1.

Italskému kupci a cestovateli Marco Polovi (1254-1324) říkali Milión. Stejně se jmenuje jeho poutavý cestopis, který Marco roku 1298 nadiktoval ve vězení a ve kterém až baronprášilsky (ale před Baronem Prášilem) vzpomíná na své cesty do Číny a po Číně (1271-95), které celkem zabraly skoro čtvrtstoletí.

Milión, tedy titul knihy i Polovo přízvisko, vznikly díky okouzlující tendenci tohoto gentlemana až bombasticky zveličovat číselné údaje a dá se tudíž s jistou nadsázkou i říct: Ano, Marco Polo ve svém rozletu i "toužil" po milionech...

2.

Potom uplynulo více než šest století a Polova touha po milionech byla pestře a především opakovaně naplněna, a to ve fiktivním životě jiného Itala. V životě kreslené postavičky, která se jmenuje siňor Bonaventura a je volně pojatým Marco Polovým alter egem...

Bonaventurovy komiksové příhody začaly vycházet už za první světové války (roku 1917), ale pokud se vám zdá jejich stupidita až otřesná – a tím spíš dnes - tak proti gustu žádný dišputát. Nejen podle mne ale je to stupidita rafinovaná a záměrná a vlastně až poeticky hluboká. Blbost, která je tak blbá, až se stává krásnou, ale tady skutečně už v autorově režii...

A jistě, ne pokaždé je půvab v příslovečné jednoduchosti, v tomhle případě však tam, myslím si, vězí, a v socialistickém Československu roku 1969 se koneckonců tyhle "magorózní" obrázky mohly zdát až provokací proti státnímu zřízení. A taky že se jí stávaly.

3.

Dávno však tomu! Ani se mi nechce věřit, že už to bude pomalu čtyřicet let, co na mne decentní siňor Bonaventura prvně jukl ze starých Ohníčků a...

Štěstí a smůly siňora Bonaventury, nazval anonymní překladatel českou verzi a pro některé mé kamarády to byla samozřejmě kravina, a to je ještě slušně řečeno... Pro jiné - a taky pro mne – ale zůstává naivismus obrázků vyloženou obdobou... i třeba tehdejších textařských výstřelků Františka Ringo Čecha, i když (a to také uznávám) ani Veliký Ringo si na svých obrazech a v písničkách jako Ježek se má anebo Tygr z Indie nikdy nedovolil servírovat našim bezelstným dětem až takováto kouzla (a možná opravdu nechtěného)...:

Vyjel jsem si na moře

zaplašiti své hoře.

Ale pozor, mečoun zrádný! Blednu, blednu...

a pak s pejskem čelem ke dnu.

Kolem mne jsou líni, cejni,

žádná slast tu tedy nejni. Vůbec..

Naštěstí vezme příběh obrat!

Dík, příteli potápěči,

dojetím až skoro brečím...

Zas na zemi, hip-hip-hurá,

škeblí na mně celá fůra.

Ve všech byly perličky,

inkasuju sumičky. Milión!

4.

Tak to byla jedna ukázka, ale mám tu i další siňorův příběh. A opět typický, hle:

Dopuštění nemilé:

květináč se řítí z okna slečny Julie.

Dívky krásné, spanilé...

Utrpěl jsem otřes mozku,

budu asi blebtat tlosku. Ble, ble...

Už mě nesou lokajíci,

ztuhlého jak svíci voskovici.

Do postele s pánem, honem!

A pan doktor: Nebyl kopnut koněm?

Konečně je mi zas krásně,

sličná Jule předčítá básně.

A je z toho svatba. Hostů bilión.

Julie však nemá milión. Ach jo...

Takže tentokrát to vlastně – mimořádně – nevyšlo. I co! Zkusme to se síťkou na miliony i ještě třetice...:

"Cože? Vy chcete práci?

Já tu nejsem pro legraci."

Prý působím sklesle jako slepice.

To mě tedy tlouštík naštval. Velice. Moc...

"Siňore, jsem poustevník a zázračný doktor,

tato vodička vás zbaví chmur i tlustých potvor!"

Napil jsem se. Můj pes zírá. Štěk:

Vivat, doktor!

Vydupám odzemek.

Smutní hoši, neduživí!

Kupte: má vodička dělá divy!

Julie má! Zde je zlato.

Milión! Má vodička stála za to. Nebudu už pracovat.

Ano, a zvláště tato poslední věta vždycky potěší - a celé to - koneckonců - i po té skoro stovce roků i půvabně pasuje do dnešní dravé doby... Anebo si to snad nemyslíte?

5.

Autorem těchto specifických komiksů, jejichž humor se, řekl bych, vznáší až nad ozónovou hranicí brakové stratosféry (ale to, věřte, hlavně následkem hodně diskutabilního českého překladu), byl italský herec a dramatik Sergio Tofano (1886-1973), který svého miláčka Bonaventuru učinil ostatně i hrdinou svých her. I jinak ale Tofano dosáhl uznání a značné prestiže a od roku 1953 dokonce vyučoval na římské Akademii dramatických umění (téhož roku vydal i knihu Bonaventura dvorním učitelem).

Už dávno, dávno předtím však se začal proslavovat skoro nekonečnou řadou bonaventurovských publikací s tituly jako: Tohle je poslední dobrodružství siňora Bonaventury (1920),

Tady začíná nešťastný osud siňora Bonaventury (1927),

Královna v limuzíně a Bonaventura velvyslancovým kurýrem (1928),

Bonaventurovo divadlo (1930),

Nekalé spiknutí aneb Barbariccia kontra Bonaventura (1930),

Ostrov papoušků a Bonaventura zajatcem lidožroutů (1939),

Bonaventura a spol. (1950),

Bonaventurovy miliardy (1950) anebo Devětadevadesát příběhů siňora Bonaventury (1964). Pan Bonaventura byl kromě toho vedle her využit i reklamou a inspiroval dokonce filmy. Ve fantasy snímku Cenerentola e il signor Bonaventura ho představoval Paolo Stoppa. Především ale siňor i dnes zůstává na bílém papíře, a to si nad ním ani už řádně neuvědomíme, jak odvážně kdysi Tofano uchopil onu prastarou tradici loutkového divadla i komedie dell´arte a jak směle ji promítl do své vysoce specifické kresebné linky, která... Ne, není ani zdaleka tak primitivní, jak se možná někomu na první pohled zjeví. Už autorovým záměrem totiž bylo, abychom i na papíře vnímali jevištní gesta a paňácovitost postav...

A proč jsou skoro všechna pokračování tak mamonářsky ukončována stále toutéž pointou o z nebíčka spadlém milionu? Proč?

Ale v tom právě tkví ta satira!, vysvětlil by vám nějaký mudrc a historik světového komiksu. Je to však pravda. A říkává se, že "u nás v kapitalismu" může uspět každý, že... Každý, "kdo se přičiní". Ba, ba. A bývalo to přímo i heslo kapitalistické práce. Člověče přičiň se – a osud ti pomůže. Sergio Tofano ale ono heslo vtipně ironizuje, a to bez přestání...,

a to permanentně...,

a to vztyčen v jakési své vlastní válce. I hořkost totiž prosakuje do jeho scénářů...

6.

Je však taky pravdou, a upozornil na to už významný český překladatel a prozaik Jaroslav Tichý (1923-2004) ve své knížce Comics (1967), že Bonaventurova "úžasná" popularita z nějakého důvodu nikdy nepřekročila hranice Itálie.

A je to škoda. A škoda, že ani ten krátký český pokus o vydávání v časopise Ohníček na konci let šedesátých... u nás Bonaventurovi reputaci nespravil. Litujme!

Nejméně poučku „úspěch čeká na každého“ uměl totiž siňor Tofano ironizovat jako možná už nikdo jiný.

Kratší verze tohoto článku vyšla v literárním obtýdeníku Tvar