Jistě jsem to přehlédl, ale nevšiml jsem si, že by letos někdo v Česku připomněl sté výročí narození amerického básníka Jamese Dickeyho (zemřel roku 1997). Píšu hrdě „básníka“, ale proslavila jej próza Vysvobození (1970, slovensky 1987, česky 2011), geniálně zfilmovaná Johnem Boormanem. Ten se letos dožil devadesátky.

Dickey byl Jižan z Atlanty. Sportovec každým coulem. Miloval americký fotbal, ale byl rovněž atlet, lukostřelec, kanoista. Poslední dvě profese zúročil ve Vysvobození až ďábelsky. Jiné slovo se pro to nehodí. Jen slovo ďábelsky. Byl navíc pilot - za druhé světové války. Nato bojoval v Koreji. Prosadil se básnickou sbírkou Přilby (1964), po níž následovaly více než dvě desítky dalších. Kromě toho napsal tři romány.

Naivně to prý považoval za doplňkovou aktivitu. I tak to chodí. Zrovna tak odpovídá realitě, že první prózu Vysvobození nepřekonal. Tou bodoval jak u čtenářů, tak u kritiky. Jde dodnes o fenomén, i když většina lidí honem dodá „díky kultovnímu filmu“. Tak to ale není. Román je bomba. Napsaný je skvěle a doporučil bych jej čtenářům Cormaca McCarhyho, kteří - čirou náhodou, protože bych se divil - Dickeyo ještě neznají.

A mimochodem, Cormac zemřel letos v červnu, jinak by taky jemu bylo devadesát.

James Dickey byl vnímán jako charismatický řečník a recitátor. Druhou část života díky tomu putoval světem, anebo spíše jen Spojenými státy, které někteří básníci, kterým to stačí, považují za celý širý svět. Koneckonců, proč ne. USA jsou velkým, samostatným a svobodným světem v malém.

Dickey byl syn právníka a při studiu na Vanderbiltově univerzitě se stal přeborníkem státu Tennessee v překážkovém běhu na 110 metrů. Na Filipínách a Okinawě absolvoval za války víc než sto bojových letů. Bombardoval Tokio, kde zahynulo začátkem pětačtyřicátého víc lidí než při obou pozdějších atomových výbuších (!) v Nagasaki a Hirošimě.

Když jsem zmínil, že do Vysvobození aplikoval Dickey hrdě lukostřelbu i kanoistiku, zapomněl jsem na třetí bod. Byl ke všemu kytarista a taky to román odráží, i když tam jde o banjový duel. Boorman a jeho skladatel Eric Weissberg z toho udělali ústřední a jediné hudební téma snímku, kde jinak hraje ticho a šum čeky. Konkrétně se jedná o skladbu Wildwood Flower.

Dickey od začátku pohrdal akademickou alias neprožitou poezií. Vadila mu jak přílišná popisnost, tak přílišná fantastičnost. Chtěl být dalším lidovým vypravěčem. Nebránil se populární a masové kultuře. I on postřehl, že pop říká o době a lidech víc než kultura takzvaně vysoká. Je laureátem americké Národní knižní ceny a jenom díky veršům se stal profesorem na univerzitě. Dostal i šanci psát projevy kandidátovi na prezidenta, konkrétně Eugenu McCarthymu (1968), a když roku 1977 nastoupil do úřadu Jimmy Carter (Jižan), přednesl během inaugurace svou báseň The Strenght of Fields (Síla polí). Několik let pracoval pro Kongresovou knihovnu. „Aniž uměl rusky,“ dodává Marcel Arbeit, „přebásnil pro nakladatelství Doubleday na základě doslovného překladu několik básní Jevgenije Jevtušenka; na komunistickém bardovi ho lákala především vykalkulovaná spontánnost.“

Dickey pil. Možná to souvisí s jeho tvrzeními, že „jediné ospravedlnění středního věku a stáří je absolutní mistrovství v nějakém oboru“ a že je „bez dokonalosti střední věk vtip a stáří samo peklo“. Relativně tenký román, zfilmovaný nakonec roku 1972, začal psát už roku 1962. Je to příběh čtveřice chlapů z Atlanty, co spolu chtěli sjet řeku Cahulawassee. Dřív, než poputuje spolu s okolím pod hladinu přehrady. Ve své knize Filmové spekulace se Vysvobození (knize i filmu) věnuje blíž režisér Quentin Tarantino na stránkách 59-74. Doporučuji k přečtení celou knihu, o které jsem psal zde KNIHA: Tarantino vzpomíná - Neviditelný pes (lidovky.cz) a zde https://neviditelnypes.lidovky.cz/kultura/film-i-kniha-pomsta-podle-tarantina-a-richard-stark.A230710_173245_p_kultura_nef.

O čem to je? Městští muži - třeba včetně grafika - se střetnou s vidláky. Tečka. Obecně je to ale román o tenkosti slupky, která nás dělí od šelmy, a - podobně jako Neffova Tma - o snadnosti, se kterou se smyje civilizační vrstva. Jistě, je to i téma Pána much (1954).

Zajímavou otázkou zůstává, nakolik si Dickey sám uvědomoval, že jeho příběh kanoisty, který se - posléze - jako jediný ze čtveřice vzchopí, chcete-li pochlapí, metaforicky kopíruje osud vojáka. I tady je na začátku „náborář“ (=přítel), i tady následuje první setkání se skutečným nebezpečím a se smrtí, i tady ze sebe musí chlap „vylákat“ násilníka, ba primitiva, aby přežil, a jen tuší, co přijde a bude v jeho životě následovat až do smrti. Noční můry. Ty, které mívají vojenští veteráni.

Dickey dokázal podle svého románu sám napsat filmový scénář (roku 2003 vyšel již po jeho smrti také knižně) a byl nadšen Burtem Reynoldsem a Jonem Voightem v hlavních rolích. Sám ve filmu hrál! Solidně ztvárnil šerifa Bullarda, který má přijít na to, co se vlastně v peřejích a na břehu řeky semlelo. A nepřijde na to. A nikdy už nikdo, zdá se, nevyloví těla pohřbená napodruhé: přehradní nádrží. Roku 1993 sice James Dickey bohorovně tvrdil, že má na filmu „takřka stoprocentní podíl“ a že dělal „všechno kromě režie a režii trochu taky“, ale je to nesmysl. Jde o životní výkon a ten nejlepší snímek Johna Boomana, mj. později režiséra Excaliburu. O sugestivnosti díla svědčí rovněž to, že na řece Chattooga, kde Boorman hrdinně točil (skvělá kamera Vilmose Zsigmonda), se jen za dvanáct měsíců od premiéry utopilo v peřejích jedenáct lidí, jednoznačně napodobujících plavbu filmových hrdinů Lewise, Eda, Drewa a Bobbyho (znásilněného v lese vesničanem). A mezi 14. a 16. zářím - v době, kdy se románová čtveřice ocitá na prokleté řece -, místní strážci pořádku i dnes ještě posilují hlídky, aby omezili další ztráty na životech.

Hlavní zdroj: Marcel Arbeit: Kurs přežití v podání Jamese Dickeyho

Úvodní banjový souboj s retardovaným vesničanem, jehož představuje neherec, skutečně retardovaný ubožák: