Pro soudobé dětské čtenáře a pro nakladatelství Albatros upravil příběh opět Ondřej Neff (nar. 1945), který už předtím obdobně adaptoval čtyři verneovky. S každou se, jak vím, vynervovaně pachtí půl roku, přičemž doma naprosto nic jiného nestihne udělat, ale to žertuji, protože v reálu mu žádná z adaptací ještě nikdy nezabrala víc nežli tři týdny, a to na nich zdaleka nepracoval od rána až do večera. Ale to žertuji ještě víc. Ve skutečnosti málokdy záleží na čase a na ceně, která se jednoduše zapomene, zato však vždycky záleží na kvalitě, jak už říkával jeden slavný výrobce ještě slavnějších aut. "Nové" verneovky Knihovny pro 21. století (a chystají se Dva roky prázdnin i Zemí šelem) nemohu než doporučit i každému dospělému (s duší kluka či děvčete), přičemž právě Zdeňka Buriana obdržíte jako super bonus.

Původně, pravda, to vlastně ale nebyl bonus, nýbrž přímý podnět k reedicím a k adaptování. Skvělé práce bylo záhodno nově odeslat čtenářstvu a proč, propána, zase se zastarávajícími texty? Proč aspoň jednou nepřijít s maximální čtivostí a odstraněním některých (i když ne všech) Vernových chyb?

Do toho! A Nový hrabě Monte Christo je tady a "Burianů" uvnitř obsahuje nepočítaně, pokocháte se však i "starou dobrou" mapou Středozemí od nešťastného Jaromíra Vraštila, i brilantním schématem hrdinovy lodi z dílny osvědčeného už Ladislava Badalce, s kterým Ondra Neff fakticky utvořil stálý tým.

Román navíc disponuje i bezvadným, obsáhlým adaptátorovým doslovem, přičemž si dnes už asi málokdo už vzpomene, že "Aston" již roku 1981 napsal jeden doslov k ještě "normálnímu" vydání téže verneovky. Anebo vzpomínáte?

Bylo to tenkrát vydání dvousvazkové.

Ze všech zel, co jich na světě je, nenáviděl Jules Verne zradu nejvíce, začínal v něm onen Neffův doslov, a není proto náhodné, že se stala ústředním motivem jednoho z jeho nejrozsáhlejších románů (v originále má román dokonce částí pět. Pozn. IF).

*

Už před třiceti lety také Ondřej Neff v tomto "Doslovu za doslovem" upozornil, že tu nečteme pražádnou řadovou, nýbrž v mnoha směrech vybočující verneovku představující určitý mezník tvůrcova života, a připomněl Vernovu lásku k Alexandru Dumasovi i přátelství Dumase mladšího k Vernovi ("jste více synem mého otce než já... a připadám si jako váš bratr…")

Neff se už roku 1981 pozastavil i nad banálností šifrovací metody užitou Vernovými hrdiny (Z dnešního hlediska je šifrovací mřížka prostředek vhodný leda pro bojové hry v pionýrském táboře a zkušený odborník by Sandorfovu zprávu rozluštil za několik hodin) a vypíchl už tenkrát hlavní fantaskní téhle (přece jenom také!) science fiction (= elektrické lodě, využití hypnózy a nadlidské výkony typu udržím jako chlap i zpětný náraz děla). V posledním z těchto případů, podotýká Aston, jde ovšem bezpochyby o tzv. učencův žert.

Roku 1981 dal také Neff do souvislosti s Novým hrabětem pozapomenutý už román Ledová sfinga (1897), který je - pro změnu - poctou druhému z Vernových miláčků a vzorů, totiž Edgaru Allanu Poeovi. Třetí Vernovu poctu knize Švýcarský robinzon, poctu, kterou se pak stala verneovka Druhá vlast (1900), už Neff, pravda, nezmiňuje, zato nám ale plasticky líčí četné autorovy bolesti (i bolístky) v letech vydání Nového Monte Christa: nezájem Francouzské akademie o "dětinské" dílo a jeho tvůrce, nestydaté vysávání výdělků nevlastními dcerami i manželkou, potíže s komunikací se synem Michelem, které se srovnaly se až později, i atentát spáchaný vlastním Julesovým synovcem Gastonem za pomoci revolveru (což se zdravotně nemělo srovnat už nikdy). Nu, a už závěrem původního doslovu připomíná Neff i první české vydání tohoto románu v Národních listech, které se podivuhodně vynořilo právě v čase, kdy v Čechách Julesova hvězda zapadala, a to určitě nejen následkem zdrcující kritiky Michala Strogova z pera Ignáta Herrmanna, a kdy se, kdopak ví, v Praze četl Verne možná víc v němčině než v češtině. Ale vydavatele Národních listů naštěstí náhle zaujal politický podtext francouzského románu. Hle! řekl si. Právě zlé Rakousko-Uhersko uvrhlo Sandorfa do onoho žaláře, z kterého pak uprchl ponornou řekou… (Neexistující ponornou řekou, dodejme s Neffem, a stejně fantastickou jako jeho sopka na severním pólu či jím stvořený průliv přes jižní pól), aby se mohl mstít mužům, kteří ho udali, ano, právě z politických důvodů. A našim pradědům lahodilo, dodává Aston, když mohli číst o silákovi, který vrhl právě udavače rakouské policie do jícnu sopky!

*

Což je všechno hezké, že ano, ale dodal Ondřej Neff dodal už tenkrát, politicky je to bohužel či bohudík příběh fakticky ještě fantastičtější než veškeré Sandorfovy lodě Elektrika a čachry s hypnózou. Důkladněji pak na tento malér upozorňuje Ondřej až v současném doslovu (a cituji):

Verne se zmiňuje o 9. červnu 1867 jako o dnu, kdy mělo vypuknout povstání. Skutečnost byla jiná. Toho dne vznikl na základě takzvaného rakousko-uherského vyrovnání z února toho roku nový státní útvar Rakousko-Uhersko. Od toho dne se dřívější Rakousko rozdělilo na dva státní celky, na Rakousko zvané Předlitavsko a Uhersko zvané Zalitavsko. Oba měly parlamenty a vlády a byly spojeny osobou panovníka, tedy císaře. Společné měly ministerstvo zahraničí, války, říšských financí a nejvyšší účetní dvůr. Románové úsilí Matyáše Sandorfa, Štěpána Bathoryho a Ladislava Zathmara se tedy dá přirovnat k pověstnému vlamování do otevřených dveří. Právě 12. června 1867 jejich milované Uhersko dosáhlo obrovského historického vítězství.

Navíc, toto Uhersko jako stát nebylo jen domovinou ušlechtilých vlastenců. Nesestávalo jen z maďarského území. Spadalo pod ně i Chorvatsko a Slavonsko, samozřejmě i Slovensko a také Sedmihradsko. Tam, jak si vzpomeneme, měl své rozsáhlé panství i Matyáš Sandorf. Jenže Sedmihradsko (neboli Transylvánie) bylo domovinou vlastenců pro změnu rumunských, a toto Sedmihradsko dnes nalezneme na mapě Rumunska. Transylvánští Rumuni tedy určitě nevnímali Matyáše Sandorfa jako ušlechtilého vlastence, nýbrž jako uherského utlačovatele, který se podílí na krádeži jejich země. Historie někdy vyvádí ironické kousky.

*

V novém doslovu nazvaném Pomsta za spravedlnost upozorňuje navíc Neff i na dvě absolutní odlišnosti oproti skutečnému Monte Christovi. Dumasovi padouši Danglars, Morcerf a Villefort totiž spáchali v letech po zradě i další padoušství a mstitel pak obrací proti nim právě ta. Verne ne. Vernovi bídáci ani už nic bídného nezpůsobí a naopak, sám "nový hrabě Monte Christo" Matyáš Sandorf je oproti lilijovitému Dumasovu mstiteli fakticky vinen, anžto připravoval ozbrojené protistátní povstání a zradu v armádě a puč, přičemž ho "padouši" Toronthal, Sarkany a Zirone udali jako (v podstatě) řádní rakouští občané.

Podivuhodné, což?! Ale Ondřej Neff nemlčel po třiceti letech ani o dalších nedostatcích původního syžetu, neboť…

Zcela nepochopitelná byla i hrdinova lhostejnost k osudu vlastní dcery, píše doslova. Sandorf, který měl lidi podél celého Středozemního moře a nechával si posílat zpravodajské depeše, se ve věci takto důležité spolehl na zprávy z druhé ruky a smířil se ihned s myšlenkou, že zemřela.

A to je taky nejpodstatnější faux pas původního románu, který sice nedosahuje kvalit Dumasovy předlohy, v rámci Vernova díla nicméně zůstává jedním z vrcholů.