Jiřího Suchého si velmi vážím jako skutečně velkého umělce, míněno významem toho, co vyslovení jeho jména znamená pro českou kulturu obecně. Stal se doslova žijící legendou české kultury a moderního českého divadla. To se přihodí jen málokomu a Jiří Suchý je tak bezesporu významnou osobností české kultury 20. Století. Sledoval jsem i jeho ještě ne zcela zapomenutý souboj s někdejším členem Semaforu Josefem Dvořákem a stál jednoznačně na straně Suchého.
Nicméně, argumentace Suchého v případě grantové politiky pražského magistrátu, mi připadá poněkud nesrozumitelná. O té se vlastně v polemice Suchého nic nedočtete. Pouze se zde konstatuje, že tato politika je špatná a likvidační k malým divadlům. Popravdě, malé scény teď, v období svobody a demokracie, mají svou pozici nesmírně obtížnou. Zajímá se o ně pouze velmi omezený okruh diváků, a tak si nějakou mimořádnou podporu určitě zaslouží. Bylo by však na místě právě v takto polemicky stylizovaném materiálu, jakým jsou články Jiřího Suchého, uvést alespoň několik faktů na podporu své argumentace. Ty však v polemice Jiřího Suchého zcela chybí. Možná je to proto, že by případný vývoj dotací pro pražská divadla nebyl nijak zásadně dramatický a že i nový systém, jak se ostatně dušuje i radní Richter, přiznává dotace i malým scénám.
Pokud bych zabrousil do historie umění, a to nejen divadelního, excentričtí umělci dnes vysoce oceňovaní, trpěli za svého života výraznou hmotnou nouzí a často doslova bídou a žili z almužen. Naše století není ostatně od časů umělců 19. století nijak daleko. Proto na tom, že mladí a možná i velmi nadějní umělci se i dnes potýkají s ekonomickými problémy, nevidím nic divného či pohoršlivého. I oni musí pro svou práci shánět prostředky klopotně. Zřejmě budou v novém systému pražského magistrátu shánět peníze i z dalších zdrojů mimo granty vypisované pražskou radnicí. Možná by stálo za to přesvědčovat i naše nově zbohatlé podnikatele, aby část svých příjmů vydávali právě tak jako například v USA více na charitativní účely či na podporu začínajících umělců. Zde existují dle mého názoru prakticky neomezené možnosti. Záleží jenom na schopnostech umělců z malých scén, aby podobné mecenáše umění získali. Právě na tento způsob financování umění pan Suchý úplně zapomněl, a přesto to byl kdysi téměř jediný zdroj příjmů umělců ve své době zcela nepochopených.