27.1.2021 | Svátek má Ingrid


LITERATURA: Sex pro děti

24.3.2009

1.

Vojtěch Steklač, držitel ocenění ministerstva kultury za celoživotní dílo.

To čtu na rudé obálce dvě stě dvacetistránkové knížky Šeredka (CZ Books. Praha 2006). Inu, čestné dobrozdání. Psáno černě. Ale pod ním až panensky bíle: Romantické čtení a skutečné příběhy pro dívky. Tato kniha obsahuje přes sto „skutečných“ příběhů dívek nejrůznějšího věku, které vyprávějí o svých nejromantičtějších a nejerotičtějších zážitcích.

Už kontrast obou dvou reklamních nápisů zaujme a určitě pomohl prodeji. O nic jiného než o prodej tady ostatně ani nešlo. Anebo se pletu? Vojtěch SteklačŠlo? Zatoužil snad mnou od dětství obdivovaný Vojtěch Steklač (nar. 1945) stvořit nějakou novou, ale teenagerskou obdobu zdařilé Páralovy sbírky povídek Dekameron 2000 aneb Láska v Praze (1990)? Kdo ví, pomyslil jsem si optimisticky a jat nadějí rozevřel svazek a začetl se do kapitoly Dva najednou:

Žofie, 17: Když se podívám do zrcadla, hned si vzpomenu na „tenkrát poprvé“. Už je to pěkně znát. Není divu, vždyť za měsíc už budeme dva. Dodnes nechápu, proč jsem to udělala, a velmi toho lituji. Ten den hustě sněžilo… Hm, hm. Přeskakuji stránku. Karel do mě zezadu vnikl jako první. Po něm Martin a pak se ještě několikrát vystřídali. Cítila jsem v břichu příjemné chvění, a i když mrzlo, bylo mi teplo. Na ochranu jsem tehdy úplně zapomněla, i když ji stále nosím sebou, kdyby si ji nějaký kluk zapomněl. Potom mě doprovodili domů a oba mi dali své telefonní číslo. Bylo ale bohužel falešné.

Takže přece něco! Vida a hurá! Dočkali jsme se mravního ponaučení.

Následuje ovšem „povídka“ Chlupatý Ital. Pro změnu se jedná o vyprávěná patnáctileté Mariky. Přeskakuji. Nakonec i většinu dalších "kousků", ale sakum pakum jich je v knížce jako naseto. 143 "povídek". Překonává to párala aspoň početně. Ale jinak... Čtu tituly. Krásný a s vilou, Šťastná nehoda na kluzišti, Ruka jela po mém rameni níž a níž, Cítila jsem, jak do mě proniká, Ucítila jsem jeho penis, Jeho manželka nás celou dobu pozorovala, Nádherně mi dráždil Venušin pahorek, Jeho ruce sjely pod mé tričko… Ach jo! Ale ne, že by konečně i něco komplikovanějšího? Když zjistil, že mě otec znásilňuje, udělal totéž.

2.

Zmatený i raněný, protože přece miluji Boříkovy lapálie a Žlutého Robertka, promiňte, Roberta, uzavírám Šeredku a opatrně znovu pohlížím na titulní stránku. Ne, nikoli, nezmýlil jsem se. Autorem vskutku můj guru Vojta Steklač, mj. autor komiksu mého dětství alias Mořských vlků a ďábelské doktora QQ (na NP 12. 3.). Copak se zbláznil? A maně si vybavuji šest let starou sbírku povídek Veřejný nepřítel (2003). HM. Ta se mi ještě zdála v pořádku. I tohle je ovšem v pořádku, nicméně způsob, jakým je to prezentováno...

Leda že by to skutečně napsaly dívky samy, dochází mi. A Steklač výsledný balík elaborátů jen podepsal. Hm. Anebo snad dívčiny osobně a jednu po druhé zpovídal v pracovně? Dobře, ale proč dal slovo „skutečných“ do uvozovek... A bezděky se mi pojednou vybavuje relativně ještě únosný sitkom Nováci, který psal Steklač svého společně s Ondřejem Neffem i dalšími. Inu, co? Pořádný spisovatel by asi měl skutečně umět napsat skoro všechno, že, to je taky pravda, ale... Ale...

Šeredka vcelku nejvíc působí jako mechanické zhuštění několika desítek více i méně banálních dopisů vyzobaných z "Bravíčka" a zanechaných bez jakýchkoli komentářů. Aha! A konečně mi to dochází. Dokument doby!

3.

Ne, z vlastní knihy to zjistit nejde, ale jinou cestou jsem se pak dozvěděl, že autor (a mimochodem řečeno i vynikající fabulátor) doopravdy v Šeredce zúročil vlastní zkušenosti z práce v BRAVu, které nečtu, ale o němž se můžete poinformovat i zde u Pinkassa (zatím desátý článek shora a moc často to ne přibývá). Steklač, vystudovaný sociolog, totiž v tomto pověstném časopise po deset dlouhých roků redigoval rubriku Láska, sex a něžnosti, přičemž mu pod rukama prošlo více než deset tisíc podobných zpovědí, a právě z nich tudíž stačilo vyzobávat. Jest to ale vůbec férové?

4.

Už jsem zmínil Veřejného nepřítele. Proveďme teď malé srovnání obou knih, jak mě to naučili na vysoké. Veřejný nepřítel, pravda, je sice knížkou z naprosto jinačího ranku, ale vlastně ne zase tolik, anžto kráčí o beletrizací příběhů posbíraných zřizovatelem telefonní linky důvěry, přičemž oním zřizovatelem byli právě Steklač plus dr. Pavel Zemek. Už roku 1989 vydali ti dva knihu Volejte linku…, no, a Steklač ji po čtrnácti letech prostě jen prodloužil na dvojnásobek a kolegovo jméno pro přehlednost(?) rovnou vypustil.

První Šeredka to ale stejně není. Anebo snad je?

Tady se totiž jednalo o příběhy anebo chcete-li "stories" hrdinů už dospělých a knížka tedy skutečně byla blízká výše zmiňovanému Páralovu dílu, mimochodem řečeno, vynikajícímu. Ve Volejte linku… najdeme 14 povídek, ve Veřejném nepříteli ještě 13 dalších, přičemž tady ještě došlo k beletrizaci. O Šeredce nic podobného říct nelze a...

Zpozorovala jsem, že jde do tuhého. První sexuální zážitky... Tak se jmenuje celá třetí, a to dost rozsáhlá část, ale možná se s jejím obsahem snáze smíříte, když si konečně nalijeme čistšího vína a smíříme se s tím, že na Vojtu Steklače tentokrát nesmíme i navzdory jeho talentu pohlížet jako na fabulátora, nýbrž vskutku pouze jako na osvětáře. Inu, asi něco jako já tady. Ale vážně. Sociologii sice VS dostudoval už roku 1970 a nikdy se jí přespříliš nevěnoval, na to byl moc psavý, ale jedině a právě ze sociologického hlediska pak snad obstojí podobné konglomeráty erotických banalit.

Anebo taky ne. I decentně Steklačem přičesána totiž může Šeredka mladé jen či především prvoplánově vzrušit a o to se nepochybně i hrálo v první řadě.

5.

Čtvrtá a poslední část veledíla se přitom jmenuje V košili jeho maminky a já ji začal opět číst s velkou nadějí, že se alespoň ve finále něčeho dopátrám. A ne?

Nu, pokud „něco víc“ opravdu čekáte, už za velice krátkou chvíli čekat přestanete a tady jsou jen názvy některých dopisů: Těla se proplétala, Souznění duší, souznění těl, Nemohli jsme se od sebe odlepit, Pronikl do mého já, Poprvé jsem byla znásilněna...

Vraťme se ale od tak vysoké explicitnosti ještě i k druhému oddílu Knoflíky lásky (titul je odvozen od památného hitu Ivety Bartošové a tragicky zesnulého Petra Sepéšiho). Jedině v této části knihy totiž nakonec nejde jen o snůšku dopisů a dají se tu tedy najít i jakési skutečné kapitoly jediného delšího a souvislejšího příběhu. Právě ten ale nelze než srovnat (anebo i více než jen srovnat) s už druhou Steklačovou životní knihou Samota Blažejov (1969).

6.

Stále to ale nevzdávám a zakusuji se do knihy od začátku. První povídka? Dominik. Když mi svlékl i kalhotky, začala jsem já také svlékat jeho. Už jsem byla dočista nahá a on na mně ležel jen ve slipech. Cítila jsem, jak jeho ruka zajíždí mezi má stehna a byla jsem hrozně vzrušená. Vzal mou ruku a zavedl ji na svůj úd. Potom už to pokračovalo ani nevím jak, ale po deseti minutách do mě pronikl. Atd., ale ani to není bohužel vše. Snad aby svůj "dekameron" něčím přece zaštítil, umístil Steklač už do tohoto úvodního oddílu i dva příběhy s už dospělými hrdiny. Osobně mám sice dojem, že jde pouze o odpad, který už se nevešel do zmiňovaného Veřejného nepřítele, ale to je nakonec stejně úplně jedno. Historky se jmenují Začít znovu a Vánoční dobrodružství a v jednu chvilku jsem si už optimisticky říkal, že se tedy aspoň jimi povzneseme... No, možná ano!

„Tak se mi zdá, že už ten otok ustupuje.“ Ale pak mi po té noze jel výš. „Nevadí vám to?“

„Jsem přece v péči lékaře,“ usmála jsem se. Dostal se mi až pod kalhotky, ale opravdu si počínal velice zkušeně a jemně. Atd.

A jak už řečeno, čtenáře si svazeček našel (prodávali ho rovnou Levné knihy). O to šlo, b kontextu Steklačova díla se ale jedná spíš o kuriozitu. A šerednost. Snad i provokaci. Držitel ocenění ministerstva kultury za celoživotní dílo... V lepším případě by to pak šlo označit i jako žert. A plodný tvůrce prostě kráčí naproti "první signální" a bruslí na hraně mezi nejširším (ne)vkusem a vlastním estétstvím. Nikoli, nesklouzl k vyloženému pornu a nikde nepřekročil hranici určité cudnosti. Jestli je to tak ale opravdu lépe, to je na diskusi. Steklač se zkrátka i vměstnal do vydatelného šuplíčku a nakonec má knížka možná nejblíž příslovečné červené knihovně. Tedy i kýči. "

A že přece nepřekročil mantinely?" povzdechne leckdo. "Však právě tím ještě hůř!“

Původní verze článku vyšla v časopise Tvar



PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: Těhotenství bylo bezproblémové, později měl malý Honzík epileptické záchvaty i 30krát denně
PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: Těhotenství bylo bezproblémové, později měl malý Honzík epileptické záchvaty i 30krát denně

Šestiletý Honzík Hanuš se narodil s vrozenou vývojovou vadou pravé ruky. Když bylo malému půl roku, lékaři mu diagnostikovali opoždění...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.