Vaši adresu? Vaši adresu mi dali na policii. Viktor Brojir, rue Damas, dům číslo patnáct. Domek je blízko přístaviště, řekli a ukázali mi na leteckém snímku města, kde to je. Poradili mi i cestu: Nejlíp se tam dostanete po boulevard Uljanoff, pojedete až k nábřeží, vlevo uvidíte přístaviště pro jachty. Jeďte vpravo druhou příčnou ulicí a jste tam.
Prohlásili, že fotografii mojí dcery - tadyhle je ta fotka, podívejte - si zobrazí do počítače a obrázek přenesou do všech služeben v arondismánu, ale až ráno. Teď v noci to nemá cenu, řekl ten policista. Podle jeho názoru si Betyna vyrazila s nějakou partou nebo s nějakým hezkým chlapcem. Těch tady v Bretani máme dost, dodal a smál se - nemějte strach, pane, vím, o čem mluvím... Mám tři dcery, pane, ta nejstarší je zrovna v tom věku jako ta vaše. Já to znám: slíbí, že přijde do půlnoci a vrátí se za svítání; rozcuchaná, na sukni vzadu mokrý písek z pláže a kruhy pod očima...
Ukázal jsem jim dopis, který jsem našel na posteli v našem hotelovém pokoji. Pět řádek ve spěchu napsaných tužkou.
Tati, nečekej, já se s Tebou domů nevrátím. Našla jsem konečně Miriam. Pojedeme s ní někam pryč. Někam hodně daleko, asi na Martinique. Zavolám Ti. Betyna.
Na policii mi doporučili, ať nechám dopis přeložit do francouzštiny, správnost překladu musí být úředně ověřena a pak se teprve může začít něco dělat.
Byl jsem bezradný. Předevčírem bylo dceři šestnáct, výlet do tohoto překrásného města na pobřeží Atlantiku měl být dárek podle jejího přání. Zeptal jsem se policistů svou školní fráninou, co mám dělat? Jsem bezradný, je suis un pére désespéré, jsem zoufalý tatínek... Jeden z nich mi dal vizitku s vaší adresou. Řekl, že pocházíte taky z Československa, že jste pátrací agentura a že máte s hledáním dětí velké zkušenosti.

*

Brojir mi nabídl židli u kuchyňského stolu. Velké hodiny na zdi ukazovaly jedenáct. Prohlížel Betyninu fotku. Pak si četl její vzkaz - a zase vzal do ruky fotografii a zeptal se, jak je ten snímek starý a kdo je Miriam. Odpovídal jsem s nejistotou. Měl bych o přátelích své jediné dcery vědět víc. Vím, že Betyna objevila Miriam na internetové seznamce a že si mejlovaly. Nemám tušení, jak Miriam vypadá, jak dlouho ta korespondence trvá, odkud Miriam je. Ano, mohly si psát francouzsky, na jazyky má moje dcera nadání a francouzsky umí mnohem líp než já. Ano, má doma v Praze počítač, ale není tam nikdo, koho bychom mohli požádat, aby ho zapnul, moje žena od nás odešla a žijeme s dcerkou sami - letos na podzim to bude dva roky, co jsme sami. Ano, štíhlounká, výška stošedesát pět, váží asi padesát kilo. Taková muší váha to je. Doma Betyna zlobí s jídlem, zato ve Francii jí chutná... Samozřejmě, má svou kreditní kartu, číslo mám někde v diáři. Neblokoval jsem tu kartu, Betyna by mohla zůstat bez peněz zrovna ve chvíli, kdy by nějaké potřebovala.
Celý večer - dřív, než jsem se odhodlal jít na policii - jsem jezdil nazdařbůh městem, zastavoval se u různých barů a klubů, kde už otevřeli, ukazoval tuto fotografii, říkal její jméno a že jsem její otec. Někde mne odbyli, jinde zase byli vstřícní, volali na sebe, radili se, prohlíželi snímek, mluvili rychlou, pro mne úplně nesrozumitelnou francouzštinou - výsledek nula. Nikdo ji nespatřil, nikomu nebyla povědomá, nikdo jméno Betyna nezaslechl... Betyna - tak jí říkáme odmalička. V cestovním pase má napsáno Alžběta, ale žádný Francouz to jméno neumí vyslovit.
Brojir řekl, že bychom se měli držet jména Miriam - je neobvyklé. Zná lidi, kteří si takových nápadných detailů všímají. Na hodinách byla půlnoc, pootevřeným oknem jsme slyšeli vítr vanoucí od moře, jak proniká větvemi a listovím stromů za domem.
Brojir usedl k počítači, obrazovka se rozzářila a její nazelenalé světlo mu osvětlilo tvář. Jak sledoval svůj text na monitoru, mhouřil oči jako starší člověk, který by měl nosit na čtení brýle, ale není na ně ještě zvyklý a zapomíná je v kapse. Do hněda sluncem opálený nos a bílé čelo - Viktor Brojir tráví hodně času pod širým nebem a určitě i na moři nosí na hlavě klobouk. Tady na pobřeží - řekla mi jednou Betyna - tady má nějakou loďku každej. Jako u nás třeba kolo...
Brojir mi vysvětlil, že rozesílá via internet pár otázek některým svým dobrým známým a musí je ještě upozornit telefonem, protože všichni jsou sice v téhle noční době vzhůru, to způsobuje povaha jejich práce, ale není to taková práce, že by při ní vysedávali u počítačů. Vzal do ruky mobil a poznamenal, že půjde s tím telefonováním radši na terasu.

*

Pečlivě za sebou zavřel. V domě bylo ticho, ozýval se jen tikot hodin a bzukot ze skříňky počítače.
V tu chvíli jsem zaslechl za stěnou výkřik - vykřikla nějaká žena - následovalo sténání a znovu - výkřik - o poznání silnější než prve - a znovu hlasité sténání.
Zaklepal jsem na sklo dveří, vedoucích na terasu. Vedle naříká nějaký člověk, řekl jsem Brojirovi. Ten tam vběhl a já za ním, že s něčím pomůžu, bude-li to zapotřebí.
Ne - nechoďte sem, otočil se Brojir a dlaní, namířenou na mne, naznačoval, že se mám zastavit a nepřibližovat se k posteli, stojící vzadu v rohu ztemnělého pokoje. Otevřenými dveřmi vnikalo dost světla, stačil jsem si všimnout, že postel připomíná nemocniční lůžko, že na ni leží nějaké děvče, zabalené do bílého hábitu bez rukávů. Zmítala se, připoutána k posteli širokými popruhy, paže měla nahé a připoutané k bokům. Dlouhé tmavé vlasy jí zpola zakrývaly tvář. Vykřikovala neznámá, chrčivá slova. Výkřikům jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, že to nejsou žádné prosby. Byly to nesrozumitelné nadávky a kletby.

Srozumitelné bylo Brojirovo gesto... Pravou rukou přidržoval dívku k posteli a levou mi ukazoval: Ne, počkejte, nikam nechoďte, rozsviťte, vypinač je vedle dveří, podejte mi tamhletu krabici... Přidržte té holce hlavu, ať sebou tak nehází... Takhle zezadu, postavte se za postel, ano, správně, hned to bude. Řekl pár slov francouzsky a napíchl dívčí předloktí injekční jehlou, vytlačil z injekční stříkačky do vpichu celý objem čirého roztoku, cítil jsem v prstech, jak odpor dívky slábne, jak svaly na šíji povolily... Odhrnul jsem jí husté vlasy; zíraly na mne tmavé oči pod klenutým, pěstěným obočím, hladké čelo, rovný a úzký nos, oteklé a do krve rozkousané rty... Tvář z pohádky... Opuchlá víčka za chvilku Šeherezáda přivřela a ozdobila je obloučkem z černých řas.

*

Svítalo. Vítr zesílil. Na terase bylo možno rozeznat dřevěné zábradlí a zakrslou palmu, zasazenou ve velikém proutěném koši. Brojirova pošta na internetu hlásila pět nových zpráv, čtyři ve francouzštině, jedna v angličtině. Četl jsem je Brojirovi přes rameno. Francouzské oznamovaly, že odesilatelé se ničeho nedopátrali... V anglickém textu čekalo překvapení.
Hi,Viktor, sailboat Miriam anchored here stage C box 526. Max
Miriam kotví?...
Jo - řekl Viktor Brojir - Miriam je plachetnice, čtěte přeci... Kotví v přístavišti zdejšího jachtklubu. Molo C, kotviště 526. Asi máte dcerku tam. Jděte hned, je to kousek odtud, za patnáct minut jste na místě. Jděte pěšky, auto nechte stát tady v ulici, ať dcerušku nevyplašíte.
Podíval se na hodiny a poznamenal, že za tři hodiny začíná odliv. Jestli mají v úmyslu zdrhnout, bude nejvhodnější doba k vyplutí ráno.
Jak to - mají zdrhnout? Kdo? Proč? Nechápu nic... Je toho na mne moc... Dítě přivázané k posteli a uspané injekcí... Dcera mi utekla... S nějakou Miriam, napsala mi vzkaz a zmizela... A najednou je Miriam loď, která stojí v přístavišti čtvrthodiny odtud! To jsou nepochopitelné věci... Děvče vedle - mluví tak divně, mluví arabsky? I kdyby to byla vaše příbuzná, víte, čeho jsme se tady dopustili? K tomu nepotřebuju znát francouzské zákony! A já vám k tomu napomáhal...
Brojir mne napomenul - pst, ať se Jadida neprobudí. Jaká Jadida? Ta žába vedle - šeptal Brojir - pomohl jste mi, dík, ale ta patří mně. Vy se starejte o svou dceru... Vsadím se - pokračoval - že Miriam je jméno lodi, která měří dobrých deset metrů, na stěžeň zatím hlavní plachtu nevytáhli... Uprostřed paluby jsou schůdky, vedou dolů do kajuty, dva lidi se tam pohodlně vejdou. Na zádi bude asi motor a vlaječka, nejspíš ve francouzských barvách...
Podivil jsem se: Mluvíte tak, jako kdybyste tu loď znal! Brojir odpověděl, že takových plachetnic, které jsou schopny s dvoučlennou posádkou přeplout Atlantik, stojí v přístavišti víc. Martinique? S mezipřistáním na Kanárských ostrovech,
s dostatkem potravin, vody a benzinu, s příznivým větrem, s trochou jachtařských zkušeností... Plavba trvá asi měsíc nebo nejvýš pět týdnů.
Co by asi Betyna hledala na Martiniku?
Najděte tu loď a zeptejte se dcery, pokud neodpluli, odpověděl Brojir.

*

Když přicházíte k přístavišti za svítání a spatříte stožárový les, opředený lianami lanoví a větvemi ráhen, ocitnete se ve středu pozornosti: stovky bystrých oček vás sledují z nábřežních zdí a vlnolamů, některý racek přitom zamáchne křídly a přešlápne z jedné nohy na druhou, jiný zase vzlétne proti červánkům a pozdraví první sluneční paprsky křikem, který se rozléhá široko daleko.
Molo C je chodník sbitý z fošen a prken, namořených olejem na tmavo, zespodu ho podpírají kůly hluboko zatlučené do dna zátoky. Nesou chodník metr nad vodou, mezi nimi jsou chodníková pole prohnuta až k hladině a někde proudící voda prkennou plochu zaplavuje; abyste neuklouzli, můžete se přidržet dřevěného zábradlí po obou stranách. Střídavě vlevo a vpravo je zábradlí přerušeno. V těch místech jsou přivázány k molu motorové čluny, pramice, menší a větší plachetnice, katamarány... Pohupují se, ozývá se skřípot a vrzání lodních součástí, tlusté provazy jsou vlhké od noční mlhy, střídavě se napínají a zase volně prověšují, jak vlna za vlnou lodě nadnášejí. Zelenohnědé řasy, mokré a páchnoucí rybinou, vyplavilo moře až sem, zachytily se na pilotech a zdobí boky lodí, připoutaných na kotvištích.
Bylo časně a liduprázdno. Místo označené plechovou bójí s číslem 526 bylo volné, loď tu nebyla, nezbyly tu ani stopy po nedávném odplutí. Nízko nad bójkou se vznášel mořský racek, rozpínal černobílá křídla proti větru, občas vykřikl, jako by o zmizelé Miriam věděl.

*

Ulice Damas byla ještě v jitřním stínu mohutných platanů. Listí se třepetalo v západním větru. Moje auto stálo pod platany netknuté, Brojir zavíral v prvním poschodí okno, spatřil mě a zamával, abych šel nahoru.
Miriam odplula... Půjdu na policii, budu si stěžovat na jejich liknavost, mají helikoptéru, rychlé policejní čluny, ať zakročí, proboha, vždyť je to únos...
Brojir se zeptal, zda jsem viděl, jak loď odplouvá.
Ne, neviděl a nijak zvlášť jsem se nerozhlížel - dodal jsem - přes ty stožáry a svinuté plachty nebylo na moře vidět a taky bylo šero. Nikde nikdo, abych se mohl zeptat nějakého svědka... Jen vítr od moře a křik racků... Kde je moje dcera?
Brojir poklepal zlehka prstem na velký barometr, zavěšený vedle okenního rámu. Ručička poskočila o pár milimetrů dolů.
V tomhle počasí by vyjel na moře jenom ten, kdo neodkladně musí, vysvětloval a dodal: Jděte na přístavní kapitanát, třeba si všimli nějaké odvážné lodi se skasanou plachtou, jak odjíždí nebo zaslechli alespoň její lodní motor, jak se vzdaluje.
Namítl jsem, že na kapitanátu se mnou nebudou chtít jednat. Jsem cizinec, francouzsky pořádně neumím a nejsem člen jachtklubu. Poslali by mně tak jako tak na policii nebo by dokonce na mne policisty přivolali, že tam otravuju s nějakou báchorkou o uneseném dítěti...
Brojir se zarazil: To by se mohlo stát, máte pravdu. Vrátíme se do přístavu spolu. Mě tam znají. Začal zavírat okenice a zamykat dveře.
Jadida? Ta už tady není, odpověděl, před chvílí ji odvedli příbuzní. Čekal jsem někoho z její rodiny už včera večer, místo nich jste přišel vy. Včera bylo špatné počasí nad celou severozápadní Afrikou; v Rabatu prý museli odlety malých letadel zrušit.
Zeptal jsem se: Co vlastně děláte? U policie vás považují za specialistu na hledání ztracených dětí. Brojir připustil, že takhle kdysi začínal. Poslední roky je těch děcek ale moc, tak se zaměřuje na děvčata z muslimských rodin, která utíkají před svatbou. Zasnubují je, když to jsou ještě děti, někdy se s předurčeným ženichem ani neznají. Nejde jenom o nevěstin majetek, jde taky o poslušnost budoucí manželky. Jenomže holka roste, nabere rozum, notabene pošlou ji do francouzské školy. Najde si někoho, kdo nemá s islámem nic společného, někoho, s kým chce zdrhnout od rodiny, s kým chce žít po evropsku. Když se to dozvím včas, dodal Brojir, tak ji skoro vždycky chytím, a když dostanu od zákazníků slíbený fric, tak jim žábu předám. Policie s takovou fugueuse nechce nic mít, jsou s tím jenom opletačky. Jadida má štěstí, že je z Maroka - pakistánské děvče někdy příbuzní rovnou zabijí.

*

Ředitelství přístavu - capitainerie - je v čtyřpatrové kamenné budově na nábřeží vedle starého majáku. V přízemí, kde je velká hala s několika pohodlnými křesly, mne Brojir vyzval, abych si zatím sedl. Šel k recepčnímu pultu, ukázal úředníkovi nějaký papír, podepsal se, úředník souhlasil, chvilku hovořil do telefonu, objevila se žena v červené kombinéze, malá, kudrnatá mulatka se svítícím úsměvem, bonjour, Victor - bonjour, madame - políbili se třikrát na tváře, ça va? Ça va bien... Brojir ztišil hlas, vysvětloval, gestikuloval, žena v červeném pohlédla na mne, vytáhla z kapsy náprsního dílu telefonek a mluvila do něj zase tou zběsilou francouzštinou. První slova vždycky jakžtakž ulovím: Oui... Si... Pourquoi... Elle... Deplacement... Ale zbytek vět se mi ztrácí v příboji neznámých slov...
Půjdem nahoru, inspektorka jde s námi, vyzval mě Brojir a dodal, že loď Miriam je pravděpodobně ještě v přístavu. Vstoupili jsme do zdviže. Madame stiskla tlačítko, hleděla obdivně na Brojira, který mi česky vysvětloval, že včera večer Miriam bez posádky byla odtažena přístavní službou na jiné kotviště. To se někdy musí udělat. Každý řádný člen klubu, který má zaplaceno určité kotviště v přístavu, má právo, aby jeho kotviště bylo volné, když se odněkud vrací. A pětsetdvacetšestka ohlásila náhle dojezd z dlouhé cesty. Majitel Miriam je jenom čekatel... Na řádné členství v jachtklubu čekáte až pět let... Včerejší informaci o umístění Miriam opsal Max z registru, který platil včera ve dvacet hodin - noční přesuny lodí bývají ojedinělé a zapisují se do přístavního registru až na ranní směně.
Na horním patře jsme přistoupili k prosklenému širokému výhledu. Pod námi byl celý přístav jako na dlani. Inspektorka přinesla velký triedr a dlouhý námořnický dalekohled. Pozorovala přístaviště asi minutu, kývla na mne. Les voila!
Brojir řekl, že Miriam stojí na čísle devět, téměř na konci mola B, hned vedle velkého motorového člunu, natřeného na zeleno. Jestli ho taky vidím?
Ano, měl jsem v zorném poli zelenou loď a hned vedle ní byla vidět dlouhá, jednostěžňová plachetnice, na bílé přídi se někdo pohyboval. Pak jsem objevil u stožáru druhou postavu, zřejmě vylezla z podpalubí. Mohla by to být Betyna, zdálo se, že je to ženská. Drobná, štíhlá postavička... Na hlavě měla slamák, přidržela si ho ve větru. Podle toho gesta... Křičel jsem: Bety! Poznávám ji! Je to ona! Jdu tam! Honem!
Brojir mne zadržel. Řekl, že na zádi Miriam je vidět přívěsný motor - když se přiblížím, posádka mě pozná. Polekají se, zpanikaří, nastartují a odjedou. Půjdu k nim sám, pokračoval Brojir, nechte to na mně, půjdu jako člověk z přístavního personálu, budu vypadat důležitě, ponesu v ruce nějaké papíry a zamávám s nimi, že jako potřebuji něco v nich doplnit... Zdržím je v kajutě, mezitím přijdete vy... Čtvrt hodiny za mnou, to by mělo stačit... Dřív nechoďte...

*

Chodník mola B nesměřoval přímo, asi po sto krocích mezi kotvícími plachetnicemi a katamarány zahnul v tupém úhlu vlevo. Než jsem došel k místu, kde se směr chodníku mění, zaslechl jsem, že někdo jde po prknech proti mně. Zastavil jsem se. Dřevěná konstrukce se zachvívala a duněla, kráčejících osob muselo být víc.
Objevil se Brojir, držel za ruku Betynu, která šla o krok za ním. V druhé ruce držela slamák s bílou stuhou a byla bosa. Nezpěčovala se, nenechávala se táhnout - kdyby byl prkenný chodník o něco širší, mohli jít snadno vedle sebe.
Za touto dvojící šel mladík, vypadal jak obyčejný chasník, kterého můžete zastihnout ráno v tržnici, kde prodává čerstvé ryby. O hlavu vyšší než Betyna, v ošoupaných jeansech a bílé vestě na holém těle. Se sklopenou hlavou se zastavil za Brojirem a mojí dcerou.
Dobré jitro, tati, řekla pokorným tónem.
Zeptal jsem se, kde má boty.
Brojir se zasmál, pustil její ruku a řekl, že Bety za svítání uklouzla, když přelézala z chodníku do rozhoupané lodi, naštěstí Nicolas ji zachytil včas, takže si nohy jenom namočila a nemá je zlámané, což se někdy přihodí, když nějaký nešika uvízne mezi trupem lodi a konstrukcí mola.
Jak jsme tam stáli, prkenná podlaha se začala pod námi prohýbat. Cítil jsem chladnou vodu až u kotníků. Řekl jsem Betyně, že bychom si měli snad něco vysvětlit.
Pojďme někam, kde je víc sucho, navrhnul Brojir a dodal, že mladí mne chtějí odprosit a pozvat na vyjížďku, až se počasí umoudří.
Prohlásil jsem, že na žádný Martinik v takové kocábce nejedu. Nicolas taky ne - poznamenal Brojir a otočil se k mládenci: Kam že jste se chtěli vydat?
Nicolas ukázal na západ. Pár mil odtud. Ille de Groix, velký ostrov. Bydlí tam jeho rodiče.

*

Seděli jsme s Brojirem pod slunečníkem na terase Café Carnot. Počasí se konečně umoudřilo, slunce žhnulo svými červencovými odpoledními paprsky na město a ve vzduchu voněla sůl. Na letišti mám být až v sedm večer, vysvětloval jsem Brojirovi, kufr mám tady pod stolem, protože hotelový pokoj musel být uvolněn nejpozději v poledne. Ano, vracím se sám. Dcera přijede za mnou až za týden. Říká, že Nicolase miluje... Myslím, že je na čase, aby se zamilovala doopravdy. Jistě, Nicolas není žádný Romeo, ale mluvil jsem s ním na rovinu a prohlásil, že mi rozumí, že na Betynu dá pozor, že ji má moc rád.
Chtěl jsem ještě dodat, že se znají dlouho, ale jenom podle internetových stránek. Teď už budou asi na tom ostrově, na tom Groixu. Brojirovi zabzučel telefon v kapse. Přiložil ho k uchu, řekl něco jako Oui... C´est moi-meme... D´accord... Merci, madame...
Musíme se rozloučit, řekl a podal mi ruku, volají mě.
Zeptal jsem se: Zase Maroko? Ach, ne, tentokráte je to Libanon, odpověděl, sbohem, pozdravujte Prahu.

© Petr Kersch, Děčín, září 2007