Už jsem na tomto místě jednou ukázal, jak plytké, vágní, plné frází jsou často hodnocení uměleckých děl z pera novinových tzv.kritiků. Mnozí recenzenti – zejména divadelní a filmoví, občas i hudební či literární – sázejí na to, že čtenář jejich recenze dílo neviděl, nečetl, neslyšel, a tak v hodnocení létají kolem díla tak zeširoka, jak jim jejich fantasie umožňuje. Rozkmit takových hodnocení pak bývá až oněch pověstných 180 stupňů. Kde je pravda, zda u těch, kteří dílo velebí, či u těch, co je haní, se však nedozvíte, protože tito recenzenti používají pokud možno nicneříkající hantýrku plnou obecných vyjádření, generalizujících soudů, efektních, ale často nesmyslných přirovnání a analogií.

Příklad takového hodnocení uměleckého počinu přinesla třeba Mladá fronta Dnes (16.9.) v kulturní příloze Scéna. Tři divadelní recenzenti tam hodnotí totéž dílo, Ridleyho hru Rtuť v podání Divadla Letí v Karlíně. Zatímco Vladimír Hulec hru považuje za „největší zklamání“ z oblasti coolness dramatiky, „herecky neinvenčně převyprávěné, dramaturgicky neuchopené a režijně rozpačité“, pro Hulcovu kolegyni Janu Soprovou naopak herci „byli pravdiví a tudíž na konci dojemní“, a obecně prý „režisér umí scény prodat“. Třetí do počtu kritiků Tomáš Vokáč na to šel od lesa a známkoval: „jednička za prosto a odvahu, dvojka za hudbu a herecké výkony, trojka za režii…“. Vokáč se dopustil nejhrubší chyby, jaké se vůbec může někdo v hodnocení uměleckého činu dopustit: čísluje výkony či pořadí jak na základní škole, jako by předpokládal, že umělecké výkony lze měřit či vážit na obecně platných a stoprocentně objektivních vahách.

Zajímalo by mne, jak by tento recenzent oznámkoval třeba dvě interpretace Máchova Máje (obě jste mohli v 80. letech vidět na pražských scénách, a obě byly naprosto mimořádné – a interpretačně zcela odlišné) – přednes Rudolfa Hrušínského – a Miroslava Kováříka. Byl by pro Vokáče Hrušínský za jedna, či za tři? A Kovářík? Prolezl ten by vůbec do Vokáčovy vyšší třídy? A co jiní recenzenti: nenazval by jeden Hrušínského výkon akademickým, suchým, nevzrušivým, a druhý naopak výkonem hodným velkého herce, plným vnitřní filosofie a vyrovnanosti? A co chuděra Mirek Kovářík, jak ten by vyšel se svým Májem z per recenzentů? Jako mistrný a fascinující klaun, který naplňuje slova gesty a překvapivým obsahem? Nebo jako zanícený ochotník z Litvínova, který nepochopil odvěkou archetypálnost Máchovy symboliky? To všechno jsou fráze, které byste si mohli přečíst, kdyby tato díla ožila a byla znovu předmětem hodnocení našich dnešních recenzentů.

Opravdu se nelze divit, že má povolání uměleckého „kritika“ tak špatnou pověst a tak minimální odborné a společenské renomé.

(psáno pro Česká média)