Vláďa Zíka, o kterém jsme psali minulý týden (Španělé na Everestu? 1942!), nebyl pochopitelně jediným psavcem, který se za války svezl s vlnou propagandy. Do češtiny byli překládáni například i různí němečtí autoři a hotovým rájem demagogie se díky tomu právě před pětašedesáti lety (1943) stala edice sešitů Knihovna pro mládež produkovaná nakladatelstvím Orbis (1921-1997), které téhož roku uvedlo na trh třeba i kuriózní knihu Vladimíra Sacha Frantík, kladivo a spol. anebo Čemusovu prózu o elektřině plnou oživlých věcí a pojmenovanou Bratři Drátové...

V případě Knihovny pro mládež se ovšem potkáme s poněkud dramatičtějšími názvy.

Upoutá kupř. titul Zákopníci ničí sovětské přísunové spoje (napsal W. Menningen, svazek 2) či prostý Boj o Krétu (E. E. Strassl, sv. 10) anebo i dílko 38 mužů dobývá Vichy (Walter Henkels, sv. 13). A dále pak JENOM ZDÁNLIVĚ odtažitější (avšak stejně brakově propagandistický) Hrad mongolských lupičů (Hans E. Dettmann, sv. 14). Mohli bychom ve výčtu pokračovat.

2.

Všechny tyto výtvory spojovala řada faktorů. Především to, že atakovaly české děti čtrnáctidenně, za další pak to, že je šlo pořídit za pouhé dvě koruny. A redakce také zinscenovala hlasování, během něhož se odpovídalo i na následující otázky.

1. Které číslo Knihovny pro mládež se vám nejlépe líbilo?

2. Proč se vám nejlépe líbilo?

3. Které číslo se vám nejlépe líbilo jako druhé?

3.

Na zadní straně sešitů bývala tato militantní edice charakterizována jako „Knihovna pravdivých dobrodružství vojáků, námořníků, letců, cestovatelů i inženýrů-vynálezců na bojištích a ve všech zemích světa,“ mohli však již rovnou a stručněji napsat „na bojištích všech zemí světa“, protože třeba tituly Po stopách šavlozubého tygra (18) či Hledáme naftu (11)... anebo Tajemství zkumavek a křivulí (16) zůstávají v sérii v totální menšině a dokonce i pouhý přidružený článek na jedné z předsádek předkládá stručný Galileův životopis pod silně charakteristickým titulem Galilei, vědec a bojovník.

4.

Nyní už budu citovat, jak je nejen mým zvykem, a začnu třeba hned velmi akčním svazečkem Proti nepříteli do severských vod, přičemž upozorňuji, že dosáhl ve své éře minimálně čtyř vydání...

A právě když stojím u kantiny, abych si koupil několik cigaret, zmlkne náhle řízný pochod z tlampače.

„Pozor, pozor! Anglická vláda porušila bezohledně neutralitu Norska tím, že položila v jeho výsostných vodách minové uzávěry.“

I samo toto hlášení působí jako bomba!

Každému je nyní jasno, že Vůdce nenechá drzé porušení práva bez odpovědi. Jak to však učiní, neví ještě nikdo... Úmysly nepřítelovy jsou však nyní až příliš zřejmé: pod pláštíkem pomoci Finsku chtějí nám Britové odříznout ze skandinávských zemí dovoz rudy, kterou nezbytně potřebujeme, a tak ohrozit nebezpečně Říši překvapivým náporem z boku...

Hned jsme zapomněli na vycházku i na děvčata... Atd. Přeskočím až na konec:

„Heil Hitler, mužové!“ pozdraví admirál vojáky - a jako z jedněch úst zahřmí odpověď: „Heil, pane admirále!“

A teď velitel promluví k posádkám: „Odvážným rozhodnutím nařídil Vůdce vyloďovací akci, která nemá v dějinách příkladu. Nepřítel měl absolutní vládu na moři, ale posádky našich lodí vykonaly i nejnemožnější, a to díky své odvaze a jediné a společné víře ve vítězství i ve svého Vůdce.“

5.

A svého Svůdce, chce se mi dodat jako pokaždé, když nás trochu zaskočí až nábožný charakter podobných oslavných tirád...

Mnohému z námořníků pak připne admirál na prsa Železný kříž a když koná prohlídku, září mu vstříc oči všech. Ano, právě takovými slovy končí svazeček, po kterém mnohý tehdejší hoch i dost lačně sáhl - jako vzápětí i po dalším z titulů ozdobeném titulem „Bouřlivák“ a Neptun (Herbert Sprang, sv. 12) a podtitulem „Na honbě za konvoji ve středním Atlantiku“:

Ne, nikdo nevěděl, kdo se zpěvem vlastně začal.

Nejdříve jen tak někdo bzučel, pak bzučeli všichni a nakonec celá hlídka zpívala zamilovanou píseň: „U kasáren před velkou bránou stála lucerna a tam stojí ještě dnes... Kdyby se mi něco stalo, kdo bude s tebou stávat pod tou lucernou, Lili Marlén?“

Přiváben touto „svou“ písní – má přece v kapse obrázek Lale Andersenové – přišel i vedoucí inženýr na můstek a i on teď zpívá svým jasným barytonem do noci.

Nálada byla stále lepší. „Hrnek kávy pro Vůdcovu nejříznější hlídku!“

A tu vedle člunu náhle jako dvě torpéda zašustí tři stříbrné pruhy: delfíni ve hře lásky!

6.

Radši zase něco přeskočme a ve zbytku textu budeme už jen svědky záludného, podle toho, co čtu, však prý i naprosto regulérního potopení jednoho takzvaně „špinavého psa“. Totiž nijak se nebránícího a nic po většinu "honičky" netušícího parníku... A pak?

Už jen slavný návrat a... Velitel drží listiny o železných křížích, které si na této plavbě zasloužili. Tentokrát je jich mnoho, protože mnozí už mají nějakou tu úspěšnou plavbu za sebou... Nu, a takto byly malí čtenáři atakováni svazečkem Bitva o Thermopyly (Gerhard Ising, sv. 19):

A večer druhého dne dosáhla baterie Skoplje, hlavního města jižního Srbska, které svými četnými minarety připomínalo doby tureckého panství. Velká hejna kavek vyplašených výstřely poletovala sem a tam. Obyvatelstvo se skrylo do domů a jen tu a tam zahlédli vousatou tvář nějakého musulmana, jenž opatrně vykukoval ze dveří.

„Hrome,“ prohlásil malý Roden, „vždyť to tu vypadá docela tak, jak to líčil Karel May.“

Jinými slovy, jak to líčil oblíbený Vůdcův autor, dodávám...

„Ano, to máte zcela pravdu,“ podotkl poddůstojník Liebert. „Člověk by si opravdu mohl myslit, že je tu už v Asii.“

„Všechno však je ještě plné Srbů,“ řekl poručík Wald. „Při nejbližší dávce ran přeběhneme přes ulici...“ A tak dále – a tak podobně - a proskočme smrští střel radši zase až na konec sešitku:

„Peter Roden byl pohřben.

S ním ještě dva kamarádi od druhých děl. K ránu pak baterie dosáhla starého královského města Théb. Ještě jednou zde Britové nasadili Australce a Novozélanďany, ale sami už dávno uprchli k pobřeží... Řecký generál a starosta pak odevzdali německému vojsku i Athény a tím byla učiněna závěrečná čára pod osudnou kapitolou řeckých dějin. Město se vzdalo a bylo v německých rukou! Už zdaleka zářila Akropolis, jeho odvěký symbol.

A tam také baterie zamířila.“

7.

Ponechme všechny ty úryvky bez hlubších komentářů, ale myslím, že nelze nepostřehnout přinejmenším jedno.

Ačkoli ty definitivní dějiny píší vždycky až vítězové, průběžně se je pokoušejí zaznamenávat i právě vítězící...