Někteří tvrdí, že staré slovo mecenáš dnes nahradil moderní sponzor. Mecenáš, jemuž dal jméno přítel římského císaře Augusta a podporovatel básníků Gaius Cilnius Maecenas, je ale něco zcela jiného než sponzor, který za svou podporu vždy vyžaduje nějakou protislužbu. Sponzorování je druh obchodu, něco za něco. Výrobce hodinek finančně podpoří film, v němž se na zápěstí hrdiny v záběru kamery objeví sponzorovy hodinky. V Maecenasově době jím podporovaní básníci jistě velebili císaře a také mnoho pozdějších mecenášů něco za svou ochranu či podporu očekávalo. Pravý mecenáš je však nezištný. Na rozdíl od sponzora nechce, aby podporovaný nosil oděv s jeho jménem, ukazoval se s jeho výrobky a papouškoval, co mu někdo poručí. Mecenáš je podporovatelem a ochráncem z vlastního přesvědčení. Jinak to není mecenáš, nýbrž sponzor. Proto není správné říkat, že mecenáš je synonymem pro sponzora.

Sponzorů je mnoho, zato mecenáši jsou vzácní. A mecenáš v jedné osobě s umělcem dnes prakticky neexistuje. O jedné mecenášce bude toto vyprávění. Jmenovala se Maria Stona. Byla německy píšící spisovatelkou a žila na zámku ve slezských Třebovicích, v malé vesnici vzdálené asi sedm kilometrů od centra Moravské Ostravy. Tovární komíny a těžní věže byly nadohled, za pěkného počasí je odtud vidět panorama Beskyd s Lysou horou. Ještě v 60. a 70. letech byla Maria Stona v Třebovicích, Martinově, Pustkovci, Svinově a staré Porubě díky žijícím pamětníkům známou osobností. Dnes upadla do zapomnění.

Kdysi bývala uprostřed vesnice Třebovice tvrz. Její přestavbou koncem 17. století vznikl jednoposchoďový barokní zámek. 15. prosince 1714 zámek přepadla a vraždila v něm lupičská banda Ondráše a Juráše. Jinak se tam nikdy nic zvláštního nepřihodilo. Obyčejné, ničím zvláštní panské sídlo, jaké zde bývalo v každé vesnici. V roce 1865 zámek spolu s třebovickým a martinovským statkem koupil jeho nájemce Josef Stonawski. Zámek se tak stal domovem jeho čtyřleté dcery Marie a jejím životním osudem. V roce 1881 se ve svých dvaceti letech Marie Stonawská vdala za Alberta Scholze, syna ředitele důlních a hutních závodů. Po sedmi letech strávených s manželem v Chropyni, kde se jim v roce 1882 narodila dcera Helena, opouští Marie Scholzová manžela a vrací se s dcerou k rodičům na zámek do Třebovic. Tam začíná literární dráhu pod jménem Maria Stona. V roce 1899 bylo její manželství rozvedeno. Po otcově smrti stává se v roce 1915 majitelkou zámku a hospodářství. O jejím dalším manželství jsou určité pochybnosti. Mnohé však nasvědčuje, že druhým, utajovaným manželem se stal spisovatel a literární kritik Karl Erasmus Kleinert, někdejší šéfredaktor deníku Neues Wiener Journal, s nímž Maria Stona na zámku žila až do jeho smrti v roce 1933.

Maria Stona kolem sebe dokázala soustředit vyznamné osobnosti a ze zapadlé vesnice vytvořila kulturní centrum Slezska. Na zámku v Třebovicích se od konce 19. století scházeli spisovatelé, malíři, hudebníci, novináři, prostě lidé ze světa kultury, Češi i Němci. K okruhu hostů patřila rakouská spisovatelka a mírová aktivistka Bertha von Suttner, první žena, která získala Nobelovu cenu míru, Karl Schönherr, Paul Keller nebo Marie von Ebner-Eschenbach.

Maria Stona (dole uprostřed ve světlých šatech) a její hosté, 30. léta

Maria Stona byla spisovatelkou a básnířkou. A to uznávanou. Vydávali ji ve všech zemích německého jazyka. Románem, který byl zastřenou autobiografií, vzbudila svého času velký rozruch. Román byl kritikou označen za silně erotický.

Společnost kulturních veličin a známých osob, která se u Marie Stony na zámku scházela, nebyla uzavřena. Byli zváni i neznámí, začínající umělci a nadané děti z okolí. Právě zde, u Marie Stony měl hudební skladatel a klavírista Ilja Hurník svá první veřejná vystoupení. Býval tam častým hostem a díky vlivu své mecenášky jej, i když němčinu ještě dobře neovládal, přijali na německé gymnásium. Slovo Marie Stony něco znamenalo. Účast ve vybrané společnosti u Marie Stony mohla být odrazovým můstkem do velkého německého hudebního světa. K tomu mohlo být německé vzdělání nejlepší cestou. Kdoví, jak by Hurníkova životní dráha vypadala, kdyby jeho rodiče v roce 1938 před německým záborem sousedního Svinova, kde Hurníkovi bydleli, neujeli do Prahy. Ve své vzpomínkové knize Dětství ve Slezsku se po čtyřiceti letech Ilja Hurník své mecenášce odvděčil tím, že ze stařičké paní udělal fanatickou nacistku ležící u „esesáckých bot před tváří k smrti sklíčené české vesnice“ a její poesii se jako prostoduchým rýmovačkám vysmál (Ilja Hurník, Dětství ve Slezsku, Československý spisovatel, Praha 1979). Ve sbírce Flammen und Flutten (nakladatelství Carl Reissner, Drážďany 1912) je kapitola Cikáni a v ní básně Cikánský tábor, Umírající, Pohřeb a Na křižovatce. Verše se skutečně rýmují, jak tehdy bylo obvyklé. Snad poněkud sentimentální, na nějaké plané veršování to ale nevypadá. Těžko dnes hodnotit sto let staré básně autorky, vydávané nakladateli nejen v blízké Opavě, ale také ve Vídni, Drážďanech, Lipsku a Berlíně. Také na stránkách ostravského obvodu Třebovice nic pěkného o Marii Stoně není. Jen stručná zmínka, že ji v roce 1942 Adolf Hitler povýšil do šlechtického stavu. Říkalo se, že prvnímu německému vojákovi, kterého po Mnichovu v roce 1938 potkala, líbala boty. Kdoví, co je na tom pravdy. Naproti tomu jsou svědectví pamětníků z Třebovic, vzpomínajících na Marii Stonu a tehdejšího třebovického faráře Františka Hadamčíka, který pro Marii Stonu sloužil, a to česky, v zámecké kapli mše. Oba prý spolu dobře vycházeli. Teprve půl roku poté, co se Třebovice ocitly v německé Říši, vzdal se v květnu 1939 pan farář třebovické farnosti a odešel sloužit na farnost do Protektorátu.

Maria Stona se konce války nedožila. V předposledním válečném roce umírá na zámku ve věku 83 let. Zámek byl v bojích těžce poškozen, měl tam po válce být nějaký provoz chemických závodů, nikdo se ale k jeho opravě neměl a v roce 1958 byla chátrající stavba zbořena. Dcera Marie Stony Helena Scholzová, provdaná Železná měla na zámku sochařský ateliér a byla poslední majitelkou rodinného sídla před jeho poválečnou konfiskací. Ve světě se proslavila jako sochařka, žila převážně v Římě, kde v roce 1974 zemřela. Na jedné ze scén Národního divadla moravskoslezského, v Divadle Antonína Dvořáka jsou v hlavním foyer dvě její díla – reliéfy Drama a Hudba.

Pamětníci na Marii Stonu vždy vzpomínali spíše v dobrém než ve zlém. Na svých statcích a v zámku dávala lidem práci. Zámek byl obklopen českým prostředím a zámecká paní s lidmi ve vesnici dokázala hovořit místním lašským nářečím. Pro náhodné návštěvníky bylo prý ohromující slyšet hlasitý projev spisovatelky píšící vytříbenou němčinou, elegantně oděné zámecké paní drobné, útlé postavy, brilantně ovládající lidový slezský jazyk. Ve zmíněné Hurníkově knize autor cituje slova Marie Stony, která na něj spustila při sestavování skupiny na lavičkách pro fotografování před zámkem: „Ty maly, oblez tam ty lafky a vlez tam do tej ďury. Ni tam, oto, co stoji Papsdorf. Honem, uvijaj se!“ Svou znalost života všech vrstev společnosti ostatně dobře zúročila ve své tvorbě. Její romány, povídky a cestopisy vycházely v českých překladech, z básní málo, snad jen výběr přeložený kdysi dávno malířkou a spisovatelkou Helenou Salichovou.

Do české Wikipedie se Maria Stona ještě nedostala. Je pouze v anglické a německé, kde je toho o ní poměrně dost. V různých zahraničních internetových knihovnách se lze dostat až na některá její díla na mikrofilmech. V českých knihovnách není. Kupodivu její jméno chybí také ve velkém dvoudílném Biografickém slovníku Slezska a Severní Moravy, vydaném v roce 1994 Ostravskou univerzitou. Nebude to úmysl, spíše neznalost a nedůslednost početného štábu více než 40 autorů, z nichž asi žádný o této ostravské spisovatelce nevěděl a při sestavování jmenného seznamu opisováním z různých zdrojů byla přehlédnuta. Zato na různé marginální figurky se místem rozhodně nešetřilo. V rozporu s úvodním prohlášením autorů biografického slovníku, že do něj zařadí nejen známé osobnosti, které zde žily, ale i ty, které se tu narodily a jejich další život a dílo jsou spjaty s jinými oblastmi, nedostalo se ani na skladatele Hurníka. A jakoby na všech, kdo náleželi o okruhu návštěvníků Marie Stony leželo nějaké kouzlo, není tam ani její utajovaný manžel Karl Erasmus Kleinert.

Témata svých románů, novel a cestopisů nacházela Maria Stona ve světě, který ji obklopoval a který po roce 1945, jeden rok po její smrti, zanikl. Bylo by škoda, kdyby zmizely i poslední vzpomínky.

Pozn.: fotografie se souhlasem Jana Larische,Th.D. převzata z jeho publikace P. František Hadamčík, vydané Římskokatolickou farností Ostrava-Svinov, 2009