Loupežník Václav Babinský byl dvoumetrový drsný chlap, který se neostýchal přepadenou osobu i zamordovat, když to bylo nutné. Po letech nezákonné činnosti byl nakonec přece jen dopaden. Před soudem vytrvale lhal a všechny své skutky drze zapíral. Soudce se nechal zviklat, a proto zločince neposlal na šibenici, nýbrž do pevnosti Špilberk na 20 let těžkého žaláře.

Tam se Babinský setkal s polskými vlastenci, kteří ho pokládali rovněž za bojovníka za svobodu. Loupežník jim to nevymlouval. V žaláři ošetřoval nemocné spoluvězně a propadl velké zbožnosti, jen on by mohl říci, zda to myslel upřímně. Díky důvěře, kterou takto získal, se mu podařilo uprchnout a byl chycen až po pěti dnech. Vězení mu nikdy nevonělo, ani ve Valdicích u Jičína to nebylo o moc lepší. O amnestii císaře nemohlo být ani řeči.

Když si trest konečně odseděl, nevěděl, co bude dělat. Nikoho venku neznal, zato lidé znali jeho, aspoň z doslechu. Nikdo k pověstnému raubíři neměl důvěru. Proto byl Babinský nakonec rád, když se ho ujaly jeptišky v Řepích a zaměstnaly ho jako zahradníka. Práce to nebyla těžká a o živobytí měl postaráno, ani modlit se příliš nemusel. Navečír chodil v černém obleku do hospody a tam za pivo nebo za štamprli vyprávěl příhody ze svého pohnutého života, zážitky spoluvězňů nebo vlastní výmysly. Ty byly nejlepší. Ale domů se vracel ještě před setměním, protože – jak říkával – „dneska aby se poctivý člověk skoro bál vyjít na ulici“.

Jednou se do hospody přišli na něho podívat studenti z Prahy. Objednali mu kontušovku a jeden z nich se starého loupežníka otázal:

„A řekněte nám, prosím, jaký byl váš vůbec poslední zločin?“

Babinský se zahleděl do stropu, kde se procházely mouchy, a zapátral ve své děravé paměti. Teprve po další sklence spustil:

„Jednou se na naši zahradu zatoulal z Bílé hory kanec a rozrochnil celý záhon s cibulí. Ukázal jsem to boží dopuštění matce představené a ta řekla: Co se dá dělat, byla to Boží vůle. Hned druhý den ráno jsem vytahal z vedlejšího záhonu mrkev a výhodně ji vyměnil za flašku jeřabinky. Záhon jsem trochu nakypřil motykou a matce představené jsem oznámil, že kanec přišel znovu.“

Babinský domluvil, a když viděl zklamané obličeje, znovu si uvědomil, že pravdomluvnost mu v životě nikdy neprospěla a že lidé o pravdu vlastně ani moc nestojí.