President Václav Klaus minulý týden pootevřel jedno téma, o němž se mluví nezaslouženě málo, a to je stav a smysl žurnalistické reflexe kulturních statků a aktivit v Čechách. Klaus napsal článek, v němž uctil památku krátce po sobě zesnulých filmových režisérů Antonioniho a Bergmana. A vzápětí jejich monumentální dílo srovnal s produkcí, kterou považuje za protipól: jmenoval komerční filmy české i zahraniční - od Harry Pottera a Shreka po Pupendo a Tmavomodrý svět.

Klausovo východisko je zřejmé: na filmech 60. let, tedy na Bergmanovi a jeho generaci Klaus vyrůstal. Jde o díla, která vyjádřila jednu z velkých cest filmového umění v době, která byla pro film tohoto typu ideální. 60. léta se celosvětově vyznačovala hledáním nových filosofických a estetických modelů a možností, které by nahradily poválečná, konzervativně usedlá a dogmatická 50. léta, otevřela větší prostor pro tvůrčí svobodu jedince a naznačila cestu do budoucnosti. Podobné procesy se odehrávaly v hudbě, divadle, výtvarném umění, architektuře... Jenomže dnes je doba jiná. Jedním z jejích znaků je i proměna funkcí umění a jednotlivých žánrů. Film je dnes především prostředkem zábavy, nikoli hledání nového smyslu a způsobu života. Tuto roli dávno převzal internet a spolu s ním třeba nový městský hudební folklór, od 80. let minulého století rapová kultura, nezávislá taneční scéna atd. I revoltu dnes stěží budeme hledat ve filmu. Už se nezopakuje francouzská nebo česká nová vlna, projevem neortodoxního mladého myšlení už nejsou díla typu Bláznivý Petříček nebo Zabriskie Point. Revoltu či spíše alternativu dnes nabízí klubová hudební scéna propojená s drogovou subkulturou a silně ovlivňovaná vlnou etnické inspirace. Z toho vychází nové projevy životního stylu, počínaje stylem oblékání a konče proměnou základní hodnotové stupnice. Zjednodušeně řečeno: čekat, že dnes se může zopakovat konjunktura filmového umění Bergmanova střihu, je marné. Role se změnily a změnili se i aktéři a diváci.

President ale vyvolal svým článkem vlnu reakcí českých umělců a novinářů. Ti se shodli na tom, že kdyby čeští filmaři měli srovnatelné finanční možnosti jako jejich kolegové v Hollywoodu, také by byli schopni tvořit lepší filmy. Doslova zaznělo: bude-li více peněz, budou kvalitnější filmy. A jedním dechem debatéři dodávali, že oni by za velké peníze netočili komerční pohádky typu Harryho Pottera či Shreka, nýbrž veledíla z rodu těch bergmanovských.

To jsou dvě témata vedle sebe. Zkusme najít odpovědi postupně. Za prvé: Jsou vynaložené peníze cestou ke kvalitě umělecké výpovědi? Najdeme řadu příkladů, které napovídají zápornou odpověď. Kvalita oscarového Obchodu na korze jistě nevycházela z rozpočtových možností, nýbrž z velmi kvalitní předlohy, scénáře, skvělých hereckých výkonů a vynikající režie. A v neposlední řadě z dobrého načasování: tehdy rezonovala jak zvolená tématika - osudy lidí za Slovenského štátu - tak úhel, z nějž byla nahlížena, a také ovšem doba, v níž se prostě o těchto věcech znovu vážně přemýšlelo a hledaly se nové odpovědi na staré otázky. O nějakých patnáct let mladší film Atomová katedrála měl mnohem vyšší rozpočet, ale výsledek nestál za nic: špatné téma, špatný scénář, herecké výkony k ničemu, nezájem publika o téma i formu, to vše odsoudilo rozpočtově velkorysý film k totálnímu propadu. Nebo jiné příklady: Komorní drama Volkera Schloendorffa Smrt obchodního cestujícího vznikl za zlomek peněz, než které byly vynaloženy třeba na Kostnerův Vodní svět. A přece Schloendorff uspěl a Kostner propadl. Takže to asi prostě v penězích není.

A k druhé otázce: Proč se vůbec srovnávají filmy o Potterovi se Zvětšeninou či Pramenem panny? Není to stejný nesmysl jako srovnávat obraz Jacksona Pollocka třeba s elegantním designem nového auta? Obojí má svou výtvarnou hodnotu, ale docela jiného příjemce - a tedy smysl a poslání. Svrchu jsem jako příklady použil dvojice filmů Obchod na korze a Atomová katedrála. Oba to byly filmy s politickou rovinou, oba měly ukazovat jednání jednotlivce v historických okamžicích. Výsledek byl popsán. Obdobně u Smrti obchodního cestujícího i u Vodního světa šlo o psychologickou sondu do duše v osobní nebo civilizační krizi. A není podstatné, zda byl užit jazyk a dekorace průměrné americké domácnosti, či katastrofická sci-fi vize voru kymácejícího se na neklidných vodách zatopené planety. Základní otázky po smyslu lidského bytí si ty filmy kladly odbobně - ale srozdílným úspěchem.

Srovnávat Pottera a Lesní jahody je jednak nesmyslné, jednak nespravedlivé - vůči Potterovi. Jestliže Lesní jahody vrchovatě uspokojují hlad intelektuála po zamyšlení, Potter podobně bohatě uspokojí poptávku diváka, který se chce bavit formálně dokonalou pohádkou. Navíc speciálně filmy a hlavně knihy o Potterovi řeší srovnatelné množství morálních dilemat, jako Bergmanovy filmy, jen jsou určeny pro dvanáctileté publikum. Je dost možné, že dnešní dvanáctileté diváky filmy o Potterovi po citové stránce dobře připraví pro budoucí pochopení Lesních jahod. Je velká škoda, že tuto souvislost v té probíhající diskusi o smyslu kultury nikdo soustavně nepřipomíná.

Měli by to činit novináři. Oni jsou ti, kdo by měl pro publikum přehledně diferencovat, rozlišovat a nesměšovat žánry. Místo toho ale v kulturních rubrikách na rovnocenných místech najdeme články o Bruce Willisovi a Georgu Taborim. Recenze na Smrtonosnou past dostane větší prostor než článek o Fontáně Darena Aronofského. A to už vůbec nemluvíme o tom, jak masově do kulturních rubrik proniká masová popkultura typu Česko hledá superstar. Pak je namístě se ptát: k čemu vůbec jsou kulturní rubriky, když je redaktoři plní svými často velmi konformními názory na díla, jejichž smysl tkví ve vydělávání peněz, nikoli v tvorbě trvalých hodnot? A s tím souvisí druhá a třetí otázka: jsou naši novináři dostatečně fundovaní, aby od sebe vůbec rozpoznali, co je trvalá hodnota a co jen dočasný výstřelek? A i kdyby toho byli novináři schopni, má vůbec taková činnost smysl - dnes, v epoše přehlcení vjemy a informacemi, kde životnost zážitku se měří ne v letech, nýbrž spíše ve vteřinách, tedy do jaké míry si novináři mají hrát na osvětáře?

A poslední téma se týká tématu pro naše kulturní redaktory obzvláště bolestivého, a to je jejich spjatost s vybranými tvůrci či skupinami na kulturní scéně působícími. Mnohdy se takový kulturní redaktor o vlastní vůli stává spíše propagačním agentem nějakého filmového, hudebního či divadelního díla a jeho tvůrců, což nutně navozuje poněkud korupční podezření. A nemusí jít zrovna explicitně o korupci, může jít prostě o vyjádření novinářova pozitivního či negativního postoje k určité osobě či dílu, kdy tento postoj nemá estetická věcná východiska, nýbrž jen a jen povahu soukromé lásky či zášti. To je nepochybně nebezpečí, které na novináře číhá i v jiných profesních oblastech, v žurnalistice politické i třeba sportovní. V té kulturní je to ale zřejmě nejlépe vidět.

Tedy zpět na začátek této úvahy:

Naši novináři by si měli ujasnit, zda chtějí plnit roli zpravodajskou, či osvětovou. Měli by si utřídit fakta a nesrovnávat hrušky a traktory, a už vůbec nepsat, že hrušky jsou horší než traktory, protože neumí jezdit po poli, či naopak vyčítat traktorům, že nejsou dobré do kompotu. Jakmile si kulturní redaktoři udělají pořádek ve své vlastní osobnostní identitě, nebudou mít tolik zastánců ani tvůrci slibující velké zážitky za velké peníze. Tedy budou-li to prostě malí tvůrci. A o to jde. Naši novináři přispívají k obecné nepřehlednosti, kdy není dost dobře vidět, který tvůrce opravdu má co umělecky nabídnout, a který se prostě stará o pohodlné živobytí. Pak se může stát i to, že oba typy tvůrců spadnou do té druhé kategorie, což k řadě z nich vůbec nemusí být spravedlivé. Proto by se i oni sami měli usilovat o co nejtransparentnější diferenciaci ve vlastních řadách. Dělají to konec konců nejen pro sebe - ale především pro diváka. Pokud je divák nezajímá, nemusí to dělat vůbec a žádná škoda nevznikne.

(Psáno pro Česká média)