epizody z časů reálného socialismu jsou nicméně skvěle beletrizovány. Pro její značný úspěch získáte knihu nejspíš tím způsobem, že si ji přes internet rezervujete v některé z vybraných prodejen.

Petr Mašek: Rudá šňůra. Příběhy z poblitý doby. Ilustroval Jaromír F. Palme. Nová vlna. Praha 2022. 130 stran.

https://www.kosmas.cz/knihy/516234/ruda-snura/