Já vím, že to není originální téma. Takových článků už bylo – a nejen tady. Ale mně nejde o humorný výklad děje konkrétní pohádky, ale o nesmysly, které pohádky zanášejí do dětských hlaviček a které mnohdy evidentně přetrvávají do dospělosti, což má pak následky i na fungování společnosti.

Nevím jak vám, ale mně vždycky vadily nelogičnosti v ději. Nesmyslné chování hrdinů mi zkazilo nejeden film, nedomyšlenost nějaké zápletky nebo jednání mi vadí i psaném textu, tedy i v pohádkách. Ano, chápu nadsázku, ale někdy – no, posuďte sami.

Třeba oblíbené kouzelné předměty. To nikoho nenapadlo, co by jejich použití způsobilo? Budiž, ubrousek, který po povelu „Ubrousku, prostři se“ servíruje jídlo ještě nemusí způsobit problém, nikde v tom příběhu není napsáno, že suroviny k tomu jídlu někde neubydou, ale mlýnek produkující nekonečné množství soli z pohádky Proč je moře slané porušuje zákon o zachování hmoty, neustálý přísun soli do moří by časem vyhubil veškerý mořský život a miliony tun soli, které jsou nutné k tomu, aby se z původně sladké mořské vody stala voda slaná by navýšilo celkovou hmotnost Země a vedlo by ke změně oběžné dráhy a celoplanetární katastrofě.

V řadě pohádek se objevuje nějaký objekt, který poskytuje nekonečné množství zlata. Oslíček, měšec, kabát s kapsami a podobně. Jistě nejedno dítko snilo o tom, že by takový zdroj peněz mělo. Nebylo by skvělé, kdybychom takového oslíčka měli všichni? Nebo alespoň důchodci? No, nebylo, neomezený přísun zlata by znamenal pokles jeho hodnoty a superinflaci, která by všechny peníze znehodnotila. Zároveň by to znamenalo obrovský propad výroby čehokoliv – proč se pachtit s prací, když lze bohatství nabýt třesením oslíčkem? Tento jev nastal ve Španělsku v době kolonizace jižní Ameriky a znamenal závažné hospodářské problémy pro celé království.

I samotné použití kouzelných předmětů je v pohádkách nesmyslné. Hlavnímu hrdinovi jde o nějaký konkrétní cíl, většinou o to, aby se oženil s princeznou a stal se králem. Ale namísto toho, aby po kouzelném předmětu požadoval konečný výsledek, požaduje pouze pomůcky, které použije k postupným krokům, čímž vše prodlužuje a komplikuje. Tento proces lze kromě klasických pohádek nalézt i v oblíbeném seriálu Arabela.

Některé kouzelné předměty by nutně svého uživatele zabily. Isaac Asimov upozornil na nebezpečnost sedmimílových bot, stejné riziko ovšem hrozí i Dlouhému z pohádky Dlouhý Široký a Bystrozraký. Pokud by někdo kráčel rychlostí „co krok to sedm mil“, znamená to, že by se pohyboval 11 214x rychleji, než běžný chodec. To je rychlost skoro 45 000 km/h. Při takové rychlosti by shořel třením o atmosféru jako meteorit a jeho zuhelnatělé zbytky by setrvačností vyletěly na eliptickou oběžnou dráhu kolem Země, protože by skoro dvojnásobně překročil první kosmickou rychlost.

Životu nebezpečný je samozřejmě i orientální létající koberec. Komu přijde létání na rychle se pohybujícím koberci jako fajn nápad, měl by si vyzkoušet, jaké to je, udržet se na střeše rychle jedoucího automobilu. A to ani nemusí pršet.

Samostatnou kapitolou je vykreslování postav jakožto kladných či záporných podle velice podivných kritérií. Například v pohádce o Sněhurce je Sněhurka ta hodná a královna, její nevlastní matka, je ta zlá. Ale každý, kdo má zkušenosti s šestnáctiletou puberťačkou si dokáže živě představit, jak se asi rozmazlený fracek vychovávaný v přepychu, kterým Sněhurka byla, chová k nevlastní mamince. „Ty mi nebudeš rozkazovat, nejsi moje máma,“ tohle musela královna slýchat desetkrát denně, není divu, že se jí chtěla zbavit. Ne, tady žádné černobílé dělení na dobro a zlo není.

A co pohádka o Jeníčkovi a Mařence? Proč je v tom příběhu jako zlá vykreslována čarodějnice, kterou děti zaživa upekly v peci, ale jejich rodiče, kteří je odvedli do lesa, aby tam umřely hlady, případně byly sežrány divou zvěří, jsou OK? Jakou povahu asi tak mohly mít děti (děti!), které byly schopny zaživa péct člověka v peci? Poslouchat zoufalý křik mučené čarodějnice?

V pohádce o Zlatovlásce, někdy ve verzi o koni Zlatohříváku a lišce Ryšce, je kladnou postavou kuchař Jiřík a zápornou král. Ve skutečnosti je tomu ovšem přesně naopak. Král se opakovaně projevil jako velkomyslný vládce, který odpouští svým poddaným porušení zákazů, za což měly být podle původního nařízení hrdelní tresty. Jiřík naproti tomu představuje postavu zápornou. Nejen, že ve verzi o koni Zlatohříváku a lišce Ryšce neuposlechne ani jednu dobrou radu lišky Ryšky, která ho musí znovu a znovu tahat z problémů, které si sám způsobí svou neposlušností, ale když si uvědomíte skutečný děj pohádky, je to jasný komplot vedoucí k převzetí moci.

Jiřík je kuchař, nemá žádné právo stát se vládcem. V případě smrti krále by se novým králem stal nějaký příbuzný stávajícího panovníka. Ale co Jiřík udělá? Je vyslán, aby přivedl králi nevěstu. Další postupný děj je následující: skutečně Zlatovlásku přivede, ta se provdá za krále, předvede mu, že postupným použitím mrtvé a živé vody lze člověka nejen oživit, ale i omladit (což král patrně potřebuje, když má mladou ženu, nejspíš mu to i sama dala najevo). Král se tedy rozhodne tuto proceduru podstoupit, ovšem Zlatovláska použije živou a mrtvou vodu v opačném pořadí (přičemž všechnu spotřebuje, aby se proces nedal opakovat), král je mrtev a nyní pozor – královna-vdova, kterou se tímto Zlatovláska stala, se provdá za kuchaře Jiříka a ten se tedy stává králem.

Jasné nemorální, leč patrně legální získání koruny. Jiříkov evidentně nešlo o Zlatovlásku to by s ní mohl zůstat v její vlasti, šlo mu o získání královské koruny. Kvůli tomu klidně nechal krále, aby se se Zlatovláskou oženil a užil si svatební noc. A to má být kladná postava?

S králi to mají české pohádky vůbec podivné. Klasická česká pohádka O Honzovi, které má možná stovky verzí, vypráví příběh, ve kterém se neschopný, líný a tupý Honza vypraví do světa, uplatí kouzelného dědečka (nebo jinou postavu) buchtami, které mu navíc upekla maminka, takže on sám se o ně nijak nezasloužil a za odměnu dostane princeznu. V důsledku toho se největší blb z vesnice stane králem a toto je dětem vydáváno za dobrý konec. Pak se můžeme divit, jak dopadají volby.

Jednou z oblíbených pohádek je ta o Popelce. V té je obsaženo více podivných zápletek. Tou první je metoda, kterou macecha použije, aby Popelku zdržela doma a ona se nemohla účastnit bálu. Dá ji za úkol, aby roztřídila popel a hrách. Musím říct, že tento úkol považuji za naprosto triviální, za použití síta je to hotovo za pět minut, případně je možno celou směs vyhodit a nahradit čistým hrachem a novým popelem, kterého je v peci víc než dost. Je pravda, že v jiné verzi je smíchán hrách a čočka, zde by tedy muselo být použito síto nebo původní suroviny nahrazeny novými, v každém případě je to otázka minut. Jaképak zdržení? Ale natvrdlá Popelka to fakt třídí po jednotlivých hrášcích. Co tím dětem říkáme? Nepřemýšlej nad příkazy a dělej to metodou, kterou ti přikáží, i když je to blbost? Kam se poděl tvůrčí přístup, inovace, logické myšlení?

Pak zde máme okamžik, kdy Popelka vejde do sálu, ve kterém se koná bál. Celý sál ztichne, všichni se dívají jen na ni, princ je z toho celý rozdivočelý. No bodejť by ne, když mladá holka vejde do sálu oblečená jen v tom, co se vešlo do oříšku. I kdyby to byl vlašský ořech, víc než tanga se tam narvat nedá. Není divu, že ho to zaujalo.

I metoda, kterou Popelku hledá, vzbuzuje otázky. Měla tak malou nohu, že její střevíček žádná jiná neobula? Kolik by jí muselo být let, aby se nenašla ani jedna dívka se stejně velkou (tedy malou) či ještě menší nohou? Od mých ženských příbuzných vím, že jim jejich dcery začaly brát boty (pokud měly nějaké, které se dceři líbily) zhruba od věku patnácti let. Nebyl ten pohádkový princ náhodou z Kataru?

Podezřelý je i vzkaz z pohádky o princi zakletém v žábu. Princezna žábu políbí, čímž prince osvobodí. Jenomže – co o něm předem věděla, kromě toho, že je to (snad) princ? Nic. Jaké morální poučení nám příběh dává? Že vdavekchtivá žena je ochotná kvůli výhodnému sňatku podstoupit intimní akt s kdejakou slizkou potvorou. Fakt úžasný příklad pro děti.

Naprosto nevyzrálý přístup při výběru partnera je k vidění v populární vánoční pohádce Anděl páně. Hlavní ženská postava si zde namísto viditelně schopného správce, který je možná starší, ale je inteligentní, finančně gramotný, žije spořádaným životem a hrdinku příběhu upřímně miluje, vybere neschopného, arogantního a zpustlého ožralu, který co nevidět přivede zděděné panství na buben a zamilovanou služkou nepokrytě opovrhuje. Takovému svazku má divák fandit?

V mnoha pohádkách je hlavním motivem osvobození princezny od nějakého nebezpečí, typicky je představuje drak nebo čaroděj. Draka či čaroděje nakonec zapíchne neohrožený hrdina, povětšinou nevzdělaný venkovský synek, který umí mávat mečem. Uznávám, že svalnatý odvážný mladý muž může být pro princeznu lákavým partnerem, ale skutečně splňuje kritéria pro budoucího vládce země? Co ví o zahraniční politice, o rozvoji měst, o správě státu? Je to podobné, jako kdyby byla vláda svěřena řekněme úspěšnému fotbalistovi. Kopat do balonu umí báječně, ale jak bude řešit důchodovou reformu? Takovýto vzor vládce předkládáme budoucím voličům? Nebyl by lepším vládcem ten čaroděj, kterému, co se intelektu a vzdělání týče, nesahá svalnatec s mečem ani po kotníky?

Co říci závěrem? Pohádky děti kazí. Naprosto není pravdou, že v nich vítězí dobro, vítězí postavy s velmi problematickým charakterem, které jsou za kladné pouze vydávány. Předkládají dětem vzory, které by měly sloužit spíše jako odstrašující příklady nevhodného chování, glorifikují omezenost, vzdělanost a inteligenci vykreslují jako zlo a jako řešení problémů či příslibu šťastného života nabízejí věci, které by ve skutečnosti vedly ke zkáze a zmaru celé společnosti.

Není divu, že zmatené děti pak nepoznají samečka od samičky a věří v green dealy a jiné fyzikální nesmysly.

Lidem, kteří brblají na chování na chování dětí tedy vzkazuji – stěžujte si na autory pohádek, ti je to naučili.