Podle spekulací některých médií (jež dotyčná promptně popřela) má bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová šance stát se americkou velvyslankyní v České republice. Rozbory přenechme v dané chvíli politologům. Dle mého názoru je především třeba se dotyčné dámě docela obyčejně omluvit.

Za co? Citujme: „Reklama nesmí ke svému působení využívat nositele veřejné autority (například politiky…) …“ (Kodex reklamy in Winter, F.: Právo a reklama v praxi, Praha Linde 2007, s. 325). A jsme u toho. Aniž o tom patrně česko-americká veřejná činitelka věděla, využil/zneužil nedávno jistý český režisér její jméno ve formě reklamy zvané „umístění produktu“.

Popišme stručně ono kontroverzní filmařské „umístění produktu“: Diplomat (v podání Ivana Trojana) se snaží udobřit si známého dárkem. Podává mu láhev Mondaviho Private Selection, kterou prý předtím on sám obdržel od Madeleine Albrightové: „Vynikající víno!“ Udobřovaný kamarád (v podání Jiřího Macháčka) si láhev důkladně prohlíží a konstatuje, že „vypadá skvěle“. Nakonec ji přece jen neobměkčen vrací dárci. Činí tak šarmantně a s typicky macháčkovskou nonšalantní průpovídkou: „Strč si Mondaviho Private Selection od Madeleine Albrightový do prdele.“ (Název produktu je tedy zopakován dvakrát, pokaždé spolu se jménem Albrightové, dvakrát je produkt výslovně pochválen.)

Sekvence je ústrojně, organicky začleněna do celého příběhu (film pojednává o partnerských trampotách tří kamarádů-třicátníků), o tom žádná. To však evidentně není jediným aspektem, který je zde třeba kriticky zkoumat. Hlavní problém spatřuji ve znepokojivém jevu: Věci, které by si nikdo nedovolil v samostatném, řádně označeném reklamním spotu, „lajstne“ si dnes v České republice kdejaký filmař v rámci „umístění produktu“!

Navzdory dotyčnému inzerentovi a navzdory dotyčnému režisérovi si dovoluji tvrdit:

1) Ani v tzv. „umístění produktu“ by nemělo být využíváno jméno nositele veřejné autority.

2) Ani v tzv. „umístění produktu“ by neměla být dáma posílána do prdele.

Mám tudíž za to, že designované americké velvyslankyni v Česku je třeba se za dotyčnou filmovou sekvenci omluvit.

Od pana Roberta Mondaviho (dotyčného vinaře) nelze omluvu čekat. Zemřel v květnu 2007, několik měsíců před prvním uvedením dotyčného filmu do českých kin. Sotva by se ostatně omluvil sám. Byl vám to tvrdý chasník! S vlastním bratrem se soudil, zda se má při prezentacích produktů číst jméno Mondavi po italsku (Mon-da-vi), anebo po anglicku (Mon-dej-vi) – Trojan i Macháček vyslovují jméno v souladu s dávným rozsudkem, tedy po italsku (i to organicky ladí s příběhem, Trojan hraje českého diplomata v Itálii; jinak vyjádřeno: popisované „umístění produktu“ má v rámci filmu takový význam, že ovlivnilo fabuli). Počátky budování dotyčného vinařského impéria spadají ještě do dob prohibice. (Jak zdůrazňují oficiální životopisci, v šerých dobách prohibice byla ještě veškerá produkce určena pouze, toliko a výhradně na soukromou spotřebu v rámci rodiny – jak také jinak, že?)

Omluvu nelze čekat ani od dotyčného českého režiséra. Ten před časem zesnul umělecky, změnil se z umělce na filmopodnikatele (podrobněji je to vysvětleno v recenzi na dotyčný film z pera Jana Rejžka, jež vyšla v Lidových novinách v září 2007). S filmem, který s nemalou slávou představil světové filmařské branži na posledním filmovém festivalu v Karlových Varech, jistě po čase podobně jako s jinými svými díly vyrazí za oceán. Oproti tamním kolegům, kteří jsou dnes – paradoxně – při propagaci produktů celkově daleko svázanější (i pravidly nepsanými), bude mít náš filmopodnikatel nezanedbatelnou „konkurenční výhodu“…

Vzhledem k výše uvedenému se paní Madeleine Albrightové za dotyčné „umístění produktu“ omlouvám alespoň já a přeji jí do roku 2009 i do další kariéry (ať už přímo na veřejné scéně, nebo spíše v zákulisí, kde se mnohé připravuje a „vaří“) vše nejlepší.