Použít název písně "superstar" Anety Langerové do titulku mě napadlo při čtení víkendového zamyšlení spisovatele Jiřího Kratochvila v Lidových novinách (Zahubí svoboda literaturu? LN, 14.1.). Kratochvil tu neobyčejně otevřeně a jasnozřivě píše, jakou připisuje roli literátům v našem současném (svobodném, kapitalistickém, tržním, mediálním) věku: "Svoboda je pro spisovatele životodárným statkem a absolutní svoboda absolutním štěstím. Samozřejmě ne štěstím konzumním, naopak, romanopisec ve svobodné společnosti se bude muset smířit s tím, že jest mu žít velice, velice skromně… Svoboda nezahubí literaturu, jen ji přivede k jejímu skutečnému údělu a k jejím (čtyřiceti či padesáti) čtenářům."

To jsou slova hodnoty živé vody. Zejména v zemi, kde zástupy zchudlých umělců, kteří se dříve těšili z výsad privilegované vrstvy, hořekují nad tím, jak je ta dnešní doba duchaprostá a jak hloupé zástupy trestuhodně nestojí o perly z jejich dílničky. Od této lamentace je však, jak známo, nebezpečně blízko k volební urně a vhození lístku barvy rudé či růžové, zčásti jako vzpomínky na časy prý lepší, zčásti jako naděje na prý lepší budoucnost. Je to však jen šálení, jak ve svém cechu jistě nepopulárně přiznává Kratochvil, sám nepochybný a výsostný autor, který svým dílem dokazuje, že píše kvůli své intimní potřebě tvořit, ne kvůli touze po společenském uznání a pašalících.

Kratochvil mimochodem debutoval až ve věku jak se říká, hodně zralém. Minulý režim jej nevydával, a on se mu ani nenabízel. Kratochvil je autor pro svobodné časy. Tím není řečeno, že je to autor snadný, či dokonce konjunkturální, naopak. Jako jeden z mála si uchovává svou identitu, osobitost, své kořeny, a také své názory. Za ocitování stojí ještě tenhle: "Literatura je vedle filosofie a náboženství další z těch sisyfovských zbraní vůči hrůze lidského údělu, ukončeného smrtelnou propastí. Takže psaní románů není žádnou hrou pro volná nedělní odpoledne. A proto jsem taky přesvědčen o tom, že žádnému romanopisci neuškodí, když se hodně umaže od života, než se definitivně usadí u psacího stolu."

Jak životodárně zní taková myšlenka na pozadí nářků jiných, kteří mají za to (jako kritik Jan Lukeš na stejném místě 10.12.), že spisovatel je posvátná kráva, která se nesmí vyčerpávat normální prací (třeba v reklamě) za účelem obživy. Kratochvilovou optikou by se dalo říci, že takový chráněný druh pak ale není spisovatel, nýbrž producent slov a vět, žijící v inkubátoru, kam místo kyslíku proudí veřejné peníze. Jaký tento autor může napsat román?

Ve světle aktuálního problému - odchodu Jiřího Stránského z čela Pen-klubu - by se nabízelo doporučení: Když už spisovatelé mají tu potřebu sdružovat se v podobná uskupení, aby tím o sobě a podstatě své existence dali kolektivně něco světu najevo, pak by si měli do čela stavět osobnosti Kratochvilových názorů. Prestiž jejich stavu by tím nijak neutrpěla: právě naopak.

16.1.2006

(Psáno pro server Ćeská média)