Prodávala jsem noviny.
Skoro dva roky.
V Paříži, na Montmartru.

Vedle kostela z červených cihel, který vévodí náměstí Abbesses, se krčí krámek s červenou potrhanou stórou, na které je napsáno velkými písmeny: Newsweek. (Ten jsem taky prodávala, cena 2,30, ale to jen na okraj.)
Nemůžete krámek propást. Dveře jsou skoro pořád dokořán, zablokovány balíkem včerejšího Figara, a před výlohou stojí jak na stráži několik stojanů s pohlednicemi a deníky pro turisty.
Je otevřeno každý den. I v neděli. I na Vánoce. Zavírá se jen na Nový rok.

Nikdy nebyl prázdný. Nikdy.

Lidé vcházejí, pozdraví, berou si sami noviny, dají mi drobné na stůl a pokračují. Někdy se zastaví, zalistují časopisem, knížkou, pošlou fax.
Děti kupují na poslední chvíli ztracený kompas, náplň do propisovačky, sešit. Vzadu někdo si něco kopíruje, vypadá to na diplomku. Nabídnu, že mu jí můžu svázat, ne, usměje se, je pozdě a pospíchá.

Po čase poznám lidi podle obličeje, jaké kupují časopisy, jaké mají zvyky, nálady.
Prohodíme pár vět, někdy i celý odstavec.
Ráno přijdou jenom lidé z nejbližšího okolí.
Povídáme si. Smějeme se. Občas mi někdo přinese kávu a croissant.
Ti, co chodí brzo, si kupují levné noviny.
A naopak.

Otevírala jsem každé ráno v šest.

Víte, nic nestárne rychleji než deník. Život mu začíná kolem třetí ráno v tiskárně, dětství strávi v dodávce při převozu, mládí na pultu, zralý věk po obědě při kafi, přestává se o něm mluvit kolem šesté, v osm večer nezajímá už nikoho a půl hodinu na to čeká na chodníku převázaný provázkem se svými neprodanými kamarády na svůj vlastní rozptyl. Zní to smutně, já vím. Ale nový deník je už na cestě...

Ten pán byl vždycky přesný. Přicházel ve stejnou hodinu, ve stejném ušoupaném obleku, se stejnou, stoletou aktovkou.

Těším se na lidi. Každý vchází do krámku jinak. Někdo se nezastaví ani v pohybu ani pohledem. Někdo vtrhne jak vítr. Někdo má v sobě teplo a světlo. Někdo se vláčí jak spadané listí. Někdo je barevný a někdo černobílý.

Korzičan byl průsvitný.

Jako první chodí paní s rakovinou, bojí se, že umře. Ve spánku, samozřejmě. A tak radši nespí. Dívá se na televizi. Ráno mi přijde říct, že je ještě tady.
Ne, ne... ona není první. Pletu se. Před chvílí tady byl můj zelený dvoumetrový popelář s kávou, jestli je všechno v okolí v pořádku. V okolí nevím, ale tady je klid, odpovídám. Usměje se. Mrkne se do bulletinu koníčkářů.
Zavřete se do sedmi.
Do sedmi otevírám krámek jenom lidem, které znám.
Pak se staví paní z pekárny.
Kluci barmani odnaproti zavřeli a jdou spát. Berou si noviny do metra.
Pak už to jde rychle. Japonec, který bydlí nad krámem, má předplacený tisk, je sportovní novinář a zná Zátopka. A taky Panenku. O Lendlovi ještě nebyla řeč. Zatím. Maminky s dětmi. Jeden rozvedený tatínek se synem. Dva namyšlení novináři. Vtipný malíř pokojů. Unavená paní profesorka. Tuhle paní neznám. Dva ztracení Italové se ptají na cestu na Sacré Coeur.
Každý kupuje něco jiného. Libération, Figaro, Herald, Paris Match, Elle, Le Monde. Pero, tužky, udělat kopii pasu, přilepit inzerát na doučování. Vracet dobře peníze. Nesplést se. Nepočítat česky. Rovnou ve francouzštině.

Od začátku jsem měla pocit, že mi ten pán chce něco říct.

V deset přivezou cizí noviny a krajská vydáni. Malý, starší pán čeká každé ráno na noviny z Korziky. Už si povídáme skoro týden. Je trochu nesmělý, ale nevadí mu to. Mě taky ne. Měl kdysi galerii v Bastii, ale musel jí prodat, syn měl dluhy. Každý zákazník je tak trochu román. Někdy špatný, někdy se opakuje, někdo se ho snaží prodat, Korzičan je určitě přesvědčený, že ten jeho je nezajímavý a nudný.

Včera měl zpoždění a dala jsem mu noviny stranou. Zeptal se mě, odkud je můj přízvuk. Z Prahy 5. Vážně? Vážně. Jaký je rozdíl mezi přízvukem z Prahy 5 a z Prahy? Žádný.
Zarazil se. Zestárnul v tu ránu o deset let. Poděkoval a rychle odešel.
Snad jsem mu někoho připomněla.

Dnes mají zpoždění oba, on i závozník s krajským vydáním. Třeba se někde potkali. Nepřeháněj. Stojí před knihkupectvím a opírá se o hůl. Je to on. Zaklepám na sklo zevnitř a rukou ho zvu dál. Ne. Smutně se usmívá a zve mě ven, on. Nemůžu, pokrčím rameny. Krám je plný lidí. Mim Marceau by z nás měl radost. Ukáže mi hodinky. V kolik má přijít? Končím v poledne. Ukážu mu 12 hodin na papírových hodinách, na kterých se děti učí znát hodiny. Pokývá pomalu hlavou. A pomalu odchází. Dívám se za ním, kolik mu může být? Dneska minimálně osmdesát.

To poledne pršelo. Stál na náměstí pod deštníkem, který byl třikrát širší v ramenou než on. Přeběhla jsem ulici a podala mu dnešní noviny. Zapomněl jste. Ne, nezapomněl. Celou noc jsem nespal. Myslel jsem na něco jiného. Ježišmarjá, přece se ho nebudu ptát, na co myslel. Už jsem se chtěla rozloučit, ale zadržel mě. Ne, to nemá s vámi nic společného. Chtěl jsem se vás zeptat: kolik vám je let? Jednak se na to muž dámy neptá a jednak: proč vás to tak zajímá? Čtyřicet, za pár měsíců a vám? Kouzlo setkání spadlo do kanálu. Promiňte, ale vaše matka se narodila v kterém roce? Devatenáctset třicet dva, vy jste jí znal? Ne. Ale chtěl jsem se vám omluvit. Omluvit? Za co? Za Mnichov. Chtěl jsem se vám omluvit za Mnichov. Za Francii. Byl jsem jedním z řidičů delegace, žil jsem před válkou v Německu.

Vyhrkly mi slzy.
Jemu taky.
Ale vy jste blázen. To už je dávno.
Přijímáte moji omluvu?
Samozřejmě.
Ne, řekněte přijímám.

Přijímám.

Dal mi pusu na tvář. Poděkoval. Vzal si své korzické noviny a odešel.

Chodí dál do knihkupectví, každé ráno kolem desáté.
Má pořád ten stejný ušoupaný oblek a stoletou aktovku.
Občas si povídáme o politice, o počasí, o Korzice.
Třeba ho uvidíte.
Třeba taky ne.

Paříž, 2008