Sleduji se zájmem skutečný boj, který se rozpoutal o granty na kulturu pro pražská divadla. Nedávno na Radiožurnálu grantovou politiku zevrubně popisoval radní Richter, zodpovědný na pražském magistrátu za kulturu. Jiří Suchý vede svou polemiku s magistrátem Prahy na stránkách NP. Nejprve se opřel do radního Richtra, který údajně dělá ODS "ostudu" a v dalším článku zašel dokonce tak daleko, že kulturní politiku pražského magistrátu porovnává s činností protektorátní Vlajky potažmo totalitního komunistického režimu.

Jiřího Suchého si velmi vážím jako skutečně velkého umělce, míněno významem toho, co vyslovení jeho jména znamená pro českou kulturu obecně. Stal se doslova žijící legendou české kultury a moderního českého divadla. To se přihodí jen málokomu a Jiří Suchý je tak bezesporu významnou osobností české kultury 20. Století. Sledoval jsem i jeho ještě ne zcela zapomenutý souboj s někdejším členem Semaforu Josefem Dvořákem a stál jednoznačně na straně Suchého.

Nicméně, argumentace Suchého v případě grantové politiky pražského magistrátu, mi připadá poněkud nesrozumitelná. O té se vlastně v polemice Suchého nic nedočtete. Pouze se zde konstatuje, že tato politika je špatná a likvidační k malým divadlům. Popravdě, malé scény teď, v období svobody a demokracie, mají svou pozici nesmírně obtížnou. Zajímá se o ně pouze velmi omezený okruh diváků, a tak si nějakou mimořádnou podporu určitě zaslouží. Bylo by však na místě právě v takto polemicky stylizovaném materiálu, jakým jsou články Jiřího Suchého, uvést alespoň několik faktů na podporu své argumentace. Ty však v polemice Jiřího Suchého zcela chybí. Možná je to proto, že by případný vývoj dotací pro pražská divadla nebyl nijak zásadně dramatický a že i nový systém, jak se ostatně dušuje i radní Richter, přiznává dotace i malým scénám.

Pokud bych zabrousil do historie umění, a to nejen divadelního, excentričtí umělci dnes vysoce oceňovaní, trpěli za svého života výraznou hmotnou nouzí a často doslova bídou a žili z almužen. Naše století není ostatně od časů umělců 19. století nijak daleko. Proto na tom, že mladí a možná i velmi nadějní umělci se i dnes potýkají s ekonomickými problémy, nevidím nic divného či pohoršlivého. I oni musí pro svou práci shánět prostředky klopotně. Zřejmě budou v novém systému pražského magistrátu shánět peníze i z dalších zdrojů mimo granty vypisované pražskou radnicí. Možná by stálo za to přesvědčovat i naše nově zbohatlé podnikatele, aby část svých příjmů vydávali právě tak jako například v USA více na charitativní účely či na podporu začínajících umělců. Zde existují dle mého názoru prakticky neomezené možnosti. Záleží jenom na schopnostech umělců z malých scén, aby podobné mecenáše umění získali. Právě na tento způsob financování umění pan Suchý úplně zapomněl, a přesto to byl kdysi téměř jediný zdroj příjmů umělců ve své době zcela nepochopených.