Vaše architektura působí velice svobodně. Filozof Karl Popper kdysi řekl, že svoboda není stav, ale činnost, které se říká pokus a omyl. Platí tato myšlenka i v architektuře?

Odjaktěživa říkám, že člověk se učí jedině z omylů. Když se něco člověku podaří a on při té práci nenarazí na žádný problém, vezme to jako samozřejmost, už ten úkol nebere moc vážně. Ve skutečnosti je to ale v životě tak, že vždy narazíte na nějaký problém. Jsou to více méně zastávky, kdy si člověk musí opravdu říci, že problém je důležitý, a rozhodnout se, jakou cestou půjde dál. Jen problémy tvoří momenty, které dláždí každou cestu vpřed. Jsem přesvědčena o tom, že cesta každého jedince je cestou omylů a oprav. Život je plný rozhodnutí, že něco neuděláte, ale pak se dopustíte stejné či velmi podobné chyby. Na tom jsou založené všechny pohádky a v architektuře jde o totéž. Omyly a špatné úvahy, přecenění situace a přecenění sama sebe nebo přecenění těch, kdo s vámi pracují a na kterých jste závislý, to je více méně otázka každodenní práce.

A co svoboda tvorby?

To je jen rozšiřování určitých hranic, ale že by měl člověk svobodu bez hranic, anarchii, to já osobně nepociťuji. Spíš si myslím, že hlavně s pokračujícím věkem se rozšiřuje svoboda tím, že toho člověk víc poznal a víc se naučil, ale na druhé straně má víc strach. Na začátku, když toho víte strašně málo, máte obrovskou odvahu. Když později víte, co všechno můžete udělat špatně a jaké to může mít následky, strach, osobní disciplína jsou zavazující i svazující. Na začátku profesního života to není rozhodnutí, protože do toho jdete jak nezkrocené zvíře. Později už o tom riziku víte víc a zároveň víte, že se musíte v pravý čas rozhodnout, jestli ten risk na sebe vezmete, nebo ne, protože nejhorší je v životě neriskovat.

To již říkali klasikové, že riziko je nedílnou součástí závazného života…

Ano, ale k tomu člověk dospěje až později. Na počátku člověk riskuje jen proto, že je hloupý. Jde o risk z nevědomosti. Dospělý člověk riskuje, protože se rozhodne vědomě riskovat a nehledí na to, že se nakonec dopustí omylu.

Nedávno jste oslavila jubileum, máte za sebou padesát let profesního života, to je jistě důvod k jisté mezibilanci. Mohla byste uvést pár takových omylů, které vás posunuly dopředu?

Kdysi jsme třeba dělali skleněné schodiště a všichni do jednoho jsme si mysleli, že máme řešení. S každým schodištěm je trochu problém, protože jednotlivé stupně se pod stoupajícím chodcem vždycky prohýbají. Abychom prohýbání zabránili, vymysleli jsme si, že pod přední hranu schodnice nalepíme z kaleného skla malý nosníček. Staticky to fungovalo, bylo to naprosto báječné, a dokonce to i krásně vypadalo, schodiště bylo nainstalované a já byla první člověk, který ho měl vyzkoušet. A jak jsem šla nahoru, ač jsem lehká, slyšela jsem, jak stupně pode mnou praskají. Když šel po mně statik, který byl pochopitelně těžší, už popraskalo kompletně všechno. Pak jsme zjistili, že tah v malém zakaleném nosníčku přenášel prohyb nekaleného skla, a protože materiály měly odlišnou pružnost, pracovaly proti sobě. Od té doby jsem vůči sklu pokornější: vím, co umí, a při používání skla, které mám moc ráda, jsem až hysterická a všechno mnohokrát prověřím. Jestli jsem se dřív ptala třikrát, co sklo učiní, nyní se ptám stopadesátkrát. Přesto vím, že stejně nemohu nikomu zaručit, že neudělám chybu. A to také říkám všem klientům. K tomu však člověk dospěje jen časem, třeba když v rámci jubilea bilancuje.

Vzpomínáte si ještě na nějaký podobný příklad?

Ano, a ten se týká oranžerie, kterou jsem dělala pro Pražský hrad. Ačkoli jsme spolupracovali s velmi kvalitní firmou, která vyrobila precizně všechny potřebné díly, jakmile jsme začali stavět, celá oranžerie se hýbala. Dlouho jsme nevěděli, čím to je. Nakonec jsme na to přišli: Firma nakoupila šrouby v Anglii, ale díry vyvrtala německým vrtákem, takže kužel díry byl jiný než kužel hlavy šroubu, a tudíž se nepřenášely tahy. Museli jsme převrtat pět set děr, abychom vůbec mohli stavbu předat uživatelům. Je to typická chyba, která se stává jen v globální společnosti, která různě interpretuje normy.

Hovoříte o technických chybách, ale kdybychom se podívali hlouběji do vašeho života a hledali chyby či rozhodnutí, které vedly k vašemu nasměrování, na co si vzpomínáte?

Nejprve se musím přiznat, že po obchodní stránce jsem naprosto neschopná osoba. Proto jsem asi nikdy tuto stránku své kanceláře nebrala tak vážně, takže jsem nebyla schopná vytvořit podnik, který by byl dostatečně výdělečný. Proto také nikdy moji zaměstnanci nemohli dostávat vyšší prémie. Ani já sama jsem si nikdy z firmy moc peněz nebrala. To je asi moje největší chyba, že jsem se nikdy tímto problémem profesionálně nezabývala. Teď už je pozdě. Tady v Praze mám štěstí na partnera, který byl tak laskav a obchodně administrativní stránku na sebe převzal. Jen díky tomu firma funguje, a dokonce lépe než ta v Anglii. Já jsem vždycky na tyhle práce někoho potřebovala, ale jak už to v životě bývá, každý takový člověk se po čase osamostatnil a musela jsem zase hledat. Kdybych mohla svůj život znovu začít od počátku, učinila bych vše pro to, abych tuto chybu neopakovala. Teď už to mí spolupracovníci se mnou budou muset doklepat.

To je sice jistá nedostatečnost, ale zároveň jste od těch pekuniárních starostí byla zcela osvobozena a mohla jste se plně věnovat architektuře. To je zase jistá výhoda…

To je také pravda. Měla jsem jen architekturu a své zaměstnance, těch mám tak patnáct až dvacet a o ně se musím za každé situace čestně postarat. Je to moje rodina.

To, co děláte, bývá nazýváno poetickým minimalismem. Jak se tento styl zrodil, kde má kořeny?

V architektuře se člověk učí dlouho, prakticky celý život a učí se ne od věcí, ale od lidí. Základní přesvědčení mladého člověka je, že si myslí, že všichni starší a zkušenější, jsou hloupí a měli by jít od válu.

Podle toho, co jsem o vás četl, jste si zrovna vy tohle osobně moc nemyslela. Váš otec byl rovněž architekt, pracoval například pro EXPO 58 i Ósaku, tedy pro světové výstavy, a toho jste si od malička vážila…

Je pravda, že jsem si lidí, kteří něčeho dosáhli, od malička vážila, ale přesto jsem měla velké ambice: postavit vysoký dům, celé město... Že se budu někdy zabývat interiérem mě tehdy ani nenapadlo. Abych si uvědomila, že interiéry se zabývali všichni slavní architekti, do toho jsem musela teprve dorůst. Na začátku profesní kariéry se člověku stane málokdy, aby ocenil malou práci, malou zakázku. Na druhé straně, ač jsem si říkala, že jsem na světě proto, abych tvořila velké projekty, nikdy jsem malou práci neodmítla. Jakýkoli problém mě vždycky zajímal, vždycky jsem se do něj ponořila, ač jsem měla vyřešit jen nohu od stolu či nějaký šuplík, přestože jsem si duchovně myslela, že mi to nepřísluší. Jakmile je přede mnou nějaká otázka, hledám odpověď, mozek to začne zajímat a zabývám se tím tak dlouho, až to vyřeším. Tak jsem vnitřně nastavená.

Právě interiéry, tedy jak vy říkáte malé zakázky pro butiky, se nakonec staly tím, čím jste se v Londýně proslavila, nemýlím-li se?

Začínala jsem u velké firmy, stavěly jsme město na vodě a o žádné poezii nemohla být řeč. Šlo

o budování velkého přístavu v Brightonu, kde bylo bydlení, výstavní prostory, restaurace, samozřejmě přístav a uprostřed vody musel vzniknout umělý ostrov. To byla čistě technická záležitost. Skoro jsem za tu dobu nesundala z nohou holinky. A po deseti letech jsem z této práce přešla rovnou k interiérům.

To bylo v které době?

V období, kdy v Anglii vládl takzvaný high-tech. Vlastně to byl obdiv k technice, která byla použita pro válečné účely a nakonec spojencům dovolila vyhrát druhou světovou válku. Celá má generace, která studovala v padesátých a šedesátých letech, tuhle techniku obdivovala a snila, jak by se dala použít pro mírové účely. Tenkrát se nám zdálo, že novými technologiemi bude možné vyřešit všechno: bydlení, které lidi za války ztratili, plánování nových měst, dopravu, všechno se zdálo být na dosah ruky. Vládlo přesvědčení, že technologie se dá z jednoho oboru přenést do druhého, že to, co se vymyslí pro cesty do vesmíru, je možné použít i na Zemi. To byl hlavní motiv a motor mé generace či přesněji mých britských kolegů.

Jak jste high-tech dokázala spojit s vaší českou zkušeností?

Měla jsem štěstí na učitele: studovala jsem u Frágnera a Štursy, tedy u lidí, kteří se zúčastnili procesu budování a promýšlení funkce architektury již mezi válkami, a tudíž měli velmi vytříbený cit pro kvalitu materiálu a detail. Samozřejmě některé věci se jim nepovedly, to je známka již zmíněného rizika. Přesto mě tato generace tzv. modernistů naučila něčemu zásadnímu, odpovědnosti za detail. To mi v Anglii silně pomohlo. Ale asi za to může i moje povaha: jsem taková osoba, která musí všechno vyřešit, dotáhnout každý detail až do poslední škvírky.

Čím se high-tech vyznačoval?

Obdiv k technice silně poznamenal architekturu nadsazením detailů. Všechno se zvětšovalo, od pantů na dveřích až po šrouby, které musely být aspoň třikrát větší, než bylo nutné. V té velké firmě, kde jsem byla zaměstnána, jsem pracovala se statikem Ovem Arupem. To byl pán, který celý život používal statiku k tomu, aby mohl spotřebovat minimálně materiálu: používal statiku k nejekonomičtějšímu řešení. Jako příslušník válečné generace dobře věděl, že materiálem se má šetřit. Taky že se musí šetřit pracovní silou. To, co jsem pak předváděla v interiérech, jsem se do jisté míry naučila od něj. Chtěla jsem být příslušnicí high-tech skupiny, ale měla jsem s tím problém, protože se mi to až tak moc nelíbilo. Nechtěla jsem dělat velké kliky do obchodů a bytů, jako moji kolegové ovlivnění ještě stavbami z války - různými bunkry či pontony, na kterých se přemísťovala vojenská technika.

Co vás tedy přivedlo k tomu poetickému minimalismu?

Napadlo mě, že se pokusím zcivilizovat technologii. Pokusila jsem se zlidšťovat detaily. Myslela jsem jako ženská a vše jsem proměňovala v krajky. Šetřila jsem materiálem.

Čili žádný příběh, jako hledá pro svou architekturou Vlado Milunič, či filozofie, o které hovoří Bořek Šípek?

Ne, nikdy, vždycky mě zajímala jen praktická stránka a estetika. Slova architekturu nikdy nevyřeší, pro mě je důležitý osobní vjem. Do nějakých historických souvislostí ať si to dává někdo jiný, to není má práce. Architekturu především vnímáme zrakem, když nám o tom někdo řekne krásnou pohádku, výsledek nezmění.

Učila jste na vysokých školách ve Velké Británii i v České republice, máte s pedagogickou prací značnou zkušenost. Co je podle vás možné o architektuře někoho naučit?

To jediné, co je možné někoho naučit, je učit se. Člověk-učitel je limitován věkem a jeho žáci již žijí v jiném kontextu, proto pro ně moje zkušenost již moc neplatí. Já také už dnes spíš propracovávám jen svou rutinu, a to je studentům k ničemu. Student by se měl naučit samostatně uvažovat, tvořit si na situace a úkoly, které před ním stojí, vlastní názor. To nejhorší, co se mu může stát, je, že začne někoho, třeba svého učitele, napodobovat. Vše, co už jednou bylo řečeno, napsáno či postaveno, je jako kopie bezcenné. Jakýkoli dobrý umělecký výkon je čistý projev něčí individuality. Od učitele to proto vyžaduje schopnost naučit se myslet se studentem, musí mít dost empatie, aby mohl sledovat jeho myšlení. Musí je nutit, aby se naučili zdůvodnit proces svého uvažování. Nikdy nezapomenu na jednu noc, kdy mě na pražské akademii nad projektem trápil profesor Frágner dalšími a dalšími otázkami. Už jsem byla unavená, chtělo se mi spát a na jednu jeho otázku jsem mu řekla, že to nemá nic společného s architekturou. On mě sice tenkrát propustil, ale dal mi za úkol, abych do příště našla tři věci, které nemají nic společného s architekturou. Přiznám se, že dodnes jsem je nenašla.

Jaký je rozdíl mezi učením v Anglii a v Čechách?

Mezi studenty žádný velký rozdíl není, odlišnost je spíše v tom, co od nich různé školy v různých zemích vyžadují. Dobrý student, v jakékoli zemi a na jakékoli škole, vyniká, září, převyšuje ostatní, špatný se naopak ztrácí v davu. Dobrý student se pozná podle intelektuálních schopností, citlivosti, kreativity, bystrosti a po absolutoriu se může živit čímkoliv, nejen jako architekt, ale třeba jako sochař, fotograf, designér, spisovatel nebo obchodník. Škola by mu měla jen pomoci naučit se na svět dívat, analyzovat ho a pak zase syntetizovat. Těchto schopností, kterým se naučil na architektuře, pak může využít.

Po mé osobní zkušenosti z přednášek v Německu a v Čechách a na Moravě se mi zdá, že studenti u nás jsou méně aktivní, víc upozadění.

To je asi pravda, ale po mé třináctileté učitelské zkušenosti se mi hlavně zdá, že tady je stejně schopných a výjimečných lidí jako v Anglii, i když jsou na ně v Česku kladeny mnohem nižší nároky.

V čem?

Třeba diplomové práce jsou tu velice slabé, někdy to vypadá, že je studenti připravují čtrnáct dní, a to je v Anglii nepředstavitelné: Tam se na diplomce pracuje intenzivně nejméně půl roku, portfolio má stovku archů, obsáhlé zdůvodnění a analýzu problému a samozřejmě je vše doplněno vizualizací: tedy modelem či počítačovou simulací. Obhajoba tam pak trvá půl hodiny, tady někdy pouhé minuty. Ale co se týče informovanosti jsou na tom zdejší studenti dobře, v tom velký rozdíl nevidím. České studenty z Umprumu už také najdete v řadě předních architektonických kancelářích po celém světě, jako například v ateliéru paní architektky Zahy Hadidové v Londýně či ve firmě KLF nebo u Richarda Rogerse. Jak známo platí stará moudrost: cesty do nebe jsou různé a cesty do pekla taky.

V poslední době se hodně hovoří o tzv. ekologické architektuře a o tom, že krize není katastrofa, ale naopak velká výzva k razantní změně. Co si o tom myslíte?

Krize, jako každá podobná situace, nutí lidi, aby našli tu nejlepší odpověď, a to je mobilizuje. To jsme zažili za druhé světové války, po válce i po roce 1989, dnes tato energie trochu vyprchala. Doufejme, že krize bude právě důvod k novému startu i tady. Podíváme-li se ale zpět, vidíme - a musíme si to přiznat - že jsme vším strašně plýtvali. Všichni se chtěli mít co nejlépe a vůbec je nezajímalo, co to stojí a jak poškozují planetu. Krize by měla změnit priority a naučit nás jinak myslet. Zatím se v krizi vždy škrtaly investice na výzkum a teď to poprvé bude muset být opačně. Nové technologie a výzkum budou muset být na prvním místě. Kdo do toho nebude investovat, propadne. Naši situaci nevyřeší domy z hlíny či omezení cestování, ale energeticky méně náročné domy a ekologické dopravní prostředky na nová paliva. Nemá cenu investovat do záchrany firem, jako jsou Ford, Chrysler či Opel, ale do vývoje výkonných a ekonomických automobilů. Když se společnost dostane na nějaký technologicko-kulturní stupeň, nemá ho opouštět, má si dosaženého vážit a jen to dál rozvíjet k většímu prospěchu lidstva i planety. Vlastně jde o to, umět žít rozumněji. Je třeba vědět, že řada věcí může sloužit více lidem. Člověk si musí víc uvědomit, že on sám není tak důležitý jako fakt, že je součást společnosti.

Vidíte někde již náznaky takového jiného myšlení?

Vidím, u mladé a nejmladší generace. V Londýně bydlím v domě, kde moji sousedé mají dvě malé děti, a ty třeba umějí třídit odpad mnohem lépe než jejich rodiče, lépe zacházejí s počítači, protože s nimi již vyrostli od malička, a budou mít jistě již úplně jiné požadavky na to, jak věci vypadají. Budou - podle mě - mít rovněž úplně jiné představy o užitkovém prostoru: nároky na bydlení budou zásadně jiného druhu. Tyto děti již nemají fetišistický vztah ke knihám: buď si je jen půjčují, nebo čtou vše již na počítači, nechtějí mít tolik oblečení, jezdí na kolech a mají rádi vlak. Prohlubující se krize tlak na tyto změny ještě zvýší a bude se muset nesrovnatelně víc investovat do alternativních zdrojů energie, což povede k jinému uvažování. Svět za dvacet let bude úplně jiný a těžko si ho dovedeme i při vší naší fantazii představit.

Eva Jiřičná, CBE (*3. března 1939, Zlín)
Česko-britská architektka a designérka žijící ve Velké Británii. Vystudovala ČVUT v Praze, obor architektura a urbanismus, potom AVU v ateliéru Jaroslava Frágnera, od roku 1965 pracovala v pražském ÚBOK. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, kde působila ve státní architektonické kanceláři GLC, ale české úřady jí zabránily v návratu. Nastoupila do Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Dva roky spolupracovala se známým architektem Richardem Rogersem.
Jiřičná je známá hlavně díky interiérům londýnských módních obchodů a světových butiků, které navrhovala. Sdílí s Petrem Vágnerem architektonické studio v Praze (AI Design Praha) a v Londýně má druhou firmu (Eva Jiricna Architects). Od roku 1996 do roku 2007 byla vedoucí ateliéru architektury na VŠUP v Praze.
Navrhla např. nové křídlo londýnské vily Ove Arupa nebo autobusové nádraží Canada Water Bus Station v Londýně. V nedávné době vytvořila výstavní prostory pro Victoria and Albert Museum. Po roce 1990 získala také řadu zakázek v ČR, navrhla lávku pro pěší v městských sadech v Brně, střízlivý, ale přitom elegantní hotel Joseph na Starém městě v Praze, činžovní a obchodní dům tamtéž a několik interiérů - např. v Gehryho Tančícím domě, prostory pro British Council nebo půdní byt pro Karla Schwarzenberga. Jiřičná je také autorkou rekonstrukce interiéru gotického kostela sv. Anny na Starém Městě, který byl vytvořen ve spolupráci s nadací bývalého prezidenta Václava Havla. V poslední době pak navrhla především univerzitní a kulturní centrum ve Zlíně.
Na papíře zatím zůstala ocelová lávka v prostoru bývalé ostravské Karoliny. Nejvýznamnější pražskou realizací je bezesporu Nová oranžerie Pražského hradu s unikátní ocelovou konstrukcí. Stavba vznikla z popudu Olgy Havlové a s finanční podporou kanadské mecenášky Jennifer Allen Simmonsové.
V roce 2007 byla Jiřičná předsedkyní komise vybírající novou budovu Národní knihovny. Je patrně jedinou ženou českého původu, která je komandérem Řádu Britského impéria a rovněž je jedinou žijící ženou, která byla zařazena mezi průkopníky designu 20. století, a to vedle takových osobností jako Le Corbusier, Frank Lloyd Wright nebo Rodčenko. Dále získala ocenění Royal Designer for Industry a Excellence Award for contribution to international design v Mexiku. Byla presidentkou Architecture Association v Londýně, je členkou Královské akademie umění a čestnou členkou Amerického institutu architektů; dále obdržela čestné doktoráty Southampton Institute, Technické univerzity Brno, univerzity v Sheffieldu, Metropolitní univerzity v Londýně a naposledy technické univerzity v Bratislavě a Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Týdeník EURO 33/2009

Autor je novinář a spisovatel