Nová kniha historika Pavla Janouška (a kolektivu) Dějiny české literatury V PROTEKTORÁTU Čechy a Morava (2022) má 736 stránek impozantního formátu. Má bezpočet barevných ilustrací, nekonečný jmenný rejstřík i rejstřík literárních děl. Jen bibliografie citací zabrala 54 strany. Autoři chmurný čas naporcovali ve čtyři fáze: fázi defenzivní, adaptační, otevřeně represivní (vůči českému národu) a „totální válku“.

Zatímco kapitola o naší tehdejší literatuře v exilu je až překvapivě stručná, písemnictví v „podzemní“, které naprosto nikam neuteklo, se probírá podrobně. Nechybí ale ani stati o německém literárním životě a nacistickém provozu divadel. O tvrdých restrikcích realizovaných hned po okupaci, o jazykové otázce, o organizaci podřízení kultury zájmům nacismu a proměnách trhu v letech 1939-1945. Kampani proti braku, fámách a fantomech Prahy včetně Péráka (píše Petr Janeček), o protistátních vtipech i evidenci českých spisovatelů. Úhledné Moravcově vizi českého písemnictví. Svatováclavském kultu a regulaci, ba likvidaci periodik. O periodikách pro děti píše Štefan Švec.

Dočteme se i o germanizaci našich vysokých škol (a vědeckého prostoru), literární výchově na školách základních. O poezii. Vedle jiného tehdy poezie pátrala po obrodě v zachycení života na vsi a hledala se v přírodním koloběhu. Nejen to! Čteme o zrodu Skupiny 42 (psal Petr Hruška) a osobitosti Ortenovy poetiky; o prekérním postavení Františka Hrubína v očích někdejší kritiky i Nezvalovi-dramatikovi (Manon Lescaut). Část naší knihy nazvaná prostě Próza upozorní na obrat k psychologickému rozměru lidské existence a mj. akcentuje díla Milady Součkové či Eduarda Basse. Cirkus Humberto spatříme očima mistra literární analýzy Erika Gilka.

Jsou samozřejmě zohledněni Vančura, ale současně František Kožík (Největší z pierotů). Vladimír Neff i Karel Schulz, jehož Kámen a bolest se předvede v rozboru Jiřího Zizlera. Kniha taky precizně analyzuje Zavřelova divadelní dramata o „polobozích“ - včetně Ježíše Krista a „Valdštýna“. Nechybí kapitola Emanuel Moravec jako publicista a na stránkách 498-528 je zkoumána tehdejší literatura pro děti vč. knih plných dobrodružství přihodivších se klukům v cizích krajích. O tom píše hezky a bez ostychu Luisa Nováková.

Hned osm kapitol má část Slovesná tvorba v rozhlase (napsala Lenka Jungmannová) a stejný počet se věnuje filmu; mj. Babičce, a to včetně nerealizovaných projektů. Autorem téhle pasáže o scénáristech je Ivan Klimeš.

Pečlivý přístup autorů k výsostnému projektu vyniká i v oddílu věnovaném pouze literatuře populární, který napsal Michal Jareš. Zacilme sem triedr. Po úvodním objasnění společenské role populární četby vypráví autor o kovbojkách i fantastice, kde jsou vyneseni nahoru pánové Troska a Zíka. Ale probírá i „krimi“, tady zdůraznil Peukerta, Kosinu a Fikera. Speciální kapitoly jsou věnovány „romancím a melodramatu“ i knihám na předělu detektivek a románu humoristického. V samém finále se pak Jareš věnuje populární literatuře jako – proradné - služce režimu a jeho stať Počešťování jako příznak proměny kriminálního žánru je uvedena Hurikánovým dílem Udavač z června 1939 - s figurou agenta, který v Praze odhalí tlupu penězokazů. Musíme si tu uvědomit, že za první republiky řada autorů zasazovala své detektivky skoro automaticky do anglosaského prostředí, velmi často pod vlivem Edgara Wallace. S válkou to více i méně překvapivě vyprchávalo a Bernard Kurka vytvořil českého inspektora Duška z pražské „Čtyřky“. Dušek řeší vraždu v Plzni a spisovatel Karel Mečíř zatím psal o komisaři Štětinovi, který má za vzor, na mou duši, Husa.

Zajímavé, že realistické české detektivky se začaly vynořovat takřka paralelně se vznikající americkou drsnou školou a francouzskou „noir fiction“. Náhoda? Souhra? Logický vývoj? Vzhledem k tomu, že protektorátní limity bránily tematizovat souboj osamělých detektivů s mocnými gangy a s korupcí, fabulační rámce taky vytvářela kresba obyčejné policejní práce.

Známou humoristickou detektivkou se stala Univerzální agentura S. P. P. Z. A. M. (1940) od Františka Pilaře (1940) a dodnes zaujme Pavlova „detektivka proti všem pravidlům“ Muž, který se hledal (1941). Vláďa Zíka stvořil postavu detektiva Larry Šošolky v knize Zrádná tvář (1944), která je inspirována Lelíčkem ve službách Sherlocka Holmese, a Holmese co pátrače užil Vladimír Tůma v publikacích Těžký život dobrodruha a Dr. Watson dělá zázraky (obě 1941). Slovutný Sherlock se vrací na Zem oživen samotným svatým Petrem! Vtipný je i Fikerův Paklíč (1940). Co se pak humoru jako takového týká, již roku 1940 vychází prvně parodie Limonádový Joe - od Brdečky.

Pouze menšího písma se dostalo v kapitole o „populáru“ kompromitované dvojici Cámara a Jelínek. Zato literární fantastice věnuje Jareš dost stran. Navíc akcentuje méně známé autory a nejste-li přímo fanoušky sci-fi, sotva jste slyšeli o spisovateli, jakým byl Viktor Kolban (Zrada srdcí, 1940), který píše o vyčerpání světových zásob ropy a vynálezu pohonu na „srdeční energii“. Jeho kniha vycházela v týdeníku Jas, který však její zveřejňování z nějaké příčiny předčasně ukončil. Takže konec neznáme a měl by to někdo dopracovat.

Relativně populární byl oproti tomu román Augusty Skálové Věčný krb (1943), kde je krbem míněno teplo středu Země. Vědecká úprava lidských vzpomínek (nepříliš pravděpodobná) je téma knížky Zakletá ulička (1942) Marcela Hudce a v bizarní práci Miloše Křenovského Kletba Kornachů (1944) zjistí pracovitý alchymista, jak vyrábět zlato. To ano. Ale jde mu to bohužel pouze z krve příslušníků jeho vlastního rodu. To je frapantní!

Fantaskní je i poměrně známý Šmejkalův román Jsem občanka římská (1939), kde spolu s dnešním archeologem probudíme dívku ze zasypaných Pompejí. V díle Františka Hermana Z jiného světa (1942) se má jedna hříšná duše očistit tím, že je přenesena do těla hrbáče. Válka s chorobami je pak téma Lodě spásy (1941) Pavla Viklana. V soumraku lidství (1940) Aloise Richtera je dystopie z roku 2000, odehrává se v New Yorku.

Ale co bylo nejpodstatnější charakteristikou éry 1939-1945? Samozřejmě úlitby. Dělalo se jich dost i ve vážné literatuře, v populární jakbysmet. Ale často šlo jen o náznak. Tak třeba Fiker dal jednomu klenotníkovi okatě jméno Šimon Melchior. Tím to skoro končilo. A Troska píše o zapomenuté civilizaci Gótů a jeho chlapecký hrdina má výhradně německé školy (Peklo v ráji, 1941). Ale Vláďa Zíka se nerozpakovat jít Hitlerovi na ruku. Líčí v Hrdinech severu (1943) celosvětové blaho po vítězství nacismu a v jiném jeho románu Novou cestou (1942) si jistý Stein pronajme na vsi hospodu. Když mu dál nesmí patřit (již ani stínově), je nazván s upřímným rozhořčením „nemocí“. Jako jeho soukmenovci. Po válce by to Zíka vše jistě moc rád vyretušoval zmizíkem a vrátil zpátky a zapomněl na to, ale možné to nebylo.

Hnusný a navíc chlípný hospodský Stern vystupuje v románu Rafaela Žingora Bílá tma (1943), což je zřejmě úplný brak a tak trochu se divím, že ho Jareš do populární literatury vůbec poklidně řadí. Ale nešť. Bídák chce prznit slepou husopasku a předtím zmrzačil chlapečka, ale ten děvče přesto zachrání! Vivat! Projevem zcela ryzího obdivu k Říši je pak román Edvarda Pachmayera Zednáři Zlaté růže (1944), v jehož finále se nová továrna rozjíždí prací pro Novou Evropu.

Co dodat? Těžiště Janouškovy knihy není samozřejmě v Jarešově sondě do „popu“, ale celá tato publikace je obdivuhodná - a srovnatelná s promazaným strojem na postřehy.

Autoři zaplnili mezeru a poskytují podněty k bádání. Zdá se, že kdybychom na tuto etapu české literatury úplně zapomněli, udělali bychom velkou chybu. A každopádně bychom nerozuměli kusu dějin.
Pavel Janoušek a kolektiv 33 autorů: Dějiny české literatury V PROTEKTORÁTU Čechy a Morava. Academia 2022. 736 stran
https://www.kosmas.cz/knihy/503504/dejiny-ceske-literatury-v-protektoratu-cechy-a-morava/