Nejhorší bylo, že jsem zasrabařil. Místo abych soudruhům, co nás prověřovali, řekl od plic, co si myslím o okupaci naší vlasti a o nich, kteří se propůjčili k téhle ohavnosti prověrek, kroutil jsem se jako červík a ještě jsem si myslel, jak jsem mazaný. Přistoupil jsem dokonce na jejich slovník a místo „přepad“ a „okupace“ jsem navrhoval, že ta „bratrská pomoc“ snad ani nebyla nutná, že socialismus u nás snad ani nebyl ohrožen. A přece chybná odpověď; jediná správná byla bezvýhradná podpora okupace. Právě tak jediná správná odpověď bylo bezvýhradné odsouzení Jana Palacha. Mé úvahy o tragédii o rok mladšího fakultního spolužáka prověřující soudruhy nedojímaly a mně rozhodně přitěžovaly. Z té prověrky jsem odcházel jak spráskaný pes, jako prodejná děvka, znechucený sám sebou. A stejně mi to srabaření nebylo nic platné – odborné pracovní místo pro mě už prostě nebylo.

Částečně v nevíře, částečně ze setrvačnosti jsem to ještě chvíli zkoušel. Když to už už vypadalo nadějně, přišel posudek prověřujících soudruhů a bylo po nadějích. Ale ne tak docela. Měl jsem profesionální řidičský průkaz, „trojku i s přívěsem“, měl jsem i zkušenosti, protože jako student jsem se živil rozvážením pečiva po Praze, tak co se mi už může stát?! Nějak se tím marastem protluču! Ale zase – ne tak docela. Ten marast byl skutečně hluboký.

V té době se v občanských průkazech uváděly i odborné tituly a já, i když bych to tenkrát nepřiznal, byl na svůj doktorát trochu pyšný. Teď jsem tu ješitnou zvyklost poprvé v životě proklínal. Například v podniku, který vždy přijímal řidiče nákladních vozů, se mi podívali do občanky a zase bylo po nadějích. „Tak takových tu už máme hodně,“ říkali, snad i s účastí. „Skutečně už víc vás nabírat nemůžeme.“ Bylo to jako v říši stínů, když převozník Charon doporučoval svým cestujícím zanechat vší naděje…

Až z protekce, na přímluvu mého tchána, jsem dostal místo řidiče u Geologického průzkumu uranového průmyslu. V půvabné krajině blízko Nové Včelnice budovali nový uranový důl. I tady to připomínalo chmurnou řeku Styx a říši stínů. Skutečně aktivní rudy tam bylo málo a když se přece nějaká vytěžila, po nákladné dopravě do úpravny rudy a ještě nákladnějších úpravách těch něco málo získaných gramů uranu putovalo do země našich okupantů. Hlušinu a zdevastovanou krajinu nám velkomyslně nechali.

Ale tím se havíři ani povrchoví stavitelé dolu netrápili. V zemi a v době, kdy stát předstíral, že svým zaměstnancům platí a zaměstnanci předstírali, že pracují, tohle byla trochu jiná parta. Byli sice nadprůměrně placení, ale také pracovali se zápalem a s neskrývanou hrdostí na práci poctivě vykonanou, s chlapskou silou a výdrží. To už se málokdy vidělo a mě to fascinovalo, strhovalo – a zároveň trochu lekalo. Když rentgenometr, kterým vytěžené vozíky procházely, začal pípat a „ukazovat dílky,“ tedy zvěstovat, že ruda je aktivní, chlapi jásali. Dílo se daří a k platu přibydou prémie! O radioaktivitě, které jsem se trochu lekal, se mezi nimi jaksi taktně, skoro jako tichou dohodou, nemluvilo.

Napadlo mě, že pan Čapek, Josef, by je všechny uznal za doktory způsobilé léčit princeznu Zubejdu. V práci byli dr. Avci, v hospodě pili jako dr. Omedáři. Ale na tento druh žertování nebyli ani zvyklí, ani zvědaví. To spíš přemluvili výtahářku, aby nechala nováčka sfárat samotného, a když byl tak v půli cesty, vylili na něj shora kbelík ledové vody. Nebo dva. Náramná sranda. Jenže to také byl svým způsobem přijímací rituál. Pokazit tu legraci rozhodně nepřispívalo k přijetí do party. A tak i když jsem věděl, co mě čeká, fáral jsem, byl jsem polit, podle očekávaní jsem sakroval a pak se tomu s ostatními smál. Bylo to k popukání.

Skoro všichni jsme žili daleko od domova a od rodin. Myslel jsem si, že právě to přispívalo k stmelenosti té party a vysvětlovalo její význam. Po víkendových cestách domů se to jen rojilo možná trochu obhroublými vtípky a přátelským popichováním. Ale předák Rubač mi v hospodě nabídl přesvědčivější a hlubší vysvětlení. „Kdyby se mi někdy dole něco stalo,“ povídal, „tak tohle jsou všechno chlapi, kteří si nedají chvilku pokoj, dokud mě z toho nedostanou ven. Živýho nebo mrtvýho. A já bych udělal to samý pro ně, pro každýho z nich.“

Trochu se mi rozsvítilo. Trochu jsem začal chápat, proč se cítím pozorovaný, zvažovaný, a jen pomalu a po krůčcích přijímaný do té zdánlivě bezstarostné a lehkovážné party. Došlo mi, že i to předákovo nenadálé sdělení nebylo náhodné, že bych ho měl brát vážně, možná jako první projev důvěry. Vážit si ho. I když, nebo možná tím spíš, že potom s úsměvem dodal „Ono je to možná jinde, třeba ve školství, všechno jinak…“

Měl jsem na starosti dvě pětitunky Praga V3S, čti „vé-tři-es“, lidově trefně nazývané „vejtřasky“. Jedna byla ve skříňové úpravě, jako byly u vojáků velitelské a rádiové vozy. Měla ve skříni autobusová sedadla. K ubytovacím buňkám musela být přistavena každé ráno přesně v půl šesté; podle předáka Rubače „přes to nejede vlak!“. Ale jak postupoval podzim k zimě, začínal jsem chápat, proč se nedaleká obec jmenovala Studená. Byl to chladný kraj, a tak jsem každé ráno trávil nepříjemnou čtvrthodinku pod vejtřaskou a letlampou rozehříval motorovou vanu, aby motor naskočil pokud možno na první pokus. Na moc těch pokusů baterie nestačila a žádná vnější pomoc nebyla.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že předák Rubač mou snahu oceňoval. Ale teď jen mlčky obešel vůz, kriticky zhodnotil, že má na sedadlech správnou a celou sestavu party, a nasedl ke mně do kabiny. Každý den přesně v pět čtyřicet vydal stejný pokyn: „Tak práskni do kobyl, doktore!“ A mazali jsme si to přes les na pracoviště.

Tam na mě čekala vejtřaska sklápěčka, s kterou jsem vozil především stavební materiál a stroje. Mimochodem, ta dvě vozidla měla dohromady dvacet kol a ten důl byl staveniště plné hřebíků. O montování těžkých kol a zábavu s lepením duší jsem měl tedy postaráno.

Ale jezdil jsem půvabným krajem lesů a rybníků, přes obce s poeticky libozvučnými jmény. Panské Dubenky, Bednáreček, Žirovnice, Počátky, Hadravova Rosička, Dívčí Kopy, Okrouhlá a Kostelní Radouň, o obligátní Horní a Dolní Radouni ani nemluvě. Čirá poezie. Pro písek jsem jezdil k řece Nežárce.

Pravda, místní silnice by svou šířkou spíš vyhovovaly jednosměrnému provozu; dvě nákladní auta se jen těžko míjela a vyplácelo se být ve střehu. V romanticky zasněžené krajině byly protažené silnice ještě užší, ale také mnohé ani protažené nebyly. Na těch se mě můj přívěs, se špatně seřízenými brzdami, často snažil předjet a já byl rád, že se mi dařilo zůstat na silnici. Také stavbyvedoucí neměl rád, když jsem na pětitunce přivezl jen pět tun nákladu, třeba písku. „S prázdnou mi nejezdi,“ hartusil. Snažil jsem se vyhovět, ale přetížené staré vejtřasce se nechtělo do kopce, špatně brzdila z kopce a řízení „plavalo“. A to byly mé starosti.

To byly mé starosti a já přemítal, co mi vlastně chybí. Jistě, především mi chyběly žena a dcera. Stýskalo se mi po nich. Ale ostražití prověřující soudruzi, schůze, politická školení a šikany, to stálé hrbení se, to všechno mi moc nechybělo. A ještě jsem vydělával přibližně dvojnásobek. Tušil jsem, že i tady nejspíš bude nějaká komunistická organizace; byli jako vši, všechno prolezli. Ale na rozdíl od jiných pracovišť, kde každý věděl, kdo je komunista a každý řadový pracovník se ho bál, podle možností se ho stranil nebo si alespoň před ním dával pozor, tady to nějak neplatilo.

I když se o tom nikdy nemluvilo, byl jsem si jistý, že všichni věděli o mé „politicky závadné“ minulosti. Ale když se stavěla na kopci nad dolem vodárna, musel se beton lít nepřetržitě a já po dva dny jezdil šestnáct hodin denně. Měl jsem se prý po práci stavit v hospodě, i když bude už dlouho po zavírací době. A skutečně, hospodský na mě čekal s teplou večeří a ke gulášku se šesti mi také hned jedno natočil. Zaplatit si nenechal; že prý je o to už postaráno. I s tím jeho přesčasem. Kdo by si stěžoval?!

Jednou jsem se vracel z nějaké delší cesty, snad s trochou zpoždění, a vítal mě sám pan naddůlní. Vyběhl ze své buňky a rozčileně volal „Kdepak se pořád couráš?! Už dvakrát ti volali soudruzi z Brna, z krajského výboru strany. Hned jim musíš zavolat zpátky!“ Vzal mě do své kanceláře k telefonu a sám mi vytočil meziměsto.

Samozřejmě jsem byl zvědavý, co mi tak asi soudruzi chtějí. A nestačil jsem žasnout. „Co tam děláš, soudruhu,“ ozval se přísný, ale familiárně tykající hlas z druhého konce drátu. „My ti tady schováváme místo podle tvé kvalifikace a ty se zatím někde touláš, že tě nemůžeme sehnat. Tak všeho nech a už ať jsi tady.“ Nesměle jsem namítal, že tady pracuji, a že tedy jsem nejspíš vázaný výpovědní lhůtou, že budu muset počkat na náhradního řidiče a předat mu auta… „O to se už postaráme,“ přerušili mě. „Ty od pondělka nastupuješ na průmyslovce pro pracující. Budeš se hlásit v deset ráno na ředitelství v Brně, Sokolská 1. Čest!“ A zavěsili.

Do hospody jsem přišel jako ve snách. „Pánové, to byste nevěřili…“ Zato chlapi byli na koni. „Copak ti soudruzi chtěli?“ doráželi. „To’s nám ani neřek, že máš takový mocný kamarády. Až na kraji!“ A pak už to nevydrželi. S bohatýrským smíchem vytáhli dopis, který zřejmě kdysi společně napsali a který začínal nezapomenutelně: „My, havíři, předvoj dělnické třídy…“ Dál už si to tak přesně nepamatuji, ale z gramaticky ne právě dokonalého textu vysvítalo, že předvoj nechápe, jak já, takový výborný soudruh a pracovník, vystudovaný za jejich, za dělnické, maří čas a své odborné schopnosti v kabině náklaďáku… Že předvoj očekává brzké a uspokojující řešení. Že jsou se soudružskými pozdravy, podpisy nečitelné a razítka důlní základní komunistické organizace jakož i „B-družstva strany“, revolučních odborů.

Podobně jako gentleman, který by se neměl šířit o svých milostných úspěších, nechám si pocity ze svého loučení s tou partou pro sebe. Jen snad mohu veřejně prohlásit, že kocovina po rozlučkovém večírku byla strašná. A i když trochu jiného charakteru, kocovina z mého nového pracoviště snad ještě horší. Kontrast byl ohromující.

Ředitel V., komunista podporovaný městským výborem své všemocné strany, se snažil zbavit zástupce ředitele Ing. Z., nekomunisty. Což samo o sobě bylo v té době neobvyklé; ředitelé a jejich zástupci museli být komunisté. Ale Ing. Z. měl blíže neurčeného příbuzného někde vysoko, ale hodně vysoko v ústředním výboru té strany. A tak se stalo už několikrát, že Ing. Z. byl oficiálně propuštěn, aby po zásahu z Prahy byl opět s omluvou přijat. Oba protagonisté se ucházeli o podporu zaměstnanců. Dávali jasně najevo, že kdo si vsadí na chybnou kartu, bude později hořce litovat, a nevědomky ilustrovali v té době populární variantu Archimedova zákona. Tedy že váha vytlačujících soudruhů se musí rovnat nebo převyšovat váhu vytlačovaného soudruha.

Předseda školní komunistické organizace, takový malý, frustrovaný mužíček, si mě vzal stranou a nezakrytě mi vyhrožoval. „Nemysli, že tě neznáme. My si tu na tebe posvítíme; na mocné zastánce se nespolíhej!“ Kdybych ho plácnul, asi by bylo po něm. Ale místo toho jsem se zase jenom nahrbil.

A s postupem času jsem se hrbil čím dál víc, pokorně chodil na schůze a školení, a zase srabařil. Bylo to jako pohlazení i jako výčitka svědomí, když jsem dostal na Velikonoce od předáka Rubače pohled.

„Veselé Velikonoce a ať ti paní pěkně zmaluje vejce! To ti přeje Standa Rubač“

A podobný pohled s přesně stejným textem a stejným neotřeným vtípkem mi začal přicházet každoročně. Snad při třetí nebo čtvrté repríze jsem se hluboce zamyslel. Někde se stala chyba, pomyslel jsem si. Velká chyba!