To je název knihy Terezy Matějčkové s podtitulem: Osm cvičení ve filosofické rezignaci. Autorka na životních příbězích několika význačných filosofů ukazuje, na co ve své práci museli rezignovat, aby dosáhli světové proslulosti. Název si Tereza Matějčková vypůjčila od Reinera Maria Rilka a stejně jako on nepíše o vítězství, ale o stylech výdrže v žití a přežívání. Autorka, jak zmiňuje hned v úvodu, je totiž přesvědčena, že rezignace patří k ustavení každého výjimečného já.

Tereza Matějčkové se v této výjimečné knize, jejíž název zní velice odborně, podařilo dotknout podstatného ohrožení současné existence velkého množství lidí, kteří si vystačí s přebíráním cizích názorů. Jsou to ti, kteří nedokáží myslet myšlenky, tedy přemýšlet kriticky o svém vlastním myšlení. Tereza Matějčková tvrdí, že rezignace je podmínkou plnohodnotného já, které překročilo svou bezprostřednost a vnitřním úsilím se posunulo k větší duchovnosti či vytříbenosti. Jinými slovy: Daří-li se vnímat osobitě náš vztah ke světu, je rezignace východiskem, tedy základem toho, kým jsme a jaký je náš úběžník.

Řečeno nefilosoficky: jde o to si uvědomit, že každé plnohodnotné poznání musí být i přiznání: člověk si musí umět přiznat všechny své prohry, nedostatky, chyby a úhybné manévry a zároveň stejně ostře pojmenovat i své schopnosti, výhry a vykročení svým směrem. Teprve tato schopnost umožňuje každému, kdo se o to snaží, zahlédnout svůj úběžník. Takový výkon je však čím dál těžší, jsme-li obklopeni či dokonce zavaleni opotřebovanými slovy, z kterých už dávno vyvanul obsah. Autorka spolu s Hegelem připomíná, že je to ale právě jazyk, který nás činí vpravdě myslícími i činnými tvory. Slovy nejen myslíme, ale některé skutečnosti i vytváříme. Nebo jak říká jinde: To, z čeho se svět hýbe, je myšlení. První kapitolu věnuje Tereza Matějčková Hegelovi, který je považován za nejnaivnějšího osvícence. Filosofové v něm spatřují architekta moderního totalitního státu, protože za Hegelova člověka rezignuje společenství tím, že si na sebe převede jeho ochranu. V tom mají kritici Hegela pravdu, jak můžeme vidět na příkladu současného Ruska, kde většina obyvatelstva delegovala odpovědnost za sebe na svého vůdce. Ale přesto je na Hegelovi velice zřetelně vidět, že skuteční velikáni jsou mocní tím, že nemyslí „své“ nápady, že na ně rezignují, a uchopují myšlenky, které v nezřetelné podobě nacházejí ve světě a které svým jednáním činí vyslovenými, a tím rovněž skutečnými. Tito myslitelé vědí, že to, co je móda, je pryč.

Protože zlom světového ducha zaznamenal Hegelův současník Schopenhauer, věnuje Matějčková další kapitolu právě jemu. Shoduje se s ním například v tom, že vůle je jádrem osobnosti a v jistém ohledu i společnosti, nebo že výjimečné výkony individualitu vždy přesahují. Takovými výkony jsou schopnost soucitu a uměleckého vyjádření a, především, askeze. Proto jsou podle Schopenhauera soucit a umění, které stojí na schopnosti odstupu od sebe samého, pouhými prostředkujícími kroky k dokonalé rezignaci na sebe sama. Nejde totiž o to, co jsme, natož kdo jsme, ale jak jsme.
Jednou z ústředních linek obsáhlé knihy je svoboda, o níž autorka přemýšlí i s dalšími filosofy. V závěru dochází k přesvědčení, že ve svobodě usilujeme o ztrátu sebe sama, pouze proto, aby v nás tkvělo něco víc, než čím sami jsme.

Psáno pro ČRo Vltava.