1.

Malebné Holandsko! Jak malebné - se starobylými městy, pestrými přístavy a samotářskými mlýny VLICHOTILO se v jejich oči i zrak, takže se s ním jenom neradi loučili, když pohodlný vlak, tažený ZELENĚ nabarvenou lokomotivou se ZLATĚ zářícím kotlem dorazil k německým hranicím...

Ale nebylo možno zdržovati se. Domov volal, vábil, čekal... Po celonoční jízdě dostihli konečně cíle: Prahy!

Probouzela se právě k denní lopotě, ale proto nebyla méně krásná.

„Je to tu skoro jako v Londýně!“ řekla Pavla. „A jak všichni jsou přívětiví a veselí!“ podivovala se.

„To proto, že pracují k povznesení své vlasti - a poněvadž jsou hrdi na svoji svobodu!“ vysvětloval jí Kamil vzpomínaje však dnů, kdy se tak často vracíval v těchto ranních hodinách z nočních potulek.

„I my budeme pracovati!“ podotkla.

„Budeme!“ souhlasil.

„Už jsme doma!“ zajásal Jarin - a křepce vyskočil z vozu.

A stará kuchařka? Spráskla ruce: „Panenko Maria! Mladý milostpán se vrátil! A my o tom ani nevěděli!“

Jarin zatočil s ní rozjařen: „Kde je tatínek? Kde maminka?“

„Milostpání jsou v továrně!“

„V továrně? A co tam dělají?“

2.

Zajímavá otázka, viďte!

Ale ne. Nelamte si, pěkně prosím, hlavu s odpovědí, protože se vám vysvětlení stejně dostane ihned. A už opět i čtu: "V továrně? A co tam dělají?" Ne bez jisté obavy vyptával se Jarin, anžto se celou cestu bál, že najde otcův podnik v rozkladu...

A našel? Opravdu? Hm, a jak to vůbec bylo dál?

I to zvíme.

Nejprve však aspoň ve stručnosti připomeňme autora samotného!

3.

PhDr. Antonín Ludvík „Quido Maria“ Vyskočil (1881-1969) pracoval jako novinář, jako archivář a jako knihovník.

Byl však i odborným radou ministerstva obchodu.

Naprosto nic z toho ovšem Quidovi nezabránilo v sepsání asi tak šedesáti knižních titulů, což je i slibovaný počet, který si životně plánuje Michal Viewegh (ale to nevhodně odbočuji).

Navíc.... se stal Quido i pohádkářem (Pohádky hlubin, 1917), i dramatikem (Zvířátka a Petrovští, 1924). Hlavně a především však prostě zůstává autorem konvenčně romantických románků jako Modré hory (1907),

Stříbrné město (1910),

Sluníčko v lesích luhačovických (1911),

Purpurové zásnuby (1919),

Průlomy (1921),

Souboj se smrtí (Výměna srdcí) (1930),

Jestřáb a holubice (Venkovský románek) (1935) anebo Pavel a Milena (1946). Jen mírně erotickou science fiction se pak stal Quidův další román Adam Vir (1934) pojednávající o jednom velice milém pražském robotovi naprogramovaném ku svádění, ba znásilňování žen. Ó, jak na svou dobu odvážné dílo!

4.

Čtenářsky býval Quido Maria rovněž neobyčejně oblíben a pilně vytvářel další a další svazečky přeplněné bulvární fantastikou. Náleží sem i sbírka hororů Upíři (1920) – dost marně kopírující Edgara Allana Poea - a taky román Útok z moře (1925), anebo dokonce jakási broučkiáda(!) V říši faraónů (1927). Nezapomeňme ani na Piráty duší (1937) a Quidův Poslední vlkodlak byl dokonce roku 1925 zfilmován pod titulem Vyznavači slunce. Hlavní roli hrála maminka Ondřeje Neffa Vlasta Petrovičová (1903-1980) a zdatně jí sekundoval její první manžel Marek Bičurin.

5.

Podle Vyskočilových námětů a scénářů vznikly ovšem i dva další české filmy: Karnevalový pastel (1921) a Kozlonoh (1918).

Ten druhý je věru vypečená strašidelnost - o oživlé a silně žárlící soše satira. Ale...

Ano, ale vraťme se už radši do oné slastné idyly hodných kapitalistů budujících u nás v Československu (a nedlouho po rozpadu Rakouska-Uherska) onen zbrusu nový český průmysl... A opět čtu!

Oddechl si.

Ne, nebylo ve skutečnosti doma rozkladu a vše se vysvětlilo, když starý pán uprostřed shromážděného dělnictva a úřednictva objal nového společníka Kamila a paní Klára rozkošnou svoji snachu Pavlu.

„Napsal jsem ti zúmyslně, že náš podnik upadá, ač bylo tomu právě naopak!“ vysvětlil.

„Proč jsi to udělal, otče?“

„Byl jsem přesvědčen, že se tím vzpamatuješ a VZPŘÍMÍŠ, jakmile poznáš, jak krásný je život, dává-li nám pouze to, co si zasloužíme vlastní prací!“

„A nemýlil jste se! Život a práce učinily z Kamila dokonalého člověka!“ prohlásila Pavla.

„Nebylo však by se tak stalo bez tvé lásky,“ připojil mladý Jarin a srdečně ji objal.

Tak všichni byli obdarováni štědrou přítomností a nastal již večer, když Kamil s chotí vstoupili na balkon, aby pozorovali světla večerní Prahy.

Ó, jak byla mladá paní opojena nádherou Libušina města. Ó, jak její druh blažen, že jeho život má tolik hvězd! „Ne, nikdy jsem nesnil o tak velkém štěstí,“ přiznával Jarin, „a kdož ví, zda bych nebyl zabloudil cestou k tomu štěstí, nebýti tebe, má zbožňovaná, líbezná ženo!“

„Ne, nebyl bys zabloudil,“ odpovídala mu Pavla vřele, „neboť, můj milý, LÁSKA NEZABLOUDÍ!“

A její slova zněla vznešenou přesvědčivostí v této hvězdnaté samotě.

A přece nebyli sami v této chvíli, neboť oblačná křídla lásky je také zde zavírala ve své měkké objetí jako dvě veliké, vzácné perly nepomíjející krásy a neskonalé nádhery.

Inu, i tak to chodí!

Jak by nejspíš svorně a dojatě dodali i básník Pavel Šrut a prozaik Kurt Vonnegut (a ovšemže s jistou ironií ve hlasech)...

I tak to chodí..., anebo aspoň vprostřed blizardů úžasné paraliteratury!

Vyskočilův náhrobek v Příbrami

(Psáno pro Neviditelného psa, obaly knížek z www.bibliograf.cz)