27.1.2021 | Svátek má Ingrid


POVÍDKA: Pověstná Ivana

1.8.2009

Zaměstnanci vlakové pošty se zase jednou sešli na "Sedmnáctce". Šlo o zaprášenou místnost v patře pošty u nádraží. Od budovy odjížděly vlaky na Prahu, Domažlice, Klatovy, Budějovice..., v každé ze souprav se modral vagón stvořený pro milostné dopisy i třeba balíky plné dynamitu. Zaměstnanci vlakové pošty v Plzni se při nástupech a návratech často míjeli, ale určitá skupina se na Sedmnáctce sešla vždycky, obvykle před noční. Jako toho večera. Starý Martínek si zrovna odcházel vyzvednout k dispečerovi diety, ale ve dveřích se jeho silné brýle žádostivě otočily: „Čekejte na mně s tou historkou, jo?"

Sotva vyšel na chodbu, Sandy klidně pokračoval. Toho večera byl už třetím vypravěčem, ale nejlepším. Očividně totiž šlo o milostného dobrodružství.

On sám byl pětadvacetiletý pošťák, ke kterému některé jeho kolegyně vzhlížely a jemuž proto pár kolegů pekelně závidělo. Utekl kdysi z vysoké vojenské, kde vytvářel potíže s disciplínou, A TADY HO DOČASNĚ POTKALA SVOBODA. Mohl prožívat dobrodružství na cestách a noční práce ve vlacích ho bavila. Po ní... Nu, vždycky čekaly ranní ubytovny v cílových městech... Někdy i... Sandy pokračoval:

Asi v deset dopoledne jsem se probudil a šel do města. Jen tak. Šel jsem okolo Černé věže a do obchodního domu a potom ke koupališti. Měl jsem deku, plavky už na sobě, cigarety, svačinu od maminky, knížku od Mauroise a chuť na seznámení s cizinkou. Sluníčko pálilo jako v létě a Klatovy se hemžily kráskami. Koupaliště taky. Chvíli jsem plaval a potom si vlezl na deku. Kterápak je tady sama a není až tak stará? přemítal jsem. A skrz černé brýle jsem pokukoval na všechny strany.

Znovu jsem vklouzl do vody a dohonil jakousi blondýnku. Nejsem hlupák, a tak mi bylo jasné, že to ona si mě vyhlédla, ale co, pečlivě jsem sehrál roli dobyvatele. Nakonec jsme leželi na dece spolu a ona si pohrávala s mými brýlemi. Půjčil jsem jí je. Ležela vedle mne na zádech a zírala do sluníčka, zatímco já ležel na břiše a snil. Ona po chvíli podotkla:

„Tmavé brýle, tak i tmavý šátek!"

„Co?"

Odněkud ho vytáhla. Snad zpod těch černých, dvojdílných plavek. Na stehnech se jí ještě chvěly krůpěje z koupaliště a vlasy měla taky mokré. Dlouhé, plavé vlasy.

Pak mi zavázala oči. Bylo poledne, lidí minimum. Ani plavčík Milánek si nás moc nevšímal. Obestřela mě temnota, i když ne chladná. Stále jsem cítil paprsky slunce a její doteky. Donutila mě vstát.

„Kam to jdeme?"

Ale jsem rozený dobrodruh, nechal jsem se vést. Tráva pod mýma bosýma nohama se změnila v písek a pak v asfalt. Slyšel jsem automatické otevírání dveří do auta. Jemně mne vstrčila na přední sedadlo. "Nesmím se podívat?" ptal jsem se.

„Za žádnou cenu ne!" A šlápla na to. Řítil jsem se tmou. Oba jsme seděli v tom auťáku jen v plavkách, což mi připadalo docela zvláštní, chtěl jsem říct: vzrušující. Jí asi taky.

Položil jsem neznámé levou ruku na stehno, jako bych se chtěl zorientovat. Celá ta její hra mě bavila - a ji i jízda. Cítil jsem, jak to všechno prožívá. Mnohokrát jsme zatáčeli a pak jeli dlouho rovně. Nato mi připadalo, že kodrcáme po polní cestě.

Chtěl jsem zažít dobrodružství? Tady jsem ho měl

Konečně zablokovala brzdy. "Vylez!" Ocitl jsem se u nějakých schodů a ona mě tlačila nahoru. Odemykala. Vstrčila mě kamsi a vstoupila hned za mnou. Zamkla. Poprvé jsem se zachvěl, ale vložila mé dlaně na horní díl svých plavek a jasně naznačila, abych ji svlékl. Současně mi strhla tu pásku.

Stáli jsme v přepychově zařízené ložnici bez oken. Výhled neznámo kam nahrazovaly stěny zrcadel. Mezi nimi byly květiny v obrovských truhlících a supermoderní nábytek. Televize, kterou spustila. O posteli ani nehovořím.

„Mám jednu zvláštnost," řekla mi. „Nikdy při TOM nepiju!"

V tom se shodneme." Chtěl jsem si zapálit, ale ona mi cigaretu vykroutila. "Ani nekouřím. Sex je ta nejlepší droga."

„On a práce."

„On je práce."

Dal jsem se do smíchu. „Vy podle mého názoru ale asi sotva kde pracujete." Odpověděla, že každá žena pracuje už tím, jak se připravuje na své mateřství. „SVÉ MATEŘSTVÍ!" Ano, tak to řekla. V oné televizi zrovna běžel jakýsi erotický film a já... Najednou jsem ji na obrazovce poznal. Co dělala, to bych nikam nenapsal.

Opařilo mně to, ale jenom na chvíli. Sedl jsem si na kraj vodní postele a povídám: „Ó, vy jste herečka!"

„Ano, ale pokračuj s těmi plavkami!"

„To ale nebude jen hra!"

Úplně jsem ji svlékl - a ona mne. Na obrazovce nebyla takhle nahá, nýbrž v černých punčochách a ve střevíčkách. Milovala se s kýmsi a prožívala to. Pochopitelně mne to vzrušilo a povídám: „Máte ta nejhezčí ramena, jaká jsem kdy viděl."

„Jenom ramena?"

„Nejen."

Celý pokoj byl ponořen do ticha a matně žlutého přísvitu z vhodně skrytých lamp. I zvuk u videa byl stažený. Něco jaksi HROBOVÉHO jako by zavanulo mou duší, když jsem zahlédl na koberci odhozenou pásku z mých vlastních očí sňatou.

„Co budeme dělat?"

„Uvidíš!"

Nyní něco radši vynechám, ale musím přiznat, že jsem nakonec dočista usnul. U ní, pochopitelně.

Když jsem se probudil, zase byla okolo ta temnota a já si uvědomil, že je to opět od pásky.

„Aha. Tak to už musím nazpátek," pravil jsem co nejlehčím tónem.

„A zase pojedeme autem," ubezpečila mě. „Vzrůšo! Viděls Crash?"

„Jezdím s poštou sem do Klatov poměrně často, i když ne pravidelně, a tak předpokládám, že se zase sejdeme."

„Ne, to už nikdy."

Myslil jsem, že žertuje. Celé to byl žert - a já žerty rád. Nechal jsem se vést tmou k onomu jejímu vozu a vézt zpátky do města - nebo odkud jsme se na koupaliště vrátili. Až na dece mi oči zase rozvázala a pravila: „Spoléhám na tvoje slovo pošťáka, že mě nebudeš nikdy hledat. Slibuješ?"

„Ani Interpolem?"

„Nijak!"

Zavrtěl jsem rozhodně hlavou: „Kdepak. Hned zítra si vyměním s kolegou noční jízdu do Domažlic za tuhle do Klatov a jsem tady U TEBE i s touhle vlněnou dekou jako na koni."

„To samozřejmě udělej, protože v Domažlicích je koupání horší. Jak jsem slyšela. Ale že bych tu ležela ještě já, s tím nepočítej."

Mluvila tak záhadně a teatrálně, že jsem ji prostě nevzal vážně. „To se budu tedy trápit," povídám. A ona: „Nemiluješ mě, takže to přebolí." Nato se rozběhla jak laňka a zmizela za plotem. Teprve po chvíli jsem vyšel za ní na ulici, ale žádné auto už tu nestálo. Vrátil jsem se k dece a skoro se srazil s plavčíkem. Náhodou jsem ho trochu znal, jmenoval se Milan a donedávna trochu pracoval na klatovské poště.

„Milane! Všiml jsem si, že na vás kývala."

„Kývala? A KDO?"

„No, ta blondýnka. Postřehl jsem, že tím gestem patrně poděkovala za to, že jste mi dal pozor na věci po dobu mé nepřítomnosti."

„To jsem dal, ale příště už to neudělám. A co se týká té blondýny, na žádnou si nevzpomínám."

Rychle se vzdaloval. Stál jsem v písku a připadal si jako po procitnutí ze sna. Nezdálo se mi to snad celé? Tady na dece? Došel jsem zpátky ke své knize a všiml si, že do ní někdo zasunul papírek. Vytáhl jsem ho a četl...

Na tomto místě se Sandy odmlčel a ticho Sedmnáctky vyniklo. Blížila se půlnoc. Jen kdesi v dáli zarachotily nápravy vlaku. Pošťáci frajírka pozorovali nedůvěřivě, i když rozbaloval malý útržek papíru. Zvedl ho před svou tvář a písmeny obrátil k nám. Četl jsem:

„Přesně za rok přijďte znovu sem. Ivana."

„Jenže ty tam pojedeš už dneska v noci, co?" povídám Sandymu. "A nenajdeš-li onu IVANU, tak i pozítří a popozítří... a tak pořád dál a znovu a znovu, až se znova setkáte."

Sandy však odpověděl: „Kdepak, Lorenci. Všecko to, co jsem vám právě vyprávěl, se stalo už více než před rokem."

Chvíli bylo ticho.

„A dál?" zeptal se někdo ode dveří.

„Po celý loňský rok jsem si, jak jste si všimli, hodně vyměňoval jízdy, abych byl co nejčastěji v Klatovech, a na místní koupaliště jsem dokonce lezl i v zimě přes omrzlý plot... Ale Ivanu už jsem nikdy nespatřil, přesně, jak si přála, a onen plavčík Milánek mi nadále tvrdil, že jsem tehdy odešel bez ní, sám... a sám se i vrátil. Bylo to neuvěřitelné. I přesně po roce jsem chválabohu znovu vybojoval svou jízdu a celou noc byl při práci ve vagónu napjat jak struna. A hned ráno, beze spánku, hrr na koupaliště..."

„Letos to ale na koupání zatím moc není!" broukl Olda Šiml.

„Taky bylo zavřeno, ale už jsem znal svou díru v plotě. Protáhl jsem se a došel k onomu místu, kde byla přesně před rokem rozprostřena má deka. Tentokrát ale zelo pobřeží prázdnotou. Jen plavčík spravoval skokanský můstek. Došel jsem k němu a bezelstně na něj uhodil: "Milane! Neviděl jste ji?"

Čekal jsem, že si poklepá na čelo, ale on vytáhl z kapsy nejmodernější typ mobilu a podal mi ho se slovy: „Neviděl!"

Přitom ukázal na tlačítko záznamníku. „Ale před minutou mi volala nějaká neznámá. Nevím, kde vzala moje číslo a co si o tom vzkazu mám myslet."

A z mobilu se ozval hlas, který mi připomněl všechno před rokem. Ba, ba! Onomu plavčíkovi vskutku zatelefonovala MÁ Ivana. Vlastně ne má, ale důležité bylo, že nezapomněla.

Sandy se zase odmlčel a Martínek těžce sestoupil ze schůdku ve dveřích. Usedl. „A dál?" zopakoval.

Sandy znovu sáhl do kapsy: „Já vám z toho byl tak paf, že jsem od Milánka koupil celej ten telefon." A spustil nám záznamník. Hlas, který zazněl Sedmnáctkou, mi byl okamžitě strašně povědomý a známý, ale ani nyní jsem na sobě nedal nic znát. Na rozdíl od ostatních jsem však nebyl onou nahrávkou až tak šokován...

Ivana zvolna řekla: „Je to syn. A velice hezký. Děkuji."

Po chvíli ticha se někdo rozesmál. Asi Alena Mášová. Olda Šiml vstal, že už radši půjde do vagónu. Dělat. Povídá: „Móc hezká historka, Sandy. To je jako z Tisíce a jedné noci."

„Ale nejpodivnější je na tom NĚCO JINÉHO, Oldo," pravil jsem v tu chvíli odhodlaně. „Totiž to, že přesně tutéž historku mi tady pan Martínek vyprávěl zde na Sedmnáctce už asi před čtyřmi lety. Na mou duši! Jen místo koupaliště v Klatovech se to odehrálo u toho jejich jezírka. Ale Martínkova hrdinka vypadala stejně a i ona se podepsala jako IVANA."

„Je to pravda?" pohlédli všichni na Sandyho předchůdce.

A Martínek pokorně přikývl. Spiklenecky na mne přitom pomrkával a zabručel: „Sandy, to ne ty! To já byl TEHDY tím hrdinou!"

Vstali jsme - teď už všichni, a že se rozejdeme po práci, ale jako by mi to ještě nestačilo, postavil jsem se do dveří.

„No, a přede dvěma, třemi lety se to stalo i mně. Jako že se Lorenc jmenuju. Jo. Taky mě svedla. Akorát že jsem skromný, takže se chlubím až teď."

„Takže ty taky. A kdo ví, zda je to všecko!" zahuhlal Olda všeznale.

„To už má ta pověstná Ivana ale pěknou kopu dětí," pousmála se posmutněle Alena Mášová.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.