Třetí kniha Petry Soukupové se jmenuje Marta v roce vetřelce. Od počátku mám pocit, že Petra Soukupová je velice přeceněná autorka, jak to má současná česká kritika obecně ve zvyku - většinou české knihy ignoruje, nicméně asi osmi jménům se věnuje vždycky a systematicky, což má jistě svůj rozumný důvod. I o třetí knize Petry Soukupové vyšla řada článků, konaly se rozhlasové diskuze, a tak dále.

Soukupová napsala tři knihy. Její psaní je od první knihy K moři stále jednodušší a obsahuje stále méně a méně myšlenek.

Marta v roce vetřelce je nejslabší její opus. Není to ani deník, ani román, je to nedbale napsané chrlení, které dohromady prostě nedrží. Autorka se snaží odrážet vnitřní svět mladé, ne moc chytré dívky, jenže to vypadá, jako kdyby ani autorka nebyla o nic chytřejší.

Všechna témata jsou jen nakousnutá a vzápětí se vytrácejí, ať je to láska, mateřství, sex, potrat, škola, postava nemá a nenachází žádnou filozofii a nenajde také nic jiného - snad psa v popelnici, ale nic nepronikde do její hlavy.

Na mě osobně působíMarta v roce vetřelce jako text, který autorka, zabývající se v profesním životě otravnou dramaturgií televizního seriálu, spěšně napsala, aby něco napsala a aby měla na trhu další titul. Konečně, podobně je to i s jinou Petrou, pro změnu Hůlovou.

Kniha nikam nevede a žádný apel nemá – ale možná ji jinak budou vnímat hrdinčini vrstevníci, jí podobní. Nicméně jednoduché knížky pro mladé nevzdělané dívky také musejí existovat. Mám nicméně pocit, že v Česku vychází daleko víc českých prozaických knih, o kterých by měli novináři psát.