Odvracím se od takových priorit současnosti myslí zpět do dávnověku před půlstoletím. Tehdy jsem ještě vegetoval v totalitní kleci, v očekávání, že z ní příští léto uprchnu, což se pak naštěstí povedlo. Bloumal jsem po náměstí ve Stříbře, nevábném okresním městě západočeského pohraničí. Tam jsem v taláru civilního soudce rozváděl rozvaděné kolchozníky a rozhodoval o majetkových nárocích, komu kolik slepic, králíků a občas nějaká ta koza.

Bažil jsem po intelektuálním povznesení, nesnadno dosažitelném za takových podmínek. Na onom náměstí, pár kroků od mohutně čpícího pisoáru restaurace a hotelu Evropa, do níž jsem tolik dychtil proniknout, fungoval kulturní stánek – knihkupectví s jednoznačně srozumitelnou firmou KNIHA.

Se švarnou inteligentní paní vedoucí jsem občas laškoval. Na otázku „Máte tady dneska něco k přečtení?“ dostalo se mi překvapivě kladné informace o novince, unikátu, už tam měla jen pár výtisků a zpod pultu vyňala ZBABĚLCE. „To si nenechte ujít pane doktore“ – nikoliv tedy soudruhu .“Napsal to nějaký Škvorecký, že si vůbec něco takového troufl, že oni si troufli to vydat, to teda nechápu. Jen aby z toho nebyl malér.“

Malér z toho ovšem vbrzku byl. V renesanční budově soudu, kde jsem uděloval jakousi spravedlnost, jsem také bydlel, na pelesti v kanceláři. Místo na spisy jsem se vrhl na opus prostořekého tvůrce a fantazíroval se s takovým odvážlivcem někdy potkat, což se ovšem nestane, však jak by se mohlo stát?

Pak tedy došlo ke zdárnému upláchnutí do náruče amerických imperialistů, změně adresy a všeho ostatního: nové prostředí, nové vystudování, až tedy z někdejšího soudce v socialismu vznikl univerzitní kantor v kapitalismu.

Uplynulo tucet let, když v roce 1969 ke mně dojíždějící student z významné Cornell University přijel s informací, že na jejich campusu zrovna sídlí tento Josef Škvorecký se svou manželkou Zdenou a zda bych neměl zájem se s nimi seznámit.

Při první příležtitosti jsem tak učinil, od začátku jsme si dobře rozuměli a on mě ponoukl, abych se chopil pera a začal psát také ve své mateřštině češtině, což tedy dosud činím, někdy až s grafomanskou či grafomanickou, maniakální vervou. Velikán Josef se stal kmotrem našeho synátora, k obřadu došlo v Torontu v kostele svatého Václava, ceremoniálu se tehdy ujal kněz, někdejší dlouholetý politický vězeň.

Do Toronta jsem pak dvacet roků pravidelně dojížděl k redakčním schůzkám exilového dvouměšíčníku Západ, Škvorečtí jezdili k nám, potkávali jsme se na Floridě, strávili spolu nejeden silvestr, telefonujeme, korespondujeme, kamarádíme spolu dodnes.

Josef a Zdena nejen spisovatelé, ale i nakladatelé. V době totalitního temna, z exilu se pokoušet o nemožné, českou literaturu v domácím prostředí škrcenou, topenou, snažit se ji udržovat nad vodou. Jejich nakladatelstvi 68 Publishers Toronto vydalo víc než dvě stovky knih. Za takové zásluhy si zaslouží medaile velikosti posvícenských koláčů.

A Škvorecký teď absolvuje své osmdesáté páté narozeniny. Jak se ten generalissimus Čas nám všem hanebně valí vpřed! V Orwellově roce 1984, čili přesně před čtvrt stoletím, tehdy zrovna při vandrování Namibií, cestou z pouštní oázy a výhně Ai-Ais do Swakopmundu, někdejší teutonské koloniální výspy, jsem Mistra Josefa, právě dosáhnuvšího šedesátin, tak značného již jubilea, upřímně litoval.

Jenže čas se nikomu z nás nezastavil. Tentokrát s tuze vřelou gratulací abychom si přáli nadále ještě nějakou užitečnou smysluplnou dobu setrvávat.

(Text vyšel původně v časopise Nový polygon)

Neoficiální stránky Oty Ulče